Úryvek z knihy Komu nasloucháš?

S Rebekou nemluvila od té doby, co odešla Betsabe z domu coby vdaná žena. Teď ji vyhledala sama a při vstupu do jejího pokoje nemohla potlačit vzpomínku na okamžik, kdy to byla ona, Nahume, kdo se měl vdávat a kdy si vychutnávala ten nádherný okamžik důležitosti a potřebnosti. Teď bylo všechno jiné, a Nahume to viděla matce v tváři. Tolik chtěla rozhovor začít tak, aby dala najevo, že bere vše s nadhledem a že se jí ani v nejmenším nedotklo dění posledních dní. Místo toho se zmohla jen na pohled, který hovořil za ni.

„Přišla ses mi sem vyplakat? Na ty důvěrnosti máš snad Beninu, ne?“ Osopila se na svoji dceru ostře Rebeka a odvrátila od Nahume zrak, jakoby se jí štítila.

Snad si vzápětí uvědomila, že to bylo krajně nevhodné, snad to měla celé v plánu, když vstala ze svého místa a přešla k oknu. „Všichni nedostaneme vždycky to, po čem toužíme. To by sis měla už konečně uvědomit! Nebo si snad myslíš, že některá z nás si mohla vybírat svůj osud? Byl nám přisouzen rodiči a nikdo se neptal, co přitom cítíme.“

Ke konci už její hlas zněl téměř smutně a Nahume zpozorněla. Matce dokázala rychle prominout její ostrá slova na počátku, když vycítila, že za tím jejím mnohdy bezcitným jednáním je možná skryta bolest větší, než je ta její.

Matka stála zády k dceři a po chvíli se zdálo, že už ani nevnímá, že v pokoji není sama. Mluvila dál. „Chtěla jsem, aby byl Eliam častěji doma, ale v době, kdy se zdálo, že má náš vztah a naše láska naději, byl neustále někde v bitvě. Mnohdy jsem se až ponižovala, když jsem se tak bála samoty, že jsem žadonila a prosila ho, aby jednou nejel a byl v domě se mnou. Vždy nakonec odjel a já mu zůstala po celá ta léta věrnou manželkou. Nikdy mě nenapadlo hledat si náhradu v některém ze sloužících, jak to dělají některé ženy. Vždy se mi to hnusilo a připadalo mi to nehodné mého postavení. Byly ale chvíle, když jsem to vyčetla v modlitbě Bohu. Jak jsem se potom obávala trestu za svá odvážná slova!

Nikdo si neumí představit, jaké to je, žít po dlouhá léta v manželství, a přitom být úplně opuštěný.“

Stále se neotáčela a Nahume jí za to byla neskonale vděčná. Téměř se teď hrozila, že by se matka otočila a jejich pohledy by se setkaly. Jak by jí mohla pohlédnout do očí po takových slovech?

„Silná žena umí čekat a ví, co to je trpělivost. Taková žena ví, co je to utrpení, a umí z něho těžit.“

Usedla na lůžko a byla stále zády k Nahume.

Tak to trvalo dlouhou chvíli, až se Nahume zdálo, že matka usnula. Proto potichu opustila místnost bez jediného slova.