Úryvek z knihy Komu nasloucháš? - 4. strana

Při večeři se podávalo víno a Nahume s obavami sledovala chůvu, jak se nepokrytě napájí. Naštěstí bylo víno notně zředěné s vodou, takže nehrozilo, že by se z něho rychle opila. Stejně měla ale Nahume potíže udržet pozornost na to, co říkala sestra, protože stále po očku pozorovala Beninu a rychlost, s jakou vyprazdňovala pohár.

„Říkala jsi, že boje mezi domem Saulovým a Davidovým už trvají hodně dlouho…,“ zopakovala Nahume po sestře její poslední slova. „Někdo snad musí být silnější a už ty nekonečné potyčky ukončit, ne? Nechce se mi věřit, že David navzdory svému věhlasu není schopen jednou provždy vybojovat vítězství.“ Nahume si neodpustila být trochu jízlivá, ale sestra to v jejím hlase nepostřehla. Nebo možná ani nechtěla.

„Dokud bude přetrvávat tahle situace, manžel se domů nevrátí. Jak ráda bych slyšela o ukončení války. Už je mi jedno, kdo zvítězí – hlavně ať už to skončí,“ řekla se skloněnou hlavou Betsabe a Nahume si až teď uvědomila, že její sestra toho z večeře příliš nesnědla.

Likvidaci potravin si vzala na starost chůva, která se rozhodla vmísit do hovoru. „Slyšela jsem, že David v Hebronu neztrácí čas a jeho manželky rodí jedno dítě za druhým.“

Nahume se chůvě snažila pohledem říct, že teď není vhodná chvíle na výčet Davidových potomků. Bylo to samozřejmě k ničemu, protože chůva už byla ve svém živlu:

„Prvorozený je Amnon, syn Achinoam Jizreelské, druhý je Kileab, syn Abigailin. Třetí syn se jmenuje Abšalom, kterého má David s Maakou, dcerou gešurského krále Talmaje; čtvrtý je Adoniáš, syn Chagity; pátý Šefatiáš, syn Abitaly…“

„Není mi dobře, půjdu si lehnout,“ vstala uprostřed Benina monologu Betsabe od jídla a v doprovodu služebné se odebrala do svého pokoje.

Chůva zmlkla a tiše za ní hleděla. Odložila lžíci a vstala také. „Půjdu za Bet a utěším ji. Potřebuje teď spřízněnou duši.“

Nahume už se přestala ovládat a vyjela na chůvu: „Tak na to zapomeň! Copak ti nedošlo, že odešla kvůli tobě? Ani se jí nedivím – poslouchat takové řeči. Zapomněla jsi snad, že naše malá Betsabe od mládí Davida zbožňuje? A tebe nenapadne nic lepšího než na ni vysypat jména jeho dětí a manželek. Ještě ke všemu je smutná z toho, že je manžel už dlouho mimo dům. Potřebuje teď hlavně rozveselit.“

„A to mám samozřejmě v úmyslu!“ Benina se vůbec neurazila, jak se zdálo, a s úsměvem hleděla směrem, kterým Betsabe odešla. „Já chci také vidět naši malou holčičku zase se smát. Proto jsme přece tady, abychom jí pomohly přijít na jiné myšlenky. Já jdu teď za ní…“ Vykročila směrem ven, po chvíli zaváhala a vrátila se, aby si ještě lokla vína ze džbánu.

Nahume ji chytla za loket. „Šla si lehnout, tak ji nech prosím tě spát. Ty by sis už měla jít také lehnout, nemyslíš?“

„A proč? Mně se vůbec nechce spát,“ tvářila se Benina značně tvrdohlavě a potom dodala se šibalským úsměvem: „A jestli si dáš trochu vína se mnou, povím ti něco, co by tě mohlo hodně zajímat.“

Nahume hned nevěděla, co si myslet, nicméně zaváhala, a to chůvě stačilo. Brala to jako souhlas. Pohledem zatlačila Nahume zpět na její místo a sama neváhala a spustila svůj nekončící vodopád slov, který obvykle nevěstil nic dobrého a na lidech, o kterých byla řeč, nezůstala nitka suchá.

„Tvoje matka nebývala vždy tak upjatá. V mládí to byla osoba plná temperamentu a touhy život žít, a ne ho protrpět.“