Úryvek z knihy Komu nasloucháš? - 2. strana

Po poslovi přišla z Jeruzaléma zpráva od Betsabe, manželky Urijáše Chetejského. Zvala svoji sestru k sobě do domu. Urijáš byl stále ve válečné pohotovosti, tentokrát mu velel Saulův syn, který přežil, Iš-bošet, a ten byl odveden po těch hrozných událostech do Machanajimu. Tam byl prohlášen za krále Gileádu, Ašerovců, Jizreele, Efraima, Benjamína a celého Izraele. Ve věku čtyřiceti let začal svoji vládu a musel čelit faktu, že dům Judy následuje oddaně Davida.

„…David je králem nad domem Judy, v Hebronu již sedm let a celý lid věří, že přijde den, kdy to bude on, kdo bude panovat celému Izraeli. Neustále sice válčí obě strany mezi sebou, ale já cítím, kdo nakonec zvítězí,“ vysvětlovala Nahume novinky, zatímco v rohu místnosti seděla shrbená Benina a mírně se pohupovala.. „Jestli bojuje Urijáš na straně Saulova následníka, co s ním bude, až Davidovi muži získají konečnou převahu?“ Napadlo Nahume.

„Nemusíš se bát o jeho život. Pokud přežije boje, David ho zahrne mezi své muže. Proč by zabíjel tak schopného bojovníka?“ Vstala pomalu a ztěžka Benina a dodala: „Nechám nachystat věci na cestu. Zítra ráno vyrazíme.“

„Vyrazíme?“ Přejela ji zamračeně pohledem Nahume. Tolik se těšila, že se vydá na cestu sama.

„Nehodí se, aby svobodná izraelská žena cestovala v této době sama. A navíc si myslím, že mě Betsabe ráda uvidí.“ Opustila místnost svojí typickou chůzí a Nahume jen povytáhla obočí při představě, že bude po několik nadcházejících dní pod neustávající palbou štiplavých poznámek chůvy, která zřejmě ani neví, co je to soudnost.

O tom, že chůva ztratila poslední stopy hrdosti, se Nahume přesvědčila už cestou do Jeruzaléma následujícího rána, když Benina nebyla ani schopná vystřízlivět z předchozí noci, kterou patrně strávila napájením se z domácích zásob mladého vína. Protože nebyla schopná chůze, Nahume ji nechala jet na oslu. Nicméně, houpavá a nepohodlná chůze toho ubohého zvířete způsobovala chůvě značné žaludeční potíže. Oslík byl tak pod palbou jejích stížností a urážek.

Nahume se snažila nevšímat si chůviných pokřiků a oslova vzdorovitého hýkání a kráčela dál. V duchu už se vítala se sestrou a představovala si, jak asi vypadá Urijášův dům. Tajně doufala, že se Urijáš navrátí z bojů dřív a ona ho bude moci spatřit.

„Kam ten hloupý osel tak spěchá? Jsme snad na závodišti, nebo co?“ Rozčilovala se Benina a pokoušela se zvíře krotit. Místo toho jen docílila, že zrychlil.

„Už to chce mít chudák za sebou,“ poznamenala Nahume tiše sama pro sebe a toužebně pohlédla před sebe, zda už neuvidí první jeruzalémská přístřeší. Zdálo se jí, že něco vidí, ale stejně dobře to mohla být jen vidina z hladu a únavy.

Tak to pokračovalo ještě hodinu, než konečně dorazily do Jeruzaléma. Už při vstupu do města jí bylo jasné, že sláva, kterou od tohoto věhlasného města očekávala, nečiší ani ze staveb, ani z obyvatel. Mohla být spojena jen s královským majestátem. A když teď byl králem Saulův syn, který musel neustále bojovat s Davidem o zachování pozic, nemohl lid zažívat pocit bezpečí a ochrany. Křehkost, nejistota a rozdělenost – to nasávala Nahume z okolní atmosféry, a v duchu si položila otázku, jestli by nebylo Izraeli lépe, kdyby se vlády ujal David, kterého stejně většina obyvatel brala jako přirozeného vůdce.

„Už jsme tady. Podívej, to je její dům! To je dům naší překrásné Betsabe!“ Volala rozrušeně Benina, sklouzla jediným, hladkým pohybem z osla, který se po zbavení se obtížného břemene slabě zakymácel. Nahume se podivila, kde se v té staré osobě bere ten ladný pohyb. Na další úvahy ale nebyl čas, protože z domu vyšla služebná, začala vítat obě ženy a uvedla je do domu.

Benina nechala zavazadla bezstarostně za sebou a hrnula se za služebnou do nitra domu. Nahume chvíli vyčkávala, zda se objeví další služebnictvo, ale přišel jen jakýsi neduživý, zašlý chlapec a odvedl vzpouzejícího se osla někam dozadu za dům, pravděpodobně ke stájím. Nahume tedy vzala to málo, co si přivezly s chůvou, s sebou a vydala se dovnitř. V duchu přitom uvažovala, za koho se Benina vlastně považuje. Za služebnou asi ne, když za sebe nechá nosit zavazadla. Nahume se v souvislosti s touto domněnkou vybavil onen prastarý, podivný vztah mezi Rebekou a chůvou. Náhle zatoužila po tom, dozvědět se o tom víc. Intuitivně cítila, že to bude mít co dělat s matčiným nedávným dramatickým projevem, kterého byla svědkem. Soudě podle toho nebyl jistě Eliam matčina první velká láska.

„Nahume!“ Prořízl výkřik ticho v domě a následovalo zběsilé cupitání po kamenné podlaze. Nahume stačila tak tak položit věci na zem, když se jí vrhla do náruče Betsabe. Objímala ji tak pevně, jakoby ji neviděla snad celou věčnost.

„To stačí! Už dost, Betsabe, vždyť mě umačkáš!“ Smála se Nahume a byla vděčná za ten láskyplný a nesobecký projev radosti.