Úryvek z knihy Komu nasloucháš? - 3. strana

„Tak ať! Alespoň tu se mnou zůstaneš už napořád. Viď, že tu se mnou budeš už napořád, sestřičko?“ Zdvihla svoje stále ještě dětské oči ke své starší sestře. A přece se Nahume zdálo, že v sestřině tváři vidí změnu.

„Uvidíme,“ usmívala se potěšená Nahume a dodala: „ale jsem z cesty celá zaprášená, a ty jsi celá tak čistá a voňavá, že tě nechci nějak umazat. To by Urijáš jistě neměl radost, kdybych ti tyhle krásné šaty nějak umazala…“

Už jen pouhé zaznění toho jména způsobovalo Nahume nebývalý požitek. Co na tom, že zazněl z jejích úst! Jak toužila svého nositele opět spatřit! Na nic jiného vlastně po celou cestu z Gaby nemyslela.

Betsabe ledabyle mávnula rukou. „Urijáš bývá poslední dobou tak málo doma, že už snad zapomněl, jak vypadám. Co potom sejde na nějakých šatech…“

Zdálo se to Nahume, nebo zaznamenala v sestřině hlase povzdech a stesk? Změnil se tedy její postoj k manželovi? Má ho teď snad ráda?

„Uplynulo hodně vody v Jordánu od té doby, co jsem tě naposledy viděla, ještě jako svobodnou dívku,“ začala Nahume opatrně a po očku pozorovala sestřiny reakce. Ta se pro sebe potutelně usmívala a nahlas řekla: „I když jsem tomu sama vůbec nevěřila, zvykla jsem si na něho a mám ho ráda. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem ho mohla trochu poznat a …“

„…a zamilovat si ho?“ Vtrhla jí nedočkavě do řeči Nahume a vzápětí by se nejraději uhodila přes ústa za tu netrpělivost, která teď způsobila, že na ni Betsabe krátce, pátravě pohlédla.

„Láska to asi není. Spíš taková dohoda. On udělá všechno, oč si řeknu, a já se snažím dělat všechno tak, aby se cítil doma co nejlépe,“ hrála si Betsabe s provázky na svých šatech. Potom se nečekaně obrátila k sestře a upřela na ni své dětsky zvídavé oči. „Víš ty, co je to láska? Já si myslela, že to vím a že je to něco takového, co jsem cítila k Davidovi, když jsem ho poprvé uviděla. Ale pravda je, že, čím víc o ní přemýšlím, tím méně jí rozumím.“

Nahume nevěděla, co na to říct. Částečně byla zaskočena sestřinou rozumností a k vlastnímu nemilému překvapení se jí v hrudi počalo rodit cosi ošklivého, čemu nerozuměla a co se jí hnusilo. Nedokázal rozlišit, oč se jedná – zda je to pocit nebo reálná domněnka. Jistá si byla jen tím, že Betsabe závidí, že je vdaná.

Když si v ten okamžik přiznala, že cítí vůči vlastní sestře závist, vyděsila se, aby si Betsabe snad něčeho nevšimla a nevyčetla jí tu negativní emoci z výrazu tváře. Ta se ale právě věnovala služebné, která se ujala zavazadel, říkala jí, do kterého pokoje je má odnést.

„Už je připravená večeře, můžeš jít do koupele a potom se najíst. Služebná se o tebe postará,“ obrátila se usměvavá Betsabe tváří k sestře a ještě, než ji nechala jít, objala ji s dětskou dychtivostí.

„Tolik se mi stýskalo, a teď tě tu konečně mám! Ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ políbila ji Betsabe na tvář a radost, která z ní čišela, způsobila, že se Nahume za své předchozí myšlenky styděla až do morku kostí.