Úryvek z knihy Komu nasloucháš?

S Rebekou nemluvila od té doby, co odešla Betsabe z domu coby vdaná žena. Teď ji vyhledala sama a při vstupu do jejího pokoje nemohla potlačit vzpomínku na okamžik, kdy to byla ona, Nahume, kdo se měl vdávat a kdy si vychutnávala ten nádherný okamžik důležitosti a potřebnosti. Teď bylo všechno jiné, a Nahume to viděla matce v tváři. Tolik chtěla rozhovor začít tak, aby dala najevo, že bere vše s nadhledem a že se jí ani v nejmenším nedotklo dění posledních dní. Místo toho se zmohla jen na pohled, který hovořil za ni.

„Přišla ses mi sem vyplakat? Na ty důvěrnosti máš snad Beninu, ne?“ Osopila se na svoji dceru ostře Rebeka a odvrátila od Nahume zrak, jakoby se jí štítila.

Snad si vzápětí uvědomila, že to bylo krajně nevhodné, snad to měla celé v plánu, když vstala ze svého místa a přešla k oknu. „Všichni nedostaneme vždycky to, po čem toužíme. To by sis měla už konečně uvědomit! Nebo si snad myslíš, že některá z nás si mohla vybírat svůj osud? Byl nám přisouzen rodiči a nikdo se neptal, co přitom cítíme.“

Ke konci už její hlas zněl téměř smutně a Nahume zpozorněla. Matce dokázala rychle prominout její ostrá slova na počátku, když vycítila, že za tím jejím mnohdy bezcitným jednáním je možná skryta bolest větší, než je ta její.

Matka stála zády k dceři a po chvíli se zdálo, že už ani nevnímá, že v pokoji není sama. Mluvila dál. „Chtěla jsem, aby byl Eliam častěji doma, ale v době, kdy se zdálo, že má náš vztah a naše láska naději, byl neustále někde v bitvě. Mnohdy jsem se až ponižovala, když jsem se tak bála samoty, že jsem žadonila a prosila ho, aby jednou nejel a byl v domě se mnou. Vždy nakonec odjel a já mu zůstala po celá ta léta věrnou manželkou. Nikdy mě nenapadlo hledat si náhradu v některém ze sloužících, jak to dělají některé ženy. Vždy se mi to hnusilo a připadalo mi to nehodné mého postavení. Byly ale chvíle, když jsem to vyčetla v modlitbě Bohu. Jak jsem se potom obávala trestu za svá odvážná slova!

Nikdo si neumí představit, jaké to je, žít po dlouhá léta v manželství, a přitom být úplně opuštěný.“

Stále se neotáčela a Nahume jí za to byla neskonale vděčná. Téměř se teď hrozila, že by se matka otočila a jejich pohledy by se setkaly. Jak by jí mohla pohlédnout do očí po takových slovech?

„Silná žena umí čekat a ví, co to je trpělivost. Taková žena ví, co je to utrpení, a umí z něho těžit.“

Usedla na lůžko a byla stále zády k Nahume.

Tak to trvalo dlouhou chvíli, až se Nahume zdálo, že matka usnula. Proto potichu opustila místnost bez jediného slova.


Po poslovi přišla z Jeruzaléma zpráva od Betsabe, manželky Urijáše Chetejského. Zvala svoji sestru k sobě do domu. Urijáš byl stále ve válečné pohotovosti, tentokrát mu velel Saulův syn, který přežil, Iš-bošet, a ten byl odveden po těch hrozných událostech do Machanajimu. Tam byl prohlášen za krále Gileádu, Ašerovců, Jizreele, Efraima, Benjamína a celého Izraele. Ve věku čtyřiceti let začal svoji vládu a musel čelit faktu, že dům Judy následuje oddaně Davida.

„…David je králem nad domem Judy, v Hebronu již sedm let a celý lid věří, že přijde den, kdy to bude on, kdo bude panovat celému Izraeli. Neustále sice válčí obě strany mezi sebou, ale já cítím, kdo nakonec zvítězí,“ vysvětlovala Nahume novinky, zatímco v rohu místnosti seděla shrbená Benina a mírně se pohupovala.. „Jestli bojuje Urijáš na straně Saulova následníka, co s ním bude, až Davidovi muži získají konečnou převahu?“ Napadlo Nahume.

„Nemusíš se bát o jeho život. Pokud přežije boje, David ho zahrne mezi své muže. Proč by zabíjel tak schopného bojovníka?“ Vstala pomalu a ztěžka Benina a dodala: „Nechám nachystat věci na cestu. Zítra ráno vyrazíme.“

„Vyrazíme?“ Přejela ji zamračeně pohledem Nahume. Tolik se těšila, že se vydá na cestu sama.

„Nehodí se, aby svobodná izraelská žena cestovala v této době sama. A navíc si myslím, že mě Betsabe ráda uvidí.“ Opustila místnost svojí typickou chůzí a Nahume jen povytáhla obočí při představě, že bude po několik nadcházejících dní pod neustávající palbou štiplavých poznámek chůvy, která zřejmě ani neví, co je to soudnost.

O tom, že chůva ztratila poslední stopy hrdosti, se Nahume přesvědčila už cestou do Jeruzaléma následujícího rána, když Benina nebyla ani schopná vystřízlivět z předchozí noci, kterou patrně strávila napájením se z domácích zásob mladého vína. Protože nebyla schopná chůze, Nahume ji nechala jet na oslu. Nicméně, houpavá a nepohodlná chůze toho ubohého zvířete způsobovala chůvě značné žaludeční potíže. Oslík byl tak pod palbou jejích stížností a urážek.

Nahume se snažila nevšímat si chůviných pokřiků a oslova vzdorovitého hýkání a kráčela dál. V duchu už se vítala se sestrou a představovala si, jak asi vypadá Urijášův dům. Tajně doufala, že se Urijáš navrátí z bojů dřív a ona ho bude moci spatřit.

„Kam ten hloupý osel tak spěchá? Jsme snad na závodišti, nebo co?“ Rozčilovala se Benina a pokoušela se zvíře krotit. Místo toho jen docílila, že zrychlil.

„Už to chce mít chudák za sebou,“ poznamenala Nahume tiše sama pro sebe a toužebně pohlédla před sebe, zda už neuvidí první jeruzalémská přístřeší. Zdálo se jí, že něco vidí, ale stejně dobře to mohla být jen vidina z hladu a únavy.

Tak to pokračovalo ještě hodinu, než konečně dorazily do Jeruzaléma. Už při vstupu do města jí bylo jasné, že sláva, kterou od tohoto věhlasného města očekávala, nečiší ani ze staveb, ani z obyvatel. Mohla být spojena jen s královským majestátem. A když teď byl králem Saulův syn, který musel neustále bojovat s Davidem o zachování pozic, nemohl lid zažívat pocit bezpečí a ochrany. Křehkost, nejistota a rozdělenost – to nasávala Nahume z okolní atmosféry, a v duchu si položila otázku, jestli by nebylo Izraeli lépe, kdyby se vlády ujal David, kterého stejně většina obyvatel brala jako přirozeného vůdce.

„Už jsme tady. Podívej, to je její dům! To je dům naší překrásné Betsabe!“ Volala rozrušeně Benina, sklouzla jediným, hladkým pohybem z osla, který se po zbavení se obtížného břemene slabě zakymácel. Nahume se podivila, kde se v té staré osobě bere ten ladný pohyb. Na další úvahy ale nebyl čas, protože z domu vyšla služebná, začala vítat obě ženy a uvedla je do domu.

Benina nechala zavazadla bezstarostně za sebou a hrnula se za služebnou do nitra domu. Nahume chvíli vyčkávala, zda se objeví další služebnictvo, ale přišel jen jakýsi neduživý, zašlý chlapec a odvedl vzpouzejícího se osla někam dozadu za dům, pravděpodobně ke stájím. Nahume tedy vzala to málo, co si přivezly s chůvou, s sebou a vydala se dovnitř. V duchu přitom uvažovala, za koho se Benina vlastně považuje. Za služebnou asi ne, když za sebe nechá nosit zavazadla. Nahume se v souvislosti s touto domněnkou vybavil onen prastarý, podivný vztah mezi Rebekou a chůvou. Náhle zatoužila po tom, dozvědět se o tom víc. Intuitivně cítila, že to bude mít co dělat s matčiným nedávným dramatickým projevem, kterého byla svědkem. Soudě podle toho nebyl jistě Eliam matčina první velká láska.

„Nahume!“ Prořízl výkřik ticho v domě a následovalo zběsilé cupitání po kamenné podlaze. Nahume stačila tak tak položit věci na zem, když se jí vrhla do náruče Betsabe. Objímala ji tak pevně, jakoby ji neviděla snad celou věčnost.

„To stačí! Už dost, Betsabe, vždyť mě umačkáš!“ Smála se Nahume a byla vděčná za ten láskyplný a nesobecký projev radosti.


„Tak ať! Alespoň tu se mnou zůstaneš už napořád. Viď, že tu se mnou budeš už napořád, sestřičko?“ Zdvihla svoje stále ještě dětské oči ke své starší sestře. A přece se Nahume zdálo, že v sestřině tváři vidí změnu.

„Uvidíme,“ usmívala se potěšená Nahume a dodala: „ale jsem z cesty celá zaprášená, a ty jsi celá tak čistá a voňavá, že tě nechci nějak umazat. To by Urijáš jistě neměl radost, kdybych ti tyhle krásné šaty nějak umazala…“

Už jen pouhé zaznění toho jména způsobovalo Nahume nebývalý požitek. Co na tom, že zazněl z jejích úst! Jak toužila svého nositele opět spatřit! Na nic jiného vlastně po celou cestu z Gaby nemyslela.

Betsabe ledabyle mávnula rukou. „Urijáš bývá poslední dobou tak málo doma, že už snad zapomněl, jak vypadám. Co potom sejde na nějakých šatech…“

Zdálo se to Nahume, nebo zaznamenala v sestřině hlase povzdech a stesk? Změnil se tedy její postoj k manželovi? Má ho teď snad ráda?

„Uplynulo hodně vody v Jordánu od té doby, co jsem tě naposledy viděla, ještě jako svobodnou dívku,“ začala Nahume opatrně a po očku pozorovala sestřiny reakce. Ta se pro sebe potutelně usmívala a nahlas řekla: „I když jsem tomu sama vůbec nevěřila, zvykla jsem si na něho a mám ho ráda. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem ho mohla trochu poznat a …“

„…a zamilovat si ho?“ Vtrhla jí nedočkavě do řeči Nahume a vzápětí by se nejraději uhodila přes ústa za tu netrpělivost, která teď způsobila, že na ni Betsabe krátce, pátravě pohlédla.

„Láska to asi není. Spíš taková dohoda. On udělá všechno, oč si řeknu, a já se snažím dělat všechno tak, aby se cítil doma co nejlépe,“ hrála si Betsabe s provázky na svých šatech. Potom se nečekaně obrátila k sestře a upřela na ni své dětsky zvídavé oči. „Víš ty, co je to láska? Já si myslela, že to vím a že je to něco takového, co jsem cítila k Davidovi, když jsem ho poprvé uviděla. Ale pravda je, že, čím víc o ní přemýšlím, tím méně jí rozumím.“

Nahume nevěděla, co na to říct. Částečně byla zaskočena sestřinou rozumností a k vlastnímu nemilému překvapení se jí v hrudi počalo rodit cosi ošklivého, čemu nerozuměla a co se jí hnusilo. Nedokázal rozlišit, oč se jedná – zda je to pocit nebo reálná domněnka. Jistá si byla jen tím, že Betsabe závidí, že je vdaná.

Když si v ten okamžik přiznala, že cítí vůči vlastní sestře závist, vyděsila se, aby si Betsabe snad něčeho nevšimla a nevyčetla jí tu negativní emoci z výrazu tváře. Ta se ale právě věnovala služebné, která se ujala zavazadel, říkala jí, do kterého pokoje je má odnést.

„Už je připravená večeře, můžeš jít do koupele a potom se najíst. Služebná se o tebe postará,“ obrátila se usměvavá Betsabe tváří k sestře a ještě, než ji nechala jít, objala ji s dětskou dychtivostí.

„Tolik se mi stýskalo, a teď tě tu konečně mám! Ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ políbila ji Betsabe na tvář a radost, která z ní čišela, způsobila, že se Nahume za své předchozí myšlenky styděla až do morku kostí.


Při večeři se podávalo víno a Nahume s obavami sledovala chůvu, jak se nepokrytě napájí. Naštěstí bylo víno notně zředěné s vodou, takže nehrozilo, že by se z něho rychle opila. Stejně měla ale Nahume potíže udržet pozornost na to, co říkala sestra, protože stále po očku pozorovala Beninu a rychlost, s jakou vyprazdňovala pohár.

„Říkala jsi, že boje mezi domem Saulovým a Davidovým už trvají hodně dlouho…,“ zopakovala Nahume po sestře její poslední slova. „Někdo snad musí být silnější a už ty nekonečné potyčky ukončit, ne? Nechce se mi věřit, že David navzdory svému věhlasu není schopen jednou provždy vybojovat vítězství.“ Nahume si neodpustila být trochu jízlivá, ale sestra to v jejím hlase nepostřehla. Nebo možná ani nechtěla.

„Dokud bude přetrvávat tahle situace, manžel se domů nevrátí. Jak ráda bych slyšela o ukončení války. Už je mi jedno, kdo zvítězí – hlavně ať už to skončí,“ řekla se skloněnou hlavou Betsabe a Nahume si až teď uvědomila, že její sestra toho z večeře příliš nesnědla.

Likvidaci potravin si vzala na starost chůva, která se rozhodla vmísit do hovoru. „Slyšela jsem, že David v Hebronu neztrácí čas a jeho manželky rodí jedno dítě za druhým.“

Nahume se chůvě snažila pohledem říct, že teď není vhodná chvíle na výčet Davidových potomků. Bylo to samozřejmě k ničemu, protože chůva už byla ve svém živlu:

„Prvorozený je Amnon, syn Achinoam Jizreelské, druhý je Kileab, syn Abigailin. Třetí syn se jmenuje Abšalom, kterého má David s Maakou, dcerou gešurského krále Talmaje; čtvrtý je Adoniáš, syn Chagity; pátý Šefatiáš, syn Abitaly…“

„Není mi dobře, půjdu si lehnout,“ vstala uprostřed Benina monologu Betsabe od jídla a v doprovodu služebné se odebrala do svého pokoje.

Chůva zmlkla a tiše za ní hleděla. Odložila lžíci a vstala také. „Půjdu za Bet a utěším ji. Potřebuje teď spřízněnou duši.“

Nahume už se přestala ovládat a vyjela na chůvu: „Tak na to zapomeň! Copak ti nedošlo, že odešla kvůli tobě? Ani se jí nedivím – poslouchat takové řeči. Zapomněla jsi snad, že naše malá Betsabe od mládí Davida zbožňuje? A tebe nenapadne nic lepšího než na ni vysypat jména jeho dětí a manželek. Ještě ke všemu je smutná z toho, že je manžel už dlouho mimo dům. Potřebuje teď hlavně rozveselit.“

„A to mám samozřejmě v úmyslu!“ Benina se vůbec neurazila, jak se zdálo, a s úsměvem hleděla směrem, kterým Betsabe odešla. „Já chci také vidět naši malou holčičku zase se smát. Proto jsme přece tady, abychom jí pomohly přijít na jiné myšlenky. Já jdu teď za ní…“ Vykročila směrem ven, po chvíli zaváhala a vrátila se, aby si ještě lokla vína ze džbánu.

Nahume ji chytla za loket. „Šla si lehnout, tak ji nech prosím tě spát. Ty by sis už měla jít také lehnout, nemyslíš?“

„A proč? Mně se vůbec nechce spát,“ tvářila se Benina značně tvrdohlavě a potom dodala se šibalským úsměvem: „A jestli si dáš trochu vína se mnou, povím ti něco, co by tě mohlo hodně zajímat.“

Nahume hned nevěděla, co si myslet, nicméně zaváhala, a to chůvě stačilo. Brala to jako souhlas. Pohledem zatlačila Nahume zpět na její místo a sama neváhala a spustila svůj nekončící vodopád slov, který obvykle nevěstil nic dobrého a na lidech, o kterých byla řeč, nezůstala nitka suchá.

„Tvoje matka nebývala vždy tak upjatá. V mládí to byla osoba plná temperamentu a touhy život žít, a ne ho protrpět.“


Nahume si byla jistá jedním. Ještě před nějakým časem by nebyla schopná poslouchat chůvino vyprávění z matčina mládí, aniž by pociťovala nevoli. Teď to bylo jiné a bylo to poprvé, co Nahume se skutečným zájmem naslouchala chůviným historkám. Z posledního rozhovoru s matkou totiž v Nahume začala klíčit zvědavost a také podezření, že matčina minulost je zahalena tajemstvím jistě oprávněně.

„Když ji vidím dnes, připadá mi, že kdyby proti ní stanula osmnáctiletá Rebeka, neměly by si ty dvě vůbec co říct. Jen by na sebe hleděly bez zájmu a navzájem by se v duchu odsoudily.“ Benina se mírně pohupovala s pohárem v pravé ruce a Nahume z něho nespouštěla zrak. Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že chůva víno rozlije, anebo že rozbije drahocenný džbán.

„Než jsme odjely do Jeruzaléma, přišel dopis tvé matce. Předpokládám, že jsi to vůbec nezaznamenala,“ neodpustila si chůva ironickou poznámku a Nahume se na ni zaškaredila. „Já přece nebudu slídit za svou vlastní matkou! Na to jsou tady jiní…“ Vrátila chůvě úder a vzápětí se zděsila, jaká je vůči ní čím dál víc arogantní a drzá. Ať už měla pravdu nebo ne, Nahume cítila ve skrytu duše, že není správné vstupovat na stejnou úroveň, jakou zastává pomlouvačná chůva. I když Benina evidentně jednala bez skrupulí, nemělo to zapříčinit, aby se Nahume chovala stejně.

„Neměla jsem v úmyslu zjišťovat, od koho to psaní je, ale když jsem zahlédla Rebeku, jak po dopisu hladově sahá a ihned se s ním uchyluje do ústraní, aby si ho v klidu přečetla, vzbudilo to moji zvědavost. Ona si myslela, že ji nikdo nevidí, ale mně neuniklo, že když o pár chvil později vyšla z pokoje, měla oči zarudlé od pláče. A celý den s ní potom nebyla řeč.“ Chůva přešla prostořekost své chráněnky a mluvila dál.

„A ty víš, co bylo v tom dopisu?“ Udeřila Nahume nedočkavě.

„Kdybych to nevěděla, tak o tom ani nezačínám,“ rýpla si chůva a napila se ze džbánu. Nahume už byla napnutá jako struna na citaře, a tak džbán odtrhla chůvě od úst a postavila ho stranou. „Dostaneš další, až mi to dopovíš. Ty tvoje hrozné zvyky vždy něco nakousnout a nechat mě čekat, ty mě přivedou jednou k šílenství.“

„K šílenství, má milá, tě přivede ještě hodně věcí. Tohle je úplná maličkost proti tomu, co tě čeká,“ řekla chůva klidným, ledovým hlasem a Nahume vyděsila zlověstnost, která jí zněla v hlase. Vzalo jí to vítr z plachet a nedokázala vůbec reagovat. Mlčky se stáhla na své místo a hleděla stranou. Jakoby se v jedné chvíli octla na úplně jiném místě, a přitom cítila v duši tak strašnou samotu a stesk po něčem, co nedokázala popsat.

Chůva zřejmě vycítila změnu ovzduší a pokusila se zachránit situaci. Poplácala bodře rukou Nahume po rameni a řekla: „No no, snad jsem tak moc neřekla. Ale malovat ti ve zlatě budoucnost také nebudu. Sama dobře víš, jak to v životě chodí. Jen krásní sklízejí jedno vítězství za druhým, zatímco my nezajímaví si je musíme rvát násilím.“

„Mluv o matce, Benino. Už přestaň s tou svojí podivnou životní filosofií. Když neumíš říct něco povzbudivého, tak prosím tě neříkej nic,“ zadívala se chůvě zpříma do očí Nahume.

„Máš nešťastnou povahu, dítě. A vlastně za to ani pořádně nemůžeš. Většinu si táhneš jako dědictví po matce a zbytek jsou nepříznivé okolnosti. Já tě mám ráda, i když to tak asi nevidíš. A právě proto ti chci říkat pravdu a nějak ti pomoci se s tím vším vyrovnat. Pravda je, že to asi není v mé moci. Ale zkoušet to budu stejně, v tom mi nezabráníš!“ Zakončila téměř výhružně, ale Nahume jí v očích zahlédla cosi, co tam dosud nikdy neviděla. Na okamžik jakoby mezi těmi dvěma problesklo něco víc než porozumění. Byla v tom něha a snad i jistý druh lásky. Obě ženy mlčely, a přesto jakoby si jejich srdce povídala mezi sebou. Beze slov, ale nic nescházelo.


„Rebeka milovala jednoho bojovníka, který se jmenoval Jared. Byli do sebe zamilovaní a mluvili pořád o svatbě. Jenže rodiče Rebeky o tom nechtěli ani slyšet. Měli pro ni už vybraného bohatého a váženého bojovníka Eliama. Nemohli a ani nechtěli dopustit, aby si vzala obyčejného válečníka, který pochází z chudé, bezvýznamné rodiny. Rebeka byla tak krásná, že si mohla vybírat, a proto pro ni chtěli toho nejlepšího z nejlepších.“

Nahume mlčela. Tento příběh jí něco silně připomínal.

„Jak to dopadlo, je ti jasné. Podstatné ale je, že i když se tvoje matka vdávala za Eliama, srdce patřilo jinému. Byla nešťastná a rozervaná. A myslím, že dodnes to svým rodičům neodpustila, že jí tohle udělali.“

„Hmm, a že udělali něco podobného Betsabe, to jí je zřejmě jedno, že?“ Reagovala Nahume.

„V tom se mýlíš. Rebeka chtěla, aby sis Urijáše vzala ty. Viděla, že ho Betsabe nechce, ale Eliam dal slib, a ten musel dodržet.“

„A co ten dopis?“ Vrátila se Nahume k tomu, co ji zajímalo.

„Podle všeho jí psala nějaká její přítelkyně a byly to špatné zprávy. Oznamovala jí, že Jared padl v bitvě.“

„Já myslela, že ti dva pro sebe umřeli v okamžiku matčiny svatby, ne?“ Namítla Nahume.

„Tak to není. Matka se sice vdala, ale Jared věděl, že to celé bylo proti její vůli. On sám jí zůstal věrný a nikdy se neoženil. Byl vlastně pořád v bitvě a záměrně chodil do předních linií, aby svůj beztak smutný životní osud co nejdříve ukončil.“

Nahume už na to chůvě nic neřekla, ale v duchu cítila, že svůj postoj k matce bude muset přehodnotit. Připadalo jí hrozně nespravedlivé, že žila pod jednou střechou s někým, o kom vlastně vůbec nic nevěděla, a přitom šlo o tak důležité věci! A ta opakující se tragédie s nuceným sňatkem, ta ji nenechávala v klidu. O matčině tajemství věděla jediná osoba v domě – chůva. S každým pohledem na ni jakoby se matce vracela bolestná minulost a vzpomínky na ztracené štěstí. Nebylo divu, že se ty dvě neměly příliš v lásce.

 

 

Copyright Markéta Matoušková 2011. Veškerá práva vyhrazena