Bohu nemusíte nic vysvětlovat, On všechno

„Jak se máš?“ začíná rozhovor se známým či kamarádem,který vás delší dobu neviděl a je zvědavý,jak se vám daří.

Jste v pokušení mu vyjmenovat všechno to,co vás tíží a trápí,ale místo toho se slyšíte,jak říkáte:“Ále, jde to…“

Už jen ta představa, že byste měli vyjmenovat známému všechno to, co musíte řešit, vás dostává do stresu a pod tlak. To, že vám padá střecha na hlavu (pokud jste ti šťastní, že alespoň nějakou máte), že se objevují stále nové a nové závady (rozbitý kotel, odpad, zatopená zahrada…) které se musí řešit a platit IHNED a že jste unavení z práce, kde je na vás v jednom kuse někdo nepříjemný, protože když se najde chyba, tak viníkem jste vždycky „vy“. Do toho dojíždění do práce, 3 hodiny denně v metru a autobuse by zdolaly i toho nejodolnějšího jedince!

„Mám se fajn,“ pousmějete se smutně, protože víte, že i kdybyste se dali do vysvětlování, tak ten druhý to stejně nepochopí. Jednoduše proto, že vaše problémy nejsou jeho. Anebo vám to ani neuvěří a bude myslet, že přeháníte, pokud si sám nikdy něčím podobným neprošel.

Ale když přicházíte v modlitbě k Bohu, nejbáječnější na tom je skutečnost, že Bůh už tohle všechno ví. On ví, že jste si ráno skopli palec o prah,jak jste spěchali do práce na autobus. On ví, že vás rozbolel zub a proto jste nebyli milí na své kolegy v práci. On chápe, že když vám doma pláče dítě a nejde utišit, jak jste zoufalí a unavení. Taky se dokáže vcítit, tak jako nikdo na světě, do vaší obavy a úzkosti z toho, co budete dělat, když přijdete o práci. A co se stane, když vás partner (manžel) už nebude mít rád…

Takže když k Němu přicházím, začínám někdy jen oslovením,“Můj Pane“   a mlčím…

V tom všem je obsaženo to, že On ví všechno, co prožívám a co mě tíží , a jakoby odpovídal „Já vím.“

A já na to:“Ale Pane, vždyť není v lidských silách tohle všechno zvládnout, unést a vydržet !!!“

A On na to něžně odpoví:“ale v Boží moci to je, děvčátko.“ A jakoby se usmíval…a já vím, že všemi těmi problémy projdu v Boží síle. Díky Bohu není nic nemožné.

 

 

Copyright © Markéta Matoušková 2012 . Veškerá práva vyhrazena

DRAHOCENNÁ MILOST

Někdy se v životě nakupí jeden problém za druhým a to v době kdy se to nejméně hodí. Člověk pak zoufalstvím neví kudy kam.

Já už ale vypozorovala, že jsou pro mě tyhle situace užitečné. Donutí mě to totiž zastavit se v každodenním shonu a přehodnotit to, co právě dělám a proč to dělám a s jakým motivem. Většinou pak zjistím, že jsem měla na prvním místě v žebříčku hodnot práci, starost o rekonstrukci domu, odkrytou střechu... no, upřímně, ta střecha mě prostě dorazila :-)

V rámci rekonstrukce člověk přejde leccos - špinavé podlahy, tuhle uražený roh, bláto, poškozené dveře… Ale když přijdete domů z práce po perném dni a uvidíte svůj domeček bez střechy, veškerá teorie padá a vy jste jen krůček od nervového kolapsu a zhroucení.

Do toho začne vydatně pršet a vy začínáte přemýšlet o tom, kolik rukou potřebujete, abyste včas rozmístili kýble na strategická místa, kudy cáká největší proud vody dírami v plachtě. To jsou ty okamžiky, kdy (přestože vás další den čeká v práci důležitá porada nebo telefonní hovor s nadřízeným v jiné zemi, což v daný moment neřešíte a nemáte čas a energii se na to připravovat) položky ve vašem žebříčku hodnot podstoupí výraznou změnu.

Nejdřív jsem se usilovně a nepřetržitě modlila, aby přestalo pršet, o což jsem prosila i své známé, přátele. Když se tak nestalo a déšť naopak sílil, začala jsem být hysterická (což se mi běžně nestává) a požadovala jsem po manželovi, aby zavolal stavbyvedoucího, že musí zajistit lépe střechu, aby nám nepršelo do domečku. Na což mi klidný manžel odvětil, že v půl 9 večer nikomu volat nebude, že napíše email a zavolá mu zítra. Ta odpověď mě samozřejmě neuspokojila a navíc mě rozčilovalo, jak je manžel klidný, když já šílím a obrazně řečeno „lezu po zdi“. Jeho argument byl, že ví, že se o nás Bůh postará.

Jenže tohle mi nezapadalo do mé přesné tabulky – Bůh na modlitby evidentně nereagoval, protože lilo jako z konve a nehodlalo jen tak přestat. A já chtěla přece odpověď a zázrak na počkání!

A pak jsem si uvědomila jednu věc.

Ten domek nepatří mně. Patří Bohu. Stejně jako ani já nepatřím sama sobě, ale tomu, který mě stvořil a vdechl mi život. Najednou jsem se přistihla, že moje modlitba už nezní „dej…zařiď…“, ale spíše „já nemám právo od Tebe žádat nic. Už jsem toho od Tebe dostala tolik – spasení, nový život v Kristu, věčný život- , že Ti můžu jen děkovat. Ať se děje Tvá Vůle.“

Jakoby Bůh čekal na tento moment, protože najednou přestalo pršet a dokonce se tak oteplilo, že mokré zdi mohly vyschnout. Já už ale měla v nitru takový klid a pokoj, že i kdyby pršet zase začalo, mně už by to netrápilo a nestresovalo.

Až když člověk přijde o všechno, pak teprve si uvědomí, na čem opravdu záleží. A teprve v tom okamžiku se začne opravdu spoléhat na Boha.

 

2012 Veškerá práva vyhrazena, Markéta Matoušková

Do zahrady vstup zakázán?

Každá žena je jako zahrada, do které, kdo vstoupí, vystoupí z ní navždy proměněný.


Přes plot lezou jen ti s nekalými úmysly. Ti upřímní a ryzí chodí vrátky. I když někdy se může stát, že dlouhou dobu stojí u vrátek a zvoní a zvoní a nikdo jim neotevírá.  Potom jsou v pokušení to vzít přes plot.


Cesta skrze vrátka je zdlouhavá, kdo tudy kráčí, snaží se ženě naslouchat, věnovat jí svůj čas a ne jí jen přikyvovat se zacpanýma ušima. Snaží se ji potěšit, ukázat jí, jak mu na ní záleží a že je pro něho důležitá.  Nehledí jen na svůj prospěch, ale hledá i ten její.
Když se žena raduje a cítí, že je milovaná, umí proměnit své okolí. Celá zkrásní a září do svého okolí jako hvězda. Láska má moc proměnit uvadající květinu v svěží, mladý kvítek. Kdo byl ale v minulosti odmítán a zraňován, je nedůvěřivý vůči svému okolí a nejen, že vadne, usychá a padá k zemi, ale také do své zahrady nikoho nechce vpustit, aby zabránil dalšímu plenění a ničení.


Někdy může být bolest dobrá…


A když se uzavřeme před světem, chráníme se před zlými útoky, ale i před  dobrými vlivy. A to je škoda.
Když se místo sebelítosti obrátíme o pomoc k Bohu. Nemusí to znamenat okamžité vyřešení problémů a uzdravení,  ale často se nám dostane útěchy a upokojení, že netrpíme sami, ale že Bůh s námi sdílí naše strachy, bolesti, utrpení.
Bůh ví, že potřebujeme pomoc  a  chce, abychom si uvědomili, že nikdo z nás není sám.

Vždyť proč jinak by stvořil Adamovi Evu?

 

Copyright © Markéta Matoušková 2012 . Veškerá práva vyhrazena

Chceme být úžasné a oblíbené - a proč vlastně?

Každá z nás chce být oblíbená v kolektivu. Ať už si to přiznáme nebo ne, toužíme po tom, aby nás měli lidi rádi.
Aby každý vyhledával naši společnost.
Vyvstává tu ale otázka - je za touto touhou dobrý nebo špatný úmysl?
Proč a odkud se v nás bere ten záměr být prospěšná svému okolí?

Když čtu v Novém zákoně o tom, jak Ježíš putoval po zemi, pokaždé mě fascinuje, jak jednal a mluvil se ženami.
Nevím jak vás, ale mě už tímto svým přístupem k ženám, přesvědčil o svém Božství, jedinečnosti a moudrosti.
Vždyť v tehdejším státě Izrael neměla žena nijak významné postavení ve společnosti. Musela se zahalovat a rozhodně jí nepříslušelo hovořit veřejně.

Ježíš svým přístupem bořil mnohá "tabu". Pro mě samotnou, byl způsob jeho chování k ženám to, co mě oslovilo nejvíc.
Jakoby v jeho rozhovoru se samaritánskou ženou promlouval ke mně. Vždyť v očích Izraele jsou pohané všichni, kdo nemají židovskou krev.
A Ježíš svým chováním naznačoval:"Nevadí, že nejsi židovka, pro mě jsi jedinečná a důležitá. To, co můžeš svými slovy zasít, v tom tě nikdo nezastoupí. A to,jak můžeš milovat své okolí, v tom jsi také nenahraditelná.
Pojď tedy a uč se ode mne."

Pokaždé, když mluví Ježíš se ženou, jeho okolí (muži) se pohoršuje.
Udivuje mě, že nejen že s nimi mluví, ale pokaždé jim sděluje důležité duchovní pravdy a moudrosti.
A to už zajisté něco znamená.
V první řadě možná to, že žena má důležitou, nezastupitelnou roli a svým ženstvím může mnohé proměnit.

 

Krásná je scéna, když v domu jednoho boháče, farizee, začala žena pochybných mravů líbat Ježíšovy nohy a skrápět mu je svými slzami.
Nemusela říct ani slovo - jen konala.
Farizeus by byl zřejmě nejradši, kdyby ta žena zmizela a oni se mohli dál věnovat teologické diskusi.
Ježíš to ale viděl jinak, protože řekl:"Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mně, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy."

Ježíš pokračoval:"Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje." a té ženě řekl:"Jsou Ti odpuštěny hříchy. Tvá víra Tě zachránila, jdi v pokoji!" Lukáš 7,44-50

Síla ženy tkví v tom, že umí milovat i beze slov.
Jako když matka konejší své dítě tak dlouho, až jí usne v náručí.
Nebo když žena obejme svého manžela, aby mu byla oporou v těžkostech a trápeních.

Máme výjimečné poslání a Bůh to ví.
Stvořil nás tak a my máme celý život na to, abychom to tajemství postupně odkrývaly.

 

 

Copyright © Markéta Matoušková 2012 . Veškerá práva vyhrazena

Kompromis nebo boj?


Ať už žijeme v partnerství nebo mimo něj, každý den se dostáváme do situací, které vyžadují, abychom se rozhodly.
Není dne, abychom se mohly vyhnout tomuto rozhodování se mezi "dobrem a zlem".
Jenže bez toho to nejde. Nemůžeme to jen tak "nechat být". Docílíme totiž jedině toho, že rozhodne někdo jiný za nás.

Jaké rozhodnutí je ale to správné? Obávám se, že to nejde objektivně posoudit.
Co v tom ale můžeme udělat je to, že si můžeme vybírat to, co nás ovlivňuje při rozhodování.

Četla jsem knihu Ten, který je skutečností od F. Schaeffera a zaujala mě autorova nadčasová sonda do vývoje filozofie, hudby, umění, literatury.
Nikdy jsem totiž příliš nehloubala nad tím, do jaké míry jsem ovlivněná hudbou, obrazy, literaturou. Co mi ale přijde jako hrozba, je právě skutečnost, že je to tak skryté.
A že většina toho, co jsem za celý svůj dosavadní život viděla nebo slyšela se promítne do mého podvědomí a já potom jednám ovlivněná tím, co jsem "zpracovala".
Napadlo mě, zda je vůbec možné se "očesat a očistit" od těchto vlivů a rozhodovat se čistě jako ?

Já nevím jak vy, ale já nechci dělat kompromisy. Když nesouhlasím s tím, co ukazují v televizi, tak televizi prostě vypnu. Druhý den to můžu zkusit znovu a opět se svobodně rozhodnout, zda to, co mi "podsouvají" přijmu anebo nikoliv.
Ale určitě nechci dělat věci stereotypně jen proto, že to tak dělají ostatní a říkají, že je to normální.
Vždyť jak potom můžu vědět, že nejednám ovlivněná médii?

Nepochybuji o tom, že jak muži, tak ženy jsou stejnou měrou pod palbou médií a jsou dnes a denně ovlivněni hlasem televize, rádia, internetu ...
Přesto si myslím, že ženy jsou v tomto vnímavější a tedy i zranitelnější. Média totiž ženu prezentují jako sexuální objekt a svobodnou, emancipovanou bytost, která muže vlastně nepotřebuje. Na jednu stranu s tím ženy souhlasí a
jsou nadšené, ale někde uvnitř pak prožívají opuštěnost a ztracenost.
Proč ji ale zažívají, když je emancipace sama o sobě tak báječná a osvobozující?  Možná právě proto, že jsme nebyly stvořené proto, abychom byly samy.
Život by byl hodně smutný, kdybychom nepotřebovali jeden druhého. Co by byly ženy bez vztahů? Vždyť to je něco, co je jim vlastní.

 

Copyright Markéta Matoušková 2011. Veškerá práva vyhrazena