Kompromis nebo boj?


Ať už žijeme v partnerství nebo mimo něj, každý den se dostáváme do situací, které vyžadují, abychom se rozhodly.
Není dne, abychom se mohly vyhnout tomuto rozhodování se mezi "dobrem a zlem".
Jenže bez toho to nejde. Nemůžeme to jen tak "nechat být". Docílíme totiž jedině toho, že rozhodne někdo jiný za nás.

Jaké rozhodnutí je ale to správné? Obávám se, že to nejde objektivně posoudit.
Co v tom ale můžeme udělat je to, že si můžeme vybírat to, co nás ovlivňuje při rozhodování.

Četla jsem knihu Ten, který je skutečností od F. Schaeffera a zaujala mě autorova nadčasová sonda do vývoje filozofie, hudby, umění, literatury.
Nikdy jsem totiž příliš nehloubala nad tím, do jaké míry jsem ovlivněná hudbou, obrazy, literaturou. Co mi ale přijde jako hrozba, je právě skutečnost, že je to tak skryté.
A že většina toho, co jsem za celý svůj dosavadní život viděla nebo slyšela se promítne do mého podvědomí a já potom jednám ovlivněná tím, co jsem "zpracovala".
Napadlo mě, zda je vůbec možné se "očesat a očistit" od těchto vlivů a rozhodovat se čistě jako ?

Já nevím jak vy, ale já nechci dělat kompromisy. Když nesouhlasím s tím, co ukazují v televizi, tak televizi prostě vypnu. Druhý den to můžu zkusit znovu a opět se svobodně rozhodnout, zda to, co mi "podsouvají" přijmu anebo nikoliv.
Ale určitě nechci dělat věci stereotypně jen proto, že to tak dělají ostatní a říkají, že je to normální.
Vždyť jak potom můžu vědět, že nejednám ovlivněná médii?

Nepochybuji o tom, že jak muži, tak ženy jsou stejnou měrou pod palbou médií a jsou dnes a denně ovlivněni hlasem televize, rádia, internetu ...
Přesto si myslím, že ženy jsou v tomto vnímavější a tedy i zranitelnější. Média totiž ženu prezentují jako sexuální objekt a svobodnou, emancipovanou bytost, která muže vlastně nepotřebuje. Na jednu stranu s tím ženy souhlasí a
jsou nadšené, ale někde uvnitř pak prožívají opuštěnost a ztracenost.
Proč ji ale zažívají, když je emancipace sama o sobě tak báječná a osvobozující?  Možná právě proto, že jsme nebyly stvořené proto, abychom byly samy.
Život by byl hodně smutný, kdybychom nepotřebovali jeden druhého. Co by byly ženy bez vztahů? Vždyť to je něco, co je jim vlastní.

 

Copyright Markéta Matoušková 2011. Veškerá práva vyhrazena

Jako sen

Vidím ho před sebou jako by to bylo včera. 

Starobylý, pyšnící se svojí architekturou tak okázale, až se kolemjdoucí musí zastavit při pohledu na něj.
Je to jako závan nostalgie v dnešním, moderním světě.
Fascinuje mě na něm to, že i když je obklopen ze všech stran moderními budovami, nic mu to neubírá na majestátu, kterým se honosí. A právem!
Měla jsem tehdy hodně mizerný den. Vyletěla jsem od zkoušky z mikroekonomie. Na ekonomické škole je toto stěžejní předmět a „mikro“ musí mít každý student této fakulty v malíčku.
V představách jsem už odevzdávala index a loučila se s vidinou studia na VŠ. Do toho se mi v nitru odehrávalo citové drama, ve kterém hrál hlavní roli jeden kamarád z fakulty.
Nemohla jsem se tedy utěšovat slovy:“….o.k., vyletěla jsem z mikra, ale to mi může být fuk…mám další termín! Nejdůležitější je, že mě Martin miluje. Na tom teď záleží…“
Když jsem si v hlavě zhodnotila svoji nepříliš lichotivou situaci, mohla jsem udělat dvě věci – brečet do polštáře a do roztrhání těla a duše se litovat anebo….
Anebo.

Číst dál