Úryvek z knihy Skřítci a Zářící Propast

Bibísek se vydal kolem poledne do nejhlubšího lesa spolu se skřítkem Zapomnílkem. Vyslal je Rumpejda s jasným cílem. Přinést léčivou bylinu, která měla pomoci Baldounkovi uzdravit se ze žalu a stesku po Pomněnce a dát mu sílu strážit bránu. Jen Zapomnílek věděl, kde roste a jak ji získat, musel mít ale doprovod, aby se mohl vrátit do podzemního hradu.

Pupínek si nebyl jistý Rumpejdovým rozhodnutím, vyslat se Zapomnílkem nejmladšího skřítka. Obával se, aby Bibísek něco neprovedl a zapomnětlivého skřítka někde nenechal. Bibísek si zvesela poskakoval a prozpěvoval písničku, kterou si právě vymyslel.

Malý skřítek z leso-skal
Rád si k tanci zatleskal
Hlásek měl jak konipásek
V bříšku jahody a klásek.
Rád se smál a na loutničku hrál.

„Co si to zpíváš, maličký?“ Podivoval se Zapomnílek a dodal tiše pro sebe:“kdo si jen mohl takovou písničku vymyslet?“

Bibísek se zachichotal. „Já si ji vymyslel. Líbí se ti?“

„Ani ne,“ pokrčil rameny Zapomnílek, který měl jako jediný ze všech skřítků šedobílé, rozčepýřené vlásky. Nebylo to proto, že by byl tak starý,ale že byl velice moudrý. „Ale jsi ještě malý, až vyrosteš, budeš vymýšlet lepší písně.“

„Kam to vlastně jdeme?“ Podíval se tázavě Zapomnílek na Bibíska, který si hlasitě povzdechl. Začínal chápat velikost a obtížnost úkolu, který mu byl svěřen.

„Hledáme bylinu, která pomůže Baldounkovi od stesku a žalu. Jak tam ale dojdeme, když nevíš, kam jdeme?“ Začal být Bibísek trošku hysterický. Bál se totiž tmy a hrasantů a bylo už notně po poledni.

Zapomnílek na to nic neřekl, protože se zastavil a pomalu se váhavě rozhlížel, jakoby něco hledal. „Tuhle mýtinu znám!“ Zvolal.

„Jasně, že ji znáš, vždyť jsme takových mýtin minuli už tucty! Je to tu všechno stejné a my jsme tak daleko od podzemního hradu!“ Usedl na trs trávy Bibísek, skryl tvář v malých ručkách a dal se do usedavého pláče. „Kdybych tak mohl potkat Ladoňku ! Ta by si určitě uměla poradit!“

„Teď to vím jistě!“ Zvolal vítězoslavně Zapomnílek, jakoby neslyšel Bibískův nářek. „Tohle je ta mýtina, kde roste bylina Rozveselinka. A už ji dokonce i vidím!“ Vykřikl, udělal pár dlouhých kroků a stál u malinkého pahorku, kde rostly roztomilé, žluté květinky s bílým okrajem.

„Hej ty, mrňousi,“ zavolal Zapomnílek na Bibíska,protože zapomněl jeho jméno,“ pojď mi pomoct je všechny posbírat.“

„Nejdu,“ řekl vzdorovitě Bibísek,“a nejsem mrňous!“

Zapomnílek zapomněl, že nepřišel do lesa sám a začal sbírat květinky. Už byl skoro hotov, když se z dáli ozval veselý, zvonivý hlásek. Bibísek okamžitě poznal, že je to Ladoňka a vyběhl jí vstříc. Tolik se těšil, že ji opět uvidí, že Zapomnílkovi utekl. Ten právě dosbíral bylinu Rozveselinku a rozhodl se, že se vrátí. Nebyl si však jistý, kudy vede cesta zpět a kam se to má vlastně vrátit. Slunce už se schovávalo za stromy a za několik hodin mělo přijít setmění. Zapomnílek to nevěděl jistě, ale tušil, že by bylo dobré být na noc někde v bezpečí. Neměl ale zdání, jak to udělat. V dáli náhle zaslechnul jakési prozpěvování. V domnění, že se tomu přiblíží, když zrychlí, začal utíkat, aby po chvíli zjistil, že se tomu zpěvu vůbec neblíží. Zjistil, že ho slyší se stále stejnou intenzitou. V tom ho napadlo sundat vak z ramene, kde nesl nasbírané byliny, aby zjistil, že ten zpěv se ozývá z toho vaku.

„Co je to za krásný zpěv? Netrhal jsem bylinu i s kořeny, abych ji uchoval i pro ostatní. Nemohl jsem tedy pohněvat vílu Rozveselinku.“ Rozumoval si nahlas sám pro sebe.

„To jsi udělal moc dobře, Zapomnílku. A právě proto ti tady teď prozpěvuji. Chci ti ukázat cestu zpět k podzemnímu hradu.“ Odpověděl mu líbezný hlásek z nitra vaku a Zapomnílek se zaradoval, že se může vrátit domů. Díky Rozveselince se vydal na cestu do hradu a stihl to tak tak, právě když se poslední paprsek slunce dotýkal vrcholků stromů. Jen díky tomu ho ještě do hradu vpustili. Kdyby už byla tma, báli by se, že se to nějaký hrasant snaží dostat do jejich hradu.

Mezitím se Bibísek setkal opět s Ladoňkou, která byla radostí bez sebe, že opět vidí svého oblíbence. Přemluvila Bibíska, aby s ní přespal na Kastlíku u jejího tatínka.

„Ale jak to uděláme? Co když mě někdo pozná a budou mi chtít ublížit?“ strachoval se Bibísek.

„Schovám tě do košíčku s jahůdkami a nikdo tě nenajde,“ slibovala Ladoňka a jak si tak povídali, náhle si všimli malého podivného skřítka, jak leží a nahlas chrápe. Nevěděli, že je to Hajánek.

"To je zvláštní, to je skřítek jako ty, Bibísku," sehnula se k němu Ladoňka a vložila ho do košíčku s jahůdkami. "Vezmeme ho taky s sebou. Přece ho nenecháme napospas temnému lesu. Ranní rosou by byl dočista zmáčený."

Bibískovi se to moc nezdálo. Poznal hned, že se jedná o jednoho z hrasantů a začal se bát, co se stane, jestli něco z těchto událostí pronikne do podzemního hradu. Jako kdyby nestačilo, že bude muset vysvětlovat, proč nestrávil noc v podzemním hradu. Začal tedy Ladoňku popohánět k spěchu, aby už byli na Kastlíku.

"Snad se nebojíš tmy, Bibísku," smála se zpěvavě Ladoňka a když viděla, jak se Bibískovi podivně lesknou vykulená očka, rychle dodala. "Neboj, už jsme skoro u hradu. Není to daleko. Budu ale potřebovat tvoji pomoc. Mohl bys toho chrápajícího skřítka vzbudit? Takhle by se mi nepodařilo vás oba nepozorovaně pronést do mé komnaty."

Bibísek se zamračil. Tohle nebyl vůbec dobrý nápad. Bezprostřední kontakt s hrasantem a noční pobyt mimo hrad. Bibísek se začal bát, že už se do hradu nebude moct nikdy vrátit. Právě se chystal Ladoňce vysvětlit, že s tím druhý skřítkem nemůže navázat kontakt, když Hajánek otevřel oči. Protáhl se, zívl, rozhlédl a aniž by ho nějak zaskočilo, že leží mezi jahodami s cizím skřítkem, zeptal se:"Dá mi někdo pořádný kousek masa? Pár malých ptáčků - to by mi úplně stačilo."

Bibísek se odporem zatřásl. Úplně zapomněl, že hrasanti jí i maso narozdíl od skřítků, kteří se živí jen lesními bobulemi, bylinami a vůbec vším možným co roste ze země. Žádný skřítek by nezabil druhého živého tvora kvůli hladu.

"Brrr, co ti ta ptáčátka provedla, že je chceš jíst? A jak se vlastně jmenuješ?" udeřil Bibísek a Hajánek se bez rozpaků představil. Nepovažoval za nutné vysvětlovat své choutky, ale po chvíli rozhlížení vznesl dotaz, kde jsou ostatní. To ale Ladoňka ani Bibísek nevěděli. Hajánek po chvíli mávl ledabyle ručkou a uložil se ke spánku. Během chvilky se opět ozývalo příšerné chrápání.

Ladoňka začala bědovat,"Bibísku, udělej něco prosím Tě. Vždyť už jsme pod hradem a ten spáč zase rámusí."

Bibísek zatahal Hajánka za vlásky,"hej ty, koukej vstávat. Vzbudíš celý hrad!"

Hajánek si celý udivený začal protírat ospalá očka a rozhlížet se kolem,"kde to jsem? a kde jsou kamarádi?"

"Ladoňko a nemůžeme ho tu někde nechat? Podívej se na něj, vždyť on zase usíná...." a měl pravdu. Hajánkovi se už zase klížila očka, a kdyby s ním Bibísek nezatřásl, spustil by opět ten svůj koncert.

"To přece nejde. Mohl by se nastydnout," přemýšlela Ladoňka a dodala,"ale dovnitř ho vzít taky nemůžu,když vyluzuje tak hrůzné zvuky. Mám ale nápad! Uložím ho do sklepa, do košíku se salátem. Tam bude mít měkkoučké spaní a nikdo jeho chrápání neuslyší. A brzičko ráno si pro něj hned poběžím, takže nikdo na nic nepřijde." Zatleskala rozpustile rukama, hrdá na svůj nápad. Spěchala ho rychle provést, a když Hajánka uložila mezi zásoby jídla, spěchala s košíčkem, s Bibískem do nitra Kastlíku, odkud se ozýval bujarý zpěv a křik mužů.

"To asi tatínek slaví, že vyhrál nějakou bitvu," pokrčila rameny Ladoňka a spěchala po točitých, kamenných schodech nahoru do svého pokoje, se svým maličkým kamarádem v košíčku. Vzala svůj hedvábný šál a několikrát ho přehnula tak, aby vyrobila malému skřítkovi měkkoučkou postýlku. Uložila ho a popřála mu dobrou noc. Jenže Bibísek na spaní neměl ani pomyšlení. Skutečnost, že je to poprvé, co tráví noc mimo hrad, ho začala děsit víc, než si původně myslel. Ladoňka brzy usnula, ale malý skřítek oka nezamhouřil. Přišlo mu to všechno tak líto, že se dal do usedavého pláče. A tak se stalo, že ráno byla jeho postýlka i on sám úplně zasypaný malými diamanty.