Maminka

V životě každého z nás hraje máma velmi důležitou roli. Rozhodně nechci zpochybňoval úlohu otce jako hlavy rodiny, ale pravdou zůstává, že matka má ke svému dítěti nejblíže. Je to celkem logické, když uvážíme, že nosí dítě pod srdcem 9 měsíců, než ho přivede na svět.

 

Žena je v židovství tou, kdo si zasluhuje zvláštní pozornost Božího zákona. Je tou, které dal Hospodin důvěru v její nezastupitelné roli při rozmnožování a zachovávání lidského rodu.

 

„Tradiční židovský názor vidí ženu jako ústřední postavu domácnosti. To žena zapaluje svíce, navazující atmosféru šabatu a svátků.

Pro Jana Pavla II. není Maria „prostě nějaká žena", nýbrž „Žena", „představitelka a pravzor celého lidstva". V této roli je Maria vzorem lidství, a tudíž vzorem pro muže i ženy zároveň. Je vzorem následování, vnímavosti i schopnosti naslouchat a prvním členem církve založené Ježíšem. Ale především a v našem smyslu je Maria vzorem toho, co to znamená „být ženou". Ona jediná je panna a matka zároveň a její mateřství je základním příkladem „zvláštního společenství s tajemstvím života", vlastního pouze ženám. Jan Pavel II. říká, že i otcové se teprve od matek skutečně učí, co je to otcovství.

 

Zajímavost:

V ortodoxním židovství jsou ženy vynechány při předčítání Tóry, nesmějí vykonávat některé náboženské funkce, není jim dovoleno účastnit se některých náboženských rituálů. Nepřekvapí proto existence modlitby, ve které se žid modlí a děkuje Bohu, že se nenarodil jako žena. Zajímavá je reakce novodobého židovského rabína M. Sterna: „[Žena] Nemá méně úkolů než muž, nýbrž má jiné úkoly, které jsou mnohem těžší (rození dětí, výchova dětí, obstarávání a vytváření ošacení a stravy, vedení domácnosti, práce na poli a v zahradě a řadu dalších). To všechno je vypočítáno v chvále ženy v knize Přísloví v kapitole 31, verše 10-31. Muž děkuje Bohu, že není ženou, protože mu nebyly uloženy žádné tak těžké úkoly jako ženě. Jeho úkolem je v rámci manželské dělby práce jeho povolání a modlitba. Žena od toho má být uvolněna.“

... blíží se adventní čas

 

 

Na Vánoce se těší hlavně děti, protože očekávají kupu dárků. Pro maminky je to období stresu, kdy neví, zda mají péct cukroví, vyvařovat největší lahůdky nebo uklízet a mýt okna. O shánění dárků nemluvě.

 

To, co udělala z vánočních svátků dnešní doba, je prohřešek proti hodnotě člověka, proti podstatě lidství. Kdo to byl, že určil, že se má před vánocemi vysmýčit cely byt (či dům) a napéct a navařit všeho přehnaně hodně, jako kdybychom se neměli dalšího roku už dožít ? Kdo to byl, kdo nás nutí do dokonalosti a dělá všechno pro to, abychom se náhodou nestihli zastavit, posedět nad šálkem kávy nebo čaje a přemýšlet o skutečné podstatě a smyslu vánoc ?

 

Satan je velice chytrý a už dávno přišel na to, že když ženu zaměstná spoustou užitečných záležitostí, které na první pohled nesnesou odklad, na nějaké to přemýšlení o oslavě příchodu Ježíše Krista na tento svět jí už nezbude mnoho času. Je to přímo ďábelská lest, kdy se žena cítí být chycena do pasti. A pokud se nechá zatlačit do kouta, výsledkem bohužel mnohdy bývají místo rodinné pohody, výčitky a hádky.

 

Zkusme být o vánocích smířlivé ke všem našim příbuzným, rodině. A nezapomínejme, že ještě důležitější je smířit se s Bohem. A to můžeme udělat hned, skrze Ježíše, který nám toužebně otevírá svoji náruč.

Zastřené vidění

Tvá okenní tabulka je hodně špinavá, dítě… Pojď, budeme ji čistit spolu – říká mi  Ježíš.

Už si přesně nepamatuji, kdo tenhle příměr použil, myslím že to byla Corrie ten Boom. Nicméně mi to přijde jako výborná myšlenka.

Způsob, jakým nahlížíte na Boha, na sebe, na lidi kolem, je hodně zkreslený skutečností, že „vaše okenní tabulka není dokonale čistá“. Dlouhodobě nevyznané hříchy totiž dokáží zatemnit rozum a schopnost spravedlivě uvažovat. Skryté nebezpečí je v tom, že si myslíte, že se rozhodujete správně, ale opak je pravdou.

Představte si, že celý život se díváte střešním okénkem ven, na svět. A protože to okénko je znečištěné, tak ani sluneční paprsky nevidíte v celé jejich nádheře. Zato v noci je vše jak má být. Tma zůstává tmou. A vy si podle tohoto pohledu na svět utváříte své názory. Jak plynou dny a roky, tak tyto názory tak pevně zastáváte, že je považujete za stoprocentní pravdu. Střetnete-li se tedy s někým,kdo na svět hledí "čistou" okenní tabulkou, potom jste schopen ho s nejlepším vědomím a svědomím prohlásit za lháře. A pokud v hádce s ním zvítězíte, jste přesvědčen, že jste hájil pravdu a spravedlnost vyhrála.

Co když ale Bůh zázračně odstraní ty nánosy špíny na okně a Boží milost tak způsobí, že ten, komu potemnělý svět za pravého poledne připadal v pořádku , je najednou oslepen září slunečních paprsků?

"Chano, proč pláčeš?"

Když dlouho nedostáváme to, po čem toužíme, jsme smutní a deprimovaní. Jsou ale důležité věci a ty méně podstatné. A když se dvěma lidem nedaří dlouho počít dítě, přestože si to oba usilovně přejí, smutek a lítost naplní jejich dny.

Dnes je mnoho způsobů, jak situaci řešit. Někdo zvolí adopci, jiný podstoupí léčbu, je-li možná. Ale potom jsou zde lidé, kteří jsou zvyklí si na Bohu nevynucovat splnění svých přání. Lidé, kteří umí vyčkávat, přestože je ta bolest trhá uvnitř na kusy a v noci tajně pláčou.

A obvykle je to žena, která se trápí víc, než její muž. Jeden takový příklad najdeme i v Bibli, v 1 Samuelově, 1 kapitole. Jeden muž, Elkána, měl dvě ženy. Chanu a Peninu. A zatímco Penina porodila svému muži mnoho dětí, Chana byla neplodná, protože Hospodin uzavřel její lůno. Penina Chanu ustavičně urážela a mělo to takovou intenzitu, že nešťastná Chana pro pláč ani nejedla. Velice mě potěšilo, když jsem v Bibli četla Elkánovo uklidňování:"Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?"

Jakoby tím chtěl Elkána říct, že svoji ženu miluje, i když mu žádné děti dosud neporodila. Je blízká jeho srdci a on má o ni starost, když vidí, jak se trápí.

Na druhou stranu, jak se mohl Elkána vcítit do bolesti své ženy? Bylo to vůbec možné? On ze svého pohledu hlavy rodiny již potomky měl ze své druhé ženy. A kdyby mu Chana žádné děti nedala, nebyla by to až taková tragedie z hlediska zachování rodu.

Bohužel se mnohdy stává, že žena má pocit, jako kdyby byla se svojí bolestí úplně sama na celém světě.

Chana se v modlitbách utekla k Bohu a vyprosila si od Něj syna. Slíbila Bohu, že pokud se jí opravdu narodí syn, daruje ho Bohu. A on se jí skutečně narodil Samuel (tj. Vyslyšel Bůh), kterého po určité době odvedla k prorokovi Élímu.

Někomu by se mohlo zdát podivné, že když už konečně po tolika letech otěhotněla a měla syna, proč ho nechala na vychování do Božího domu a vzdala se ho? Chana byla zbožná žena a chtěla dodržet slib daný Bohu. A Bůh ji odměnil ! Chana totiž porodila Elkánovi ještě tři syny a dvě dcery. Bůh je ve svém požehnání velmi štědrý.

Za hřích je smrt

Představte si následující situaci:

Přijdete k soudu a jste v pozici obžalovaného.
Bůh je soudce. Ve chvíli, kdy už má být vysloven rozsudek (vaše viny jsou vyjmenované do té nejposlednější a vy víte, že budete odsouzeni právem) přichází Ježíš Kristus, majestátní a mocný, a postaví se na vaše místo.
Je teď tedy on ten "obžalovaný" místo vás.

Připadá vám to jako podivná a krutá hra, když soudce čte důsledně a pomalu všechny vaše hříchy (kdy jste komu ublížili, lhali, podváděli, záviděli, nenáviděli ...) ale tentokrát ta obvinění nesměřují vůči vám, ale vůči Ježíši Kristu, který přijímá trest místo vás.
A rozsudek je nelítostný - trest smrti!

"Ale to je přece nespravedlivé! Vždyť já jsem ten, kdo se provinil!" křičíte v nitru, a poté co je "rozhodnuto" a Ježíše odvádí k vykonání trestu, vy běžíte k soudci: "Ale jak můžete zabít jeho místo mě! Vždyť on je nevinný! To jsou přece moje provinění!"

Soudce uloží spis do zásuvky a zvedá se ze židle. Případ je pro něj již uzavřen a už ho nezajímáte. "Trest bude vykonán, viník bude potrestán. Tím je to skončeno a vyřízeno."

V úžasu hledíte za odcházejícím soudcem a hlavou vám letí tisíce myšlenek.
Bylo za mě tedy zaplaceno výkupné? Mé viny jsou tedy tímto zcela smazány a já jsem opět "čistý, nepopsaný list" a můžu začít znovu?

I ti, kdo jsou křesťany už několik let, mají mnohdy problém si do hloubky uvědomit tu důležitost Ježíšova vykupitelského díla.
Potom se může stát, že jsou vlažnými křesťany a ztrácí "první lásku" (Zjevení 2,4)

Vidím stát Ježíše v dáli a trochu se bojím, co ten Jeho výraz v tváři znamená. Bude mě chtít pokárat za má selhání?
Když ale činím pokání a vyslovím prosbu, aby mi dal do srdce opět tu "první lásku", najednou jasně vidím, že Jeho tvář je radostná!
Teď už chápu, že je tu, aby si mě přišel vyzvednout, přivítat mě.
Přistupuje ke mně spěšně a raduje se z toho, že mě vidí na prahu ráje.
Ty jeho nádherné a láskyplné oči - kolik je v nich čiré radosti z mého návratu!
Když ke mně konečně přistoupí se svým zářivým, šťastným, životadárným úsměvem (i jeho oči se smějí!), bere mi hlavu do dlaní a políbí otcovsky na čelo.

Potom ukazuje za sebe, směrem k obrovské zahradě, kde vidím spoustu zeleně, květin, vodopády...

"To je mé království. A teď je to tvé." říká Ježíš.
"Pojď a raduj se se mnou. Jsi Boží, královská dcera."

 

2012 Veškerá práva vyhrazena, Markéta Matoušková