"Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, jsem přemohl svět."

Deprese a pocit že jsme v tom sami a nikdo nám nerozumí? Neklamte se. Tenhle pocit mělo už mnoho lidí před vámi a pravděpodobně ho ještě budou mít. Každá doba má něco do sebe, každá je náročná něčím jiným. Dnes jsme obklopeni blahobytem a vládne tu bůh konzumu. Většina lidí ho uctívá a už si ani neumí představit, že by přišli do obchodu a byl tam jen jeden druh mléka, jedna značka vajec, či jeden druh kečupu. Jak poznám, že jsem v depresi? Než do toho člověk „zapadne až po uši“ a potřebuje antidepresiva, je ve varovné fázi, kdy se vám tělo snaží všemi možnými i nemožnými způsoby naznačit, že to, jak žijete, jak se chováte, musíte změnit. Do deprese pak „zapadnete“ když tělo dlouhodobě neposloucháte a pořád jedete dál jako dobře promazaný stroj. Snažíte se zoufalství v hlavě přehlušit více činnostmi, i když uvnitř cítíte, že už nemůžete, že to takhle dál prostě nejde, že se asi zblázníte nebo vybouchnete jako „papiňák“. Důležité sdělení – vždy se nám dostává varování, abychom něco v životě dělali jinak, jinak to nedopadne dobře. U každého varování probíhá jinak – je to vysoce individuální proces. Ale zpětně si každý, koho se to týká, může uvědomit, že byl varován a nepoučil se.

Parádní je na tom to, že tohle není konec Každý totiž chybujeme a i po „zapadnutí“ je cesta ven. Existuje řešení a to pochází od Tvůrce celého vesmíru a života.

„To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)

Jakoby tahle věta z Janova evangelia vystihovala to, co lidé v depresi prožívají. Jsou citlivější na okolní dění, těžce nesou jakékoli nenávistné projevy kolem sebe. A celé bytí jim připadá jako jedno velké soužení. Krásné na tom je, že Ježíš své prohlášení neskončil touto větou, ale pokračoval dál povzbuzením, že máme být odvážní. Pod Ježíšovou ochranou nás to okolní dění „nesemele“. 

 I když nám to tak někdy nepřipadá, Ten, který stvořil tento svět, pro nás zamýšlí jen dobré.Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ (Žalm 23,2-4)

Děti, naši miláčci, budoucnost národa

Děti všude, kam se podíváš...

Vykukují z kočárků, jsou jich plné školky, školy a hřiště.

Maminky láskyplně pozorují své maličké ratolesti, jak si hrají a jsou hrdé na jejich dovednosti. Jsou přesvědčené, že z jejich dětí budou lékaři, profesoři nebo vědci, jejich kariéra bude jistojistě závratná a celý svět se jednou dozví o jejich jedinečnosti. Všechno vypadá růžově a báječně.

Jaký je to šok, když jednoho rána s úžasem zíráte na své 3leté dítě, jak vám odmlouvá, neposlouchá, nebo je drzé. Sny o skvělé budoucnosti našich dětí tak dostávají povážlivou trhlinu. Najednou se začínáme hroutit při představě, že naše dítě budou jednou v pubertě a jak to asi budeme zvládat, když už jsou drzé a odbojné jako malé? Babo raď.

Když dovolíte, neobrátím se pro radu k bábě, ale k Bohu (resp. k Bibli). Jestli má totiž někdo patent na moudrost, tak je to Bůh. Když stojí za vznikem vesmíru a všeho, co nás obklopuje, pak bude určitě vědět, co se to s naším potomkem děje, a proč nemá úctu k rodičům.

"Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu - tak je to správné. Cti svého otce i matku - to je první přikázání se zaslíbením: aby se ti vedlo dobře a abys žil dlouho na zemi." (Efezským 6)

Na toto téma je skvělá kniha od Tedda Trippa: Pastýřem dětského srdce. Je tam čtivě vysvětleno, jak své děti vést a vychovávat v lásce a jak to "zařídit", aby poslouchaly své rodiče ne proto že musí, ale proto, že chtějí. Zní to trochu jako science fiction, ale opravdu to jde :-)

Všimněte si, že když děti zlobí a neposlouchají, je to většinou proto, že jsme jim nenastavili hranice. Děti jsou pak nešťastné, protože jakoby vystupují z okruhu bezpečí. A dokud je do kruhu bezpečí nevrátíme, budou dál rebelovat. Výchova dětí je těžká věc a když uvážím, jak je zodpovědné a důležité dítě vychovat správně, zaráží mě, že už x generací probíhá výchova dětí cestou pokus/omyl. Jsme odkázaní na rady babiček a našich rodičů, ale ani to bohužel často nefunguje, protože jak se společnost vyvíjí a mění, jsou trochu jiné i výchovné metody. A co platilo před 50 lety, dnes už nefunguje.

 

 

 

Co je pravý půst ?

Jaký půst se líbí Bohu?

Vypadat zkroušeně, zničeně a sklánět se k zemi jako rákos?

Ježíš řekl, že postit se je dobré, ale neměli by to na nás lidé vidět. Měli bychom mít radostnou tvář a ne naříkat, že máme hlad, protože jsme si odepřeli na pár dní nějaké jídlo.

V Izaiášovi 58 kapitole se praví: "Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší?"

A od 8 verše: "Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve:"Tu jsem!" Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem. Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí."

Zaujalo mě ty 4 body, které Bůh zmiňuje, když říká, jaký půst se Mu líbí.

ROZEVŘÍT OKOVY SVÉVOLE - svévolně jednám, když neposlouchám Boha. Jak mohu rozevřít okovy svévole ? Poprosit upřímně (s pokorou) Ježíše, že na to nestačím, že toužím umřít starému, hříšnému, svévolnému "Já" a že chci konat Boží vůli. Věřím, že z Boží milosti se tyto okovy svévole mohou rozevřít, a já jsem tak svobodná v Kristu a už neotročím hříchu. Jsem svobodná žít život, který pro mě Bůh připravil.

ROZVÁZAT JHA - věřím, že dalším logickým krokem, je osvobození od všeho, co nás pronásleduje z minulosti (často z dětství). Vždyť Bůh nechce, abysme měli deprese, pocit méněcennosti. Na to nás příliš miluje. Má pro nás úžasné plány a těší se, až ty plány začneme naplňovat.

DÁT UJAŘMENÝM VOLNOST - kdo je osvobozen od hříchu, naplněn Duchem svatým, prožívá život v plnosti, tak jak to zaslíbil Ježíš Kristus. A je také plný radosti a lásky. Chce tuto lásku dávat dál a pomáhat všem kolem sebe, aby poznali zázrak věčného života. Touží říkat lidem o Ježíši a o tom, co pro nás lidi udělal.

KAŽDÉ JHO ROZBÍT - kráčet v Boží moci, být sám uzdraven, to znamená, že chcete uzdravovat druhé a také to dokážete! resp. Bůh to dokáže skrze vás...

A opět je tam to připomenutí, že máme pomáhat lidem v nouzi. Že máme být milosrdni, nezavírat oči před utrpením druhých. Máme být aktivní. Potom budeme lidem okolo světlem a s Bohem povedeme intenzivní dialog.

I kdyby kolem nás nic nefungovalo, my víme, že stačí být stále u zdroje (živého Boha) a budeme jak zahrada zavlažovaná. Bůh nás nenechá bez pomoci, bez prostředků. Naplní nás pokojem a klidem, když na Něj spoléháme.

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám

Na akci Noc kostelů jsem si letos vytáhla biblický verš: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8,31).
Neuměla jsem si představit, co to pro mě v praxi znamená. Je to skvělé, nadčasové a vítězné heslo, ale jak s ním naložit v běžném životě?
 
V denním shonu a péči o dvě malé holčičky (5 a 2,5 let) jsem na toto vítězné heslo pozapomněla a nechala se trápit v každodenním stereotypu.
Až se mi jednoho dne do ruky dostala kniha od Dereka Prince - Proměna života duchovní mocí - a já se modlila modlitbu Osvobození z prokletí (to mimo jiné obsahuje i prosbu o vysvobození z následků hříchů mých předků). Prožila jsem úžasnou radost ze svobody Boží dcery.
Tohle bylo ono - to praktické prožití, že vítězství Ježíše Krista na kříži je vítězství nad smrtí (nemocí, úzkostí...).
Je hrozné, že hřeším, ale Ježíš za moje hříchy prolil svoji svatou krev. A to znamená jednu důležitou věc - pokud tomu věřím a opravdu a upřímně lituji svých hříchů, neumřu. Jsem zachráněna a spasena pro přebohatou Boží milost.
 
A co je na tom nejkrásnější?
Že Ježíš chce, abychom naše životy žili v plnosti. Vždyť "Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy." (2 Timoteus 1,7)
A nesouvisí snad strach s nemocemi a úzkostmi? Představte si negativní a stresovou situaci, která se vám stane během dne a vy přestože jste křesťani se tou situací necháte ochromit. Jste zastrašeni, jinými slovy, máte ducha strachu. Následek můžou být i žaludeční potíže. Takhle to ale Ježíš nechtěl. Když do podobné negativní situace vstoupím, místo odevzdání se duchu strachu se začnu modlit a prosit Pána Ježíše, aby mě naplnil pokojem a situaci proměnil. Pozvu Pána Ježíše do té situace a vyprosím si Ducha síly, lásky a rozvahy. Je to napsané v Bibli, mám na to právo, můžu se tak modlit.
 
Najednou se vše odehrává jinak. Vše je jiné, lepší, plné Boha :-)
Je nádherné a nadějné, že už se nemusím nechat spoutávat duchem strachu, ale žít vítězný život pod vedením Pána Ježíše. Vždyť On je navěky vítěz. 
"Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

Víc pokory!

Lukáš 18,9-14

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Vždycky jsem tento text četla s tím, že se mě to netýká a říkala jsem si v duchu:“To je v pohodě, já přece nejsem tak namyšlená jako ten farizeus. A zákoník taky nejsem…ale vím přesně o lidech, kteří jsou namyšlení a Bohu vzdálení…“

Nedávno mi ale vyvstala věta z jedné přednášky Vojtěcha Kodeta, kdy říkal, jak po nějakém plamenném kázání za jedním knězem přišla paní a rozvášněně mu ho chválila slovy: “No teda pane faráři, to bylo kázání ! To se vám povedlo! Ta ženská, co seděla vedle mě to tak potřebovala slyšet!“ a kněz na ni chvíli hleděl a pak zahřímal:“ Vám jsem to říkal, ženská!“

Došlo mi, že jsem jako ten farizeus a díky Boží milosti mi i došlo, jak je to závažné! Farizeus se totiž chová a mluví, jako kdyby nepotřeboval Boha a všeho dosáhl vlastní pílí! On je tak disciplinovaný a perfektně se ovládá, že se zvládá postit 2x týdně. On je tak štědrý a takový lidumil, že dává desátky. To, jestli to dává ze srdce nebo jen z povinnosti a srdce mu krvácí s každou darovanou mincí, to už je vedlejší. Farizeus je tak báječný, že nikoho neokrádá, nevydírá, necizoloží. A to vše prosím zvládá z vlastních sil. Boha na to nepotřebuje. (Ovšem, to, že cizoloží pohledem na něco nepřístojného, co poskvrňuje jeho duši, to za hřích nepovažuje….to je přece maličkost!)

Celník má prázdné ruce a ví, že Bohu nic dát nemůže, protože vše co má, má od Něj. Vidí svoji bídu a prosí ho o smilování.

Chci být jako ten celník, přijít k Bohu v modlitbě a než spustím svůj monolog, nechat Bohu prostor. Naslouchat Mu. Vždyť já mu vůbec nenaslouchám! Chci mu otevřít své srdce a prosit ho o slitování, aby vyčistil všechnu tu špínu, co tam nepatří. Aby mě naučil pokoře. A bez pokory to vážně nejde. Vždyť Ježíš říká, že je tichý a pokorného srdce (Matouš 11 kapitola) a my se mu máme podobat. Vím předem, že tato modlitba bude jiná, než ty předchozí, a že si nebudu moci „odškrtávat“ ze svého modlitebního seznamu (splněno,splněno…) ale budu také osvobozena od toho farizejského :“uff,tak mám modlitby za sebou, přímluvy za všechny ze seznamu vykonány, jsem dobrý modlitebník, další den za mnou a já mám splněno,odmodleno, tečka.“

Ono je to hrozně složité. Na jednu stranu je důležité si vést modlitební deník, zapisovat modl. předměty, psát vyslyšené modlitby pro povzbuzení a mít v tom nějaký systém. Ale co když se mi ten můj deníček stane překážkou k spontánní modlitbě bez osnovy? Protože přiznávám, že jsem se octla v prekérní situaci, kdy mi trvá hrozně dlouho, než promodlím všechno a všechny z deníku a potom je už tak pozdě večer, že si řeknu: “No, měla bych teď sice naslouchat Bohu a čekat v tichu, ale nemám na to čas a navíc jsem děsně utahaná…“ Anebo (což se děje dost často) začnou děti plakat a mně začíná noční kolotoč.

Ale zpátky k celníkovi. On se vrátil domů ospravedlněný a ne ten farizeus. No koneckonců, on ten farizeus o ospravedlnění ani nestál. Byl si tak jistý sám sebou, že vůbec nepochyboval o vlastní bezhříšnosti! A celník byl jaké dítě. Stál vzadu, zkroušený, věděl co provedl,bál se oči pozvednout… Tomu říkám Boží bázeň! To je něco! S jakou láskou Bůh na celníka asi hleděl a objal ho. Jakou milostí ho zahrnul kvůli jeho pokornému postoji.

Pane, nauč mě být jako ten celník!

Amen.