Úryvek z knihy Komu nasloucháš? - 5. strana

Nahume si byla jistá jedním. Ještě před nějakým časem by nebyla schopná poslouchat chůvino vyprávění z matčina mládí, aniž by pociťovala nevoli. Teď to bylo jiné a bylo to poprvé, co Nahume se skutečným zájmem naslouchala chůviným historkám. Z posledního rozhovoru s matkou totiž v Nahume začala klíčit zvědavost a také podezření, že matčina minulost je zahalena tajemstvím jistě oprávněně.

„Když ji vidím dnes, připadá mi, že kdyby proti ní stanula osmnáctiletá Rebeka, neměly by si ty dvě vůbec co říct. Jen by na sebe hleděly bez zájmu a navzájem by se v duchu odsoudily.“ Benina se mírně pohupovala s pohárem v pravé ruce a Nahume z něho nespouštěla zrak. Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že chůva víno rozlije, anebo že rozbije drahocenný džbán.

„Než jsme odjely do Jeruzaléma, přišel dopis tvé matce. Předpokládám, že jsi to vůbec nezaznamenala,“ neodpustila si chůva ironickou poznámku a Nahume se na ni zaškaredila. „Já přece nebudu slídit za svou vlastní matkou! Na to jsou tady jiní…“ Vrátila chůvě úder a vzápětí se zděsila, jaká je vůči ní čím dál víc arogantní a drzá. Ať už měla pravdu nebo ne, Nahume cítila ve skrytu duše, že není správné vstupovat na stejnou úroveň, jakou zastává pomlouvačná chůva. I když Benina evidentně jednala bez skrupulí, nemělo to zapříčinit, aby se Nahume chovala stejně.

„Neměla jsem v úmyslu zjišťovat, od koho to psaní je, ale když jsem zahlédla Rebeku, jak po dopisu hladově sahá a ihned se s ním uchyluje do ústraní, aby si ho v klidu přečetla, vzbudilo to moji zvědavost. Ona si myslela, že ji nikdo nevidí, ale mně neuniklo, že když o pár chvil později vyšla z pokoje, měla oči zarudlé od pláče. A celý den s ní potom nebyla řeč.“ Chůva přešla prostořekost své chráněnky a mluvila dál.

„A ty víš, co bylo v tom dopisu?“ Udeřila Nahume nedočkavě.

„Kdybych to nevěděla, tak o tom ani nezačínám,“ rýpla si chůva a napila se ze džbánu. Nahume už byla napnutá jako struna na citaře, a tak džbán odtrhla chůvě od úst a postavila ho stranou. „Dostaneš další, až mi to dopovíš. Ty tvoje hrozné zvyky vždy něco nakousnout a nechat mě čekat, ty mě přivedou jednou k šílenství.“

„K šílenství, má milá, tě přivede ještě hodně věcí. Tohle je úplná maličkost proti tomu, co tě čeká,“ řekla chůva klidným, ledovým hlasem a Nahume vyděsila zlověstnost, která jí zněla v hlase. Vzalo jí to vítr z plachet a nedokázala vůbec reagovat. Mlčky se stáhla na své místo a hleděla stranou. Jakoby se v jedné chvíli octla na úplně jiném místě, a přitom cítila v duši tak strašnou samotu a stesk po něčem, co nedokázala popsat.

Chůva zřejmě vycítila změnu ovzduší a pokusila se zachránit situaci. Poplácala bodře rukou Nahume po rameni a řekla: „No no, snad jsem tak moc neřekla. Ale malovat ti ve zlatě budoucnost také nebudu. Sama dobře víš, jak to v životě chodí. Jen krásní sklízejí jedno vítězství za druhým, zatímco my nezajímaví si je musíme rvát násilím.“

„Mluv o matce, Benino. Už přestaň s tou svojí podivnou životní filosofií. Když neumíš říct něco povzbudivého, tak prosím tě neříkej nic,“ zadívala se chůvě zpříma do očí Nahume.

„Máš nešťastnou povahu, dítě. A vlastně za to ani pořádně nemůžeš. Většinu si táhneš jako dědictví po matce a zbytek jsou nepříznivé okolnosti. Já tě mám ráda, i když to tak asi nevidíš. A právě proto ti chci říkat pravdu a nějak ti pomoci se s tím vším vyrovnat. Pravda je, že to asi není v mé moci. Ale zkoušet to budu stejně, v tom mi nezabráníš!“ Zakončila téměř výhružně, ale Nahume jí v očích zahlédla cosi, co tam dosud nikdy neviděla. Na okamžik jakoby mezi těmi dvěma problesklo něco víc než porozumění. Byla v tom něha a snad i jistý druh lásky. Obě ženy mlčely, a přesto jakoby si jejich srdce povídala mezi sebou. Beze slov, ale nic nescházelo.