Co je pravý půst ?

Jaký půst se líbí Bohu?

Vypadat zkroušeně, zničeně a sklánět se k zemi jako rákos?

Ježíš řekl, že postit se je dobré, ale neměli by to na nás lidé vidět. Měli bychom mít radostnou tvář a ne naříkat, že máme hlad, protože jsme si odepřeli na pár dní nějaké jídlo.

V Izaiášovi 58 kapitole se praví: "Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší?"

A od 8 verše: "Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve:"Tu jsem!" Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem. Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí."

Zaujalo mě ty 4 body, které Bůh zmiňuje, když říká, jaký půst se Mu líbí.

ROZEVŘÍT OKOVY SVÉVOLE - svévolně jednám, když neposlouchám Boha. Jak mohu rozevřít okovy svévole ? Poprosit upřímně (s pokorou) Ježíše, že na to nestačím, že toužím umřít starému, hříšnému, svévolnému "Já" a že chci konat Boží vůli. Věřím, že z Boží milosti se tyto okovy svévole mohou rozevřít, a já jsem tak svobodná v Kristu a už neotročím hříchu. Jsem svobodná žít život, který pro mě Bůh připravil.

ROZVÁZAT JHA - věřím, že dalším logickým krokem, je osvobození od všeho, co nás pronásleduje z minulosti (často z dětství). Vždyť Bůh nechce, abysme měli deprese, pocit méněcennosti. Na to nás příliš miluje. Má pro nás úžasné plány a těší se, až ty plány začneme naplňovat.

DÁT UJAŘMENÝM VOLNOST - kdo je osvobozen od hříchu, naplněn Duchem svatým, prožívá život v plnosti, tak jak to zaslíbil Ježíš Kristus. A je také plný radosti a lásky. Chce tuto lásku dávat dál a pomáhat všem kolem sebe, aby poznali zázrak věčného života. Touží říkat lidem o Ježíši a o tom, co pro nás lidi udělal.

KAŽDÉ JHO ROZBÍT - kráčet v Boží moci, být sám uzdraven, to znamená, že chcete uzdravovat druhé a také to dokážete! resp. Bůh to dokáže skrze vás...

A opět je tam to připomenutí, že máme pomáhat lidem v nouzi. Že máme být milosrdni, nezavírat oči před utrpením druhých. Máme být aktivní. Potom budeme lidem okolo světlem a s Bohem povedeme intenzivní dialog.

I kdyby kolem nás nic nefungovalo, my víme, že stačí být stále u zdroje (živého Boha) a budeme jak zahrada zavlažovaná. Bůh nás nenechá bez pomoci, bez prostředků. Naplní nás pokojem a klidem, když na Něj spoléháme.

Víc pokory!

Lukáš 18,9-14

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Vždycky jsem tento text četla s tím, že se mě to netýká a říkala jsem si v duchu:“To je v pohodě, já přece nejsem tak namyšlená jako ten farizeus. A zákoník taky nejsem…ale vím přesně o lidech, kteří jsou namyšlení a Bohu vzdálení…“

Nedávno mi ale vyvstala věta z jedné přednášky Vojtěcha Kodeta, kdy říkal, jak po nějakém plamenném kázání za jedním knězem přišla paní a rozvášněně mu ho chválila slovy: “No teda pane faráři, to bylo kázání ! To se vám povedlo! Ta ženská, co seděla vedle mě to tak potřebovala slyšet!“ a kněz na ni chvíli hleděl a pak zahřímal:“ Vám jsem to říkal, ženská!“

Došlo mi, že jsem jako ten farizeus a díky Boží milosti mi i došlo, jak je to závažné! Farizeus se totiž chová a mluví, jako kdyby nepotřeboval Boha a všeho dosáhl vlastní pílí! On je tak disciplinovaný a perfektně se ovládá, že se zvládá postit 2x týdně. On je tak štědrý a takový lidumil, že dává desátky. To, jestli to dává ze srdce nebo jen z povinnosti a srdce mu krvácí s každou darovanou mincí, to už je vedlejší. Farizeus je tak báječný, že nikoho neokrádá, nevydírá, necizoloží. A to vše prosím zvládá z vlastních sil. Boha na to nepotřebuje. (Ovšem, to, že cizoloží pohledem na něco nepřístojného, co poskvrňuje jeho duši, to za hřích nepovažuje….to je přece maličkost!)

Celník má prázdné ruce a ví, že Bohu nic dát nemůže, protože vše co má, má od Něj. Vidí svoji bídu a prosí ho o smilování.

Chci být jako ten celník, přijít k Bohu v modlitbě a než spustím svůj monolog, nechat Bohu prostor. Naslouchat Mu. Vždyť já mu vůbec nenaslouchám! Chci mu otevřít své srdce a prosit ho o slitování, aby vyčistil všechnu tu špínu, co tam nepatří. Aby mě naučil pokoře. A bez pokory to vážně nejde. Vždyť Ježíš říká, že je tichý a pokorného srdce (Matouš 11 kapitola) a my se mu máme podobat. Vím předem, že tato modlitba bude jiná, než ty předchozí, a že si nebudu moci „odškrtávat“ ze svého modlitebního seznamu (splněno,splněno…) ale budu také osvobozena od toho farizejského :“uff,tak mám modlitby za sebou, přímluvy za všechny ze seznamu vykonány, jsem dobrý modlitebník, další den za mnou a já mám splněno,odmodleno, tečka.“

Ono je to hrozně složité. Na jednu stranu je důležité si vést modlitební deník, zapisovat modl. předměty, psát vyslyšené modlitby pro povzbuzení a mít v tom nějaký systém. Ale co když se mi ten můj deníček stane překážkou k spontánní modlitbě bez osnovy? Protože přiznávám, že jsem se octla v prekérní situaci, kdy mi trvá hrozně dlouho, než promodlím všechno a všechny z deníku a potom je už tak pozdě večer, že si řeknu: “No, měla bych teď sice naslouchat Bohu a čekat v tichu, ale nemám na to čas a navíc jsem děsně utahaná…“ Anebo (což se děje dost často) začnou děti plakat a mně začíná noční kolotoč.

Ale zpátky k celníkovi. On se vrátil domů ospravedlněný a ne ten farizeus. No koneckonců, on ten farizeus o ospravedlnění ani nestál. Byl si tak jistý sám sebou, že vůbec nepochyboval o vlastní bezhříšnosti! A celník byl jaké dítě. Stál vzadu, zkroušený, věděl co provedl,bál se oči pozvednout… Tomu říkám Boží bázeň! To je něco! S jakou láskou Bůh na celníka asi hleděl a objal ho. Jakou milostí ho zahrnul kvůli jeho pokornému postoji.

Pane, nauč mě být jako ten celník!

Amen.

Všudypřítomný prach a

Tak zase jednou přišel čas úklidu - luxování. Mám docela výhodu v tom, že nemáme nikde koberce (manžel je alergik) takže přímo vidím, jak vypadá podlaha "před" a "po". Je to báječný pocit vidět, že prach a nečistoty mizí v útrobách vysavače a já můžu s čistým svědomím vypustit své dvě malé ratolesti s tím, že bude-li chtít půlroční robátko ochutnat podlahu, nic hrozného se jí nestane.

Jen co skončí úklid a do místnosti zasvitne sluneční paprsek, nemilosrdně odhalí poletující částečky prachu. Teď by mohla začít zběsilá honička - já s vysavačem versus prach. Kdo asi zvítězí? Jenže je mi jasné, že prach je prostě všudypřítomný a boj je to nerovný. A tak mě napadá, jestli byl v zahradě Eden prach? Tuším,že ne.

S prachem je to jako s hříchem. Je prostě všude, pronásleduje mě a když si myslím, že už mám všechno uklizeno (vyznané hříchy, smyté Ježíšovou svatou krví), zasvitne slunce a ozáří další hříchy. Jsou možná malé, ale jsou tu a pokud nejsou vyznané, nejsem Bohu tak zcela a bezvýhradně odevzdaná, jak bych měla  (koneckonců, není malých a velkých hříchů - všechny musíme řešit). Nemůže mě naplnit Boží láska, radost a pokoj a já se ve snaze upřímně následovat Krista pořád plácám v prachu.

Nejvíc mě deptají ty stále se opakující hříchy. Jak je možné, že se nepoučím? Je to k uzoufání. Ještěže je ve Filipským 4,4 tento verš:"Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Překlad 21.století)

V modlitbě mi hodně pomohlo i slovo od Pána Ježíše a rada, že kdykoli se blíží negativní emoce (vztek, podráždění, nervozita, zoufalství...) mám s tím hned běžet za Ním a on emoci promění. Je báječné, že to funguje!  Vztek téměř zázračně mizí během několik vteřin a já se podivuhodně vnitřně uklidním. Mimochodem, je to velmi užitečné, když jste obklopeni malými dětmi. Tam je třeba tuna trpělivosti a to bez modlitby opravdu nejde.

 

 

Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit

Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. "Dám ti všechnu moc a slávu těchto království." řekl mu ďábel, "neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje."

Ježíš mu odpověděl: "Je psáno:"Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit."

Lukáš 4,5-8

Je zajímavé, že ďábel nejdřív pokouší hladového Ježíše proměnou kamení v chleba. Když neuspěje, slibuje mu veškerou moc a slávu světa a zdá se, že za to mnoho nechce. Vyžaduje uctívání a klanění. Z našeho lidského pohledu to nevypadá až tak strašně, ale z Božího pohledu je to obrovský hřích. Klanět se někomu či něčemu jinému než Bohu je modloslužba a Bohu se oškliví. A přece je celý Starý zákon plný modloslužby a nemůžu si nalhávat, že se jí někdy nedopouštím i já.

V mém případě je to honba za pocitem, že toužím být dokonalá matka a manželka. Vše uklizeno, navařeno, děti čisté a poslušné za všech okolností...Že je můj přístup špatný poznám podle toho, že jsem nervní a nepříjemná na své okolí, když nevypadá domácnost dle mých představ. Což se bohužel děje dost často, protože s dvěma malými dětmi to "celé nějak nezvládám". Ráno, když vstanu, je to ještě dobré. Pomodlíme se, zazpíváme jednu, dvě chvály, přečteme něco z Bible - to už začíná problém, protože mi do toho neustále vstupuje 3letá dcerka. V hlavě mám harmonogram, co se musí ten den stihnout. Už během následující hodiny je mi ale jasné, že se dostávám do skluzu a nestihnu ani polovinu věcí, které jsem si předsevzala, že musím stihnout.

Mojí modlou se stala domácnost a touha mít vše v pořádku a mít vždy teplý oběd. Ty věci samy o sobě nejsou špatné, ale hrozné je to, co se mi stalo v postoji k těm věcem. Z mého vztahu k dětem a manželovi zmizela bezpodmínečná láska a já jsem generál, který prostě jen řídí svoji jednotku a nesnese odpor. S hrůzou jen sleduju, co to dělám.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. (Římanům 7,15)

Když konečně činím pokání, uleví se nejen mně, ale i mému okolí. Nemůžu uvěřit tomu, co se mi stalo. Podlehla jsem klamu a myslela si, že "to nějak půjde bez lásky". Ale stále zas a znovu se vracím k tomu, co řekl Ježíš.

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,34-35)

 

Jak číst Bibli s malými dětmi?

Horkotěžko.

Ranní modlitbu zvládáme, protože už se do ní zapojuje starší, tříletá dcerka.  Oblíbená je modlitba Otčenáš především proto, že ji známe ve zpívané verzi. To je pro děti velmi chytlavé a snadno zapamatovatelné. Jakmile ale otevřu Bibli, abych začala číst, nejenže mi začnou záhadně mizet veškeré záložky a poznámky z Bible, ale v závěru mi tahá Bibli z rukou se slovy:"Teď budu číst já." Když jí Bibli půjčím, usadí se, dlouho listuje v Bibli až nakonec prstem ukáže na nějaký verš, významně na mě pohlédne a řekne:"A Bůh řekl."

Ideální je situace, když starší dcerka ráno ještě vyspává, zatímco půlroční miminko je vzhůru. To se dlouhé četbě z Bible nebrání, upírá na mě tázavě své velké oči a je spokojené, když mu v pravidelném rytmu střídám hračky. To je sice na škodu opravdovému soustředění, ale lepší něco než nic. Jednou jsem zažila zajímavou situaci, když jsem se v takové chvíli modlila, holčičky trochu zlobily a povykovaly a vtom mi Duch Svatý vnuknul modlitbu a prosbu za to, abych byla trpělivou a laskavou maminkou. Dětské ševelení náhle ustalo. Já otevřela oči a byla jsem přesvědčená, že děti musely zmizet, když je takový klid. Ale ony byly stále u mě a upřeně mě pozorovaly. A svým pohledem jakoby říkaly:"To je dobře mami, že se za to modlíš. Potřebujeme trpělivou a laskavou maminku." A neskutečné bylo, že tehdy 5ti měsíční dcerka mi svou mrňavou ručičku položila na moji ruku a moudře pokyvovala hlavičkou.

Pravidelné hloubkové studium Božího slova mi hodně chybí. Modlitba se dá praktikovat za chůze, při vaření, procházkách nebo když uspávám děti. Ale čas na četbu delšího úseku z Bible se hledá obtížně. Když děti večer usnou, začne  to vypadat slibně jen do té chvíle, než zjistíte, že vám už taky padá únavou hlava a soustředění je na bodu mrazu. Samozřejmě jsou dny, kdy máte víc energie, ale většinou vám prostě chybí. Někdy mi pomáhá prosit Pána Ježíše, aby mi tu energii dodal, abych se mohla do studia upřímně pohroužit.

Ale abych nezapomněla - jsou tu ještě dětské, ilustrované bible a dětské, křesťanské písničky, které pomáhají růst ve víře nejen dětem, ale i mně. Za to jsem vděčná. A tak mě hřeje pomyšlení, že péči o jejich duši nezanedbávám, a sebe taky duchovně povzbudím.