Úryvek z knihy Vzpomínky princezny Henutmire

2. kapitola

HENUTMIRE
Když se jeho oči smějí, je to, jakoby vyšlo samotné slunce. Je tak nádherný. A je jen můj!!!
Můj drahý Amenmesse.
Chválit tě budu navěky, štědrá Eset, že jsi ho ke mně přivedla darem a zajistila, že ho přijal i můj otec. Dokud budu naživu, chci tě zahrnovat dary, aby záplava tvých požehnání, které se na mne a na mého syna vylévají, neměla konce.
Když ho pozoruji při hře, jsem fascinovaná jeho důvtipem a vynalézavostí. Raduji se z jeho předností o to víc, že jsou mi důkazem jeho božské podstaty. Vyšel od tebe, Eset, a teď je mým. Je překrásný, když se raduje, a dokonce i tehdy, když se kvůli něčemu hněvá. 
Prožívala jsi něco takového i ty, když jsi pozorovala svého malého Hora při hrách?

Ve skupině dětí se zcela jasně projevuje jeho intelekt a touha vést ostatní. Naděje, že bude jednou mocným mužem, ve mně narůstá s každým dalším zážitkem. Nemám snad teď mnohem víc než Nefertari, která dosud nepočala Ramessovi dítě? Dobře vidím její kradmé pohledy, které věnuje mému synovi, když sedáváme s Ramessem v zahradě mezi olivovníky.
Ramesse má mého chlapce rád pro jeho krásu a bystrost, a čím víc mu projevuje svoji náklonnost, tím víc zraňuje svoji ženu, jakoby neviděl, co svým chováním vyvolává v jejím srdci. Jsem si jista, že si zamiloval mého syna kvůli poutu, které nás dva pojí. Čistá láska, která byla korunou našeho vztahu, mohla nerušeně kvést, nebýt nenadálého příjezdu té Chetitky.
„Není to úžasné, jak je zvídavý?“ obracím se na Nefertari poté, co Amenmesse požaduje po mém bratrovi odpověď na nějakou otázku.
Zcela zaujatá pozorováním chlapce i svého muže mi nejdřív neodpoví. Až po chvíli na mě roztržitě pohlédne. „Jistě, že je. Je to chytrý chlapec. Myslím, že z něho bude jednoho dne moudrý muž, který bude Egyptu velmi prospěšný.“
Usmívám se na ni sladce. „Jen se neboj, krásná Nefertari. Taky přijde tvůj čas a bohové ti dají syna.“ Na to ona nic nepoví. Jen se tiše omluví, zahalí si tvář do hedvábného šátku a odspěchá pryč ze zahrady. Jsou to slzy, co se jí leskne na tváři? V srdci se potměšile raduji z jejího zármutku. Konečně došlo i na ni! 
Je přece spravedlivé, že i ona pozná, jaké to je stát stranou. Přeji si, aby ji bohové dokonale připravili na život hlavní královské manželky. A k tomu je třeba naučit se přijímat s grácií a klidem i strašné zprávy. Jedině tak se může stát kvalitní a hodnotnou oporou svému muži, velkému faronovi.


HENUTMIRE
Nejsem připravená na to, co se dozvídám o několik hodin později od své věrné služebné. V první chvíli má Bilba sklon k hlasité mluvě. Je viditelně rozrušená tím, co právě slyšela.

Udeřím ji do hlavy svým vějířem, abych zastavila proud zmatených slov, který se valí z jejích úst.„Mluv potichu, huso! Nechci, aby to každý, kdo má nalepené uši na zdech mé komnaty, slyšel.“
Kývá hlavou na srozuměnou a vzrušeným šepotem mi sděluje, co slyšela z Nesimutiných úst. „Nejdřív mu zpívala v té jejich řeči jakési podivné písně, asi náboženské. Tomu jsem moc nerozuměla. Ale pak se začala nahlas modlit k tomu jejich Bohu. A modlila se dlouho …“
Nervózně poklepávám vějířem o dřevěný rám postele. „Modlí se? Ať se modlí doma v té své chatrči, a ne v blízkosti mého miláčka. Co když ho těmi řečmi nějak ovlivní?!“ Opravdu se mi vůbec nelíbí, co slyším. Svému synu vštěpuji víru v egyptské bohy. Jak musí být ten malý chlapec zmatený, když slyší tak rozdílné názory?! Již brzy mu budou tři roky. Jestliže po tak dlouhou dobu slýchal od Nesimut často o Hospodinu, jak mohu doufat, že mu k srdci přirostla víra v božského Amona, které ho vyučuji já i kněží?
„Má paní, něco se mi na té ženě nezdá. Už jsem viděla hodně kojných. Ale tahle je něčím jiná,“ hledí na mě rozpačitě Bilba.
Zlostně na ni vyjedu, protože mě ruší z přemýšlení. „Tak nemluv tak rozvláčně a řekni všechno, co víš!“
„Nechová se k němu jako k cizímu dítěti. Myslím, že je to jeho matka,“ utrousí tiše a poodstoupí o pár kroků dozadu s jistou bázlivostí.
Ta slova mi pronikají do mozku jen velmi pozvolna. Nedokážu ihned pochopit všechny důsledky – natolik jsem konsternovaná tím, co Bilba právě vyslovila. Nemám důvod nevěřit její domněnce; moje služebná vskutku poznala za svůj dlouhý život spoustu kojných, proto je pro mě její poznámka rozhodující. Poklepávám si dál s vějířem a v mém nitru narůstá hněv.
– Ona mě obelstila! Jako jeho matka mu vštěpovala víru v hebrejského Boha po celou tu dobu, a to vše se mi dělo přímo za zády! Jak je jenom možné, že jsem si ničeho nevšimla? –
„Bilbo!“ udeřím služebnou svým vějířem tak silně, až odletí stranou na zem.
„Proč jsi mě na tyhle věci neupozornila už dřív?“ syčím vzteky bez sebe.
Bilba se přede mnou choulí a couvá. „Má paní, neptala jste se mě. Nevěděla jsem….“
„Mlč!“ zvolám mocně. „Jen se vymlouváš! A jdi pryč! Jdi mi z očí!“ odstrkuji ji od sebe. Zatímco mizí, volám za ní. „Nechám tě za tohle zmrskat! Trestu neujdeš!“
Zatímco je služebná pryč, má mysl se pomalu zklidňuje. Přecházím rozčileně po své komnatě tam a zpět a uvažuji, co udělat s Nesimut.
– Jeho vlastní matka! V mém paláci! Jak troufalé! Ale co víc – jestliže je ona jeho matkou, potom se nabízí varianta, že to byla ona, kdo dítě odložil u Nilu. Ó, já nebohá – byla jsem obelhána. Jakou roli v tom tedy hraješ ty, mocná bohyně? 
Teď když jsem si vymohla na svém otci, božském faraonovi, právo vychovávat chlapce jako svého syna a právoplatného dědice, se ho mám vzdát?
Nic takového! Je můj a jím také zůstane! Nesimut nechám vyhnat z paláce a zakážu jí, aby mého syna ještě kdy viděla. Jak sladká bude moje pomsta!
A mému synu se teď budou věnovat kněží každý den, aby mu z hlavy postupně vyhnali všechna ta slova, která tam zasela ta žena! –

Nechávám přivolat Bilbu.
Zkroušená služebná se bojí přiblížit až ke mně. Stále stojí u dveří. Zželí se mi jí. Koneckonců – ona jediná je mi opravdu věrná. Nebýt jejího postřehu, plynuly by další dny, kdy Nesimut vštěpuje mému synovi víru v Hebrejského Boha. „Jen pojď blíž, Bilbo. Rozmyslela jsem si to. Nepotrestám tě.“
Viditelně se jí uleví a to mě pohne k úsměvu. „Mám pro tebe úkol – postarej se o to, aby ta kojná byla ihned vyhnána z paláce. Všechny dary, které jsem jí kdy dala, jí odejmi a vyžeň ji tak potupně, jak to jen bude možné!“ 
Bilba přešlápne na místě. „Provedu vše, co nařizujete, má paní. Ale s těmi dary – ona si nikdy nic nevzala.“
Mávnu rukou. „Už jdi a vykonej, co ti nařizuji.“
Hlavou mi běží: – Ta přehnaná pokora Nesimut mě už taky rozčilovala. Dobře, že bude z domu. Může být ještě ráda, že ji nenechám popravit. Vždyť vyučovala mého syna víře v jiné bohy než v egyptské. Měla bych ji nechat přinejmenším zmrskat! – Zaraduji se z náhlého nápadu, ale vzápětí si připomenu, že jakýkoliv trest, který chci na svém poddaném vykonat, musím zdůvodnit u otce či královské matky.
A to bych potom musela uvést, že jeho kojná byla Hebrejka, která ho vedla k víře v jejich boha. Potom by se stala jediná věc – chlapce by mi vzali a ta Hebrejka by měla svého syna zpět.
To nedovolím!
Nikdy!
Amenmesse je můj a nikdo mi ho nevezme.

 

Copyright Markéta Matoušková 2011. Veškerá práva vyhrazena