Bůh trestá pyšného faraona a Rafa se učí modlit se (10)

Ozývá se čvachtání ve vodě a do toho nadšený výskot Žirafy Rafy. A volání: „Čistá vodička! Jéééé, koukej se na mě, teto Růžo, jak se umím hezky mýt!!“

 

Růža: No podívejme se, jaká ty jsi čistotná žirafka!

Rafa: To asi jsem! (hrdě) I paní vychovatelka to říká, že jsem ze všech nejčisť-ť-ť (koktá)

Růža: (dopoví to za ni) Nejčistotnější?

Rafa: Ano! (pleskne do vody) A koukni, jak je to príma! (směje se)

Růža: Tak vidíš, ty se umýváš v čisté vodě a tehdy v Egyptě neměli ani trošičku takové vody. Všechna se změnila v krev.

Rafa: A když neměli čistou vodu, tak to se vůbec nemyli?

Růža: Obávám se, že ne, Rafičko. Neměli totiž v čem. Museli kopat kolem řek studny, aby narazili na čistou vodu.

Rafa: Ale ty jsi posledně říkala, že Mojžíš šel znovu za faraonem…, že… že šel znovu prosit…

Růža: To si pamatuješ moc dobře – po sedm dní trvala proměna vody v krev, poté se vše vrátilo do původního stavu.

A tehdy Bůh Mojžíše opět poslal k faraonovi, aby mu vyřídil: „Toto praví Bůh: nech můj lid odejít, aby mi mohli sloužit. Jestli neposlechneš, sešlu na zemi žáby a ty naplní celou zemi.“

Rafa: Žabičky? Ty jsou přece moc roztomilé! (raduje se)

Růža: To jsou, ale ne když jich máš plný dům, i postel…

Rafa: Brrr, tak v postýlce bych je nechtěla mít… Stejně by se mi tam nevlezly. Mám tam totiž Ríšu.

Růža: Koho?

Rafa: To je můj plyšový méďa. Je už krapet ošoupaný a chybí mu jedno očičko, ale… ale mám ho o to víc ráda, víš?

Růža: Máš ho ráda, protože nemá očička obě?

Rafa: Ehmm. Protože vím, že je moc smutný, když nemá obě očička jako ostatní medvídci. A aby neplakal, že je ošklivý a že ho nikdo nechce, tak ho mám radši než ty, co mají obě dvě.

Růža: No tedy… (uznale) Tak za to tě má Ríša určitě moc rád, viď?

Rafa: To víš, že má.

         Však má taky jenom mě…

         Ale víš co, teto Růžo? Já si to rozmyslela. Taková jedna žabička by se mi docela určitě do postýlky vlezla.

Růža: (směje se) No jedna docela určitě. Ale Bůh seslal na Egypt ne jednu žabičku, ale tisíce žab!

Rafa: Aha. (protáhne zamyšleně)

Růža: Žab bylo tolik, že se ani nedalo jít po ulici, aby po nich lidé nešlapali. Lezly do domů, do postelí, na židle. Všude, kam se člověk podíval, byly kvákající žáby. Celá země kvákala.

Rafa: (zachichotá se) A vlezly i do faraonovy postýlky?

Růža: Představ si, že vlezly i tam. A to víš, že to faraona dohřálo.

         Do té doby totiž byly žáby v Egyptě posvátné. Věřilo se, že existuje někdo jako žabí bohyně.

Rafa: Tak to těm žabičkám nemohli ublížit, viď?

Růža: Přesně tak. Báli se jim něco udělat.

         Ale když faraon viděl, že jeho kouzelníci umí vyčarovat záplavy žab, ale už je nezvládnou svými kouzly odstranit, konečně si něco uvědomil.

Rafa: Co si uvědomil, teto Růžo?

Růža: Pochopil, že Bůh Mojžíše a Árona je mnohem mocnější než egyptští bohové. A proto jim řekl: „Modlete se ke svému Bohu, ať nás té pohromy zbaví. Potom váš lid pustím na poušť přinést mu oběti.“

Rafa: A teto Růžo, jak věděl ten pan faraon, že se Mojžíš domlouvá s Bohem skrz modlitbu? On se uměl modlit?

Jéé, a myslíš, že bych to taky dovedla?

Růža: Docela určitě bys to dovedla, žirafko. Na tom přece nic není.

Rafa: Já jsem slyšela, že se u toho musí klečet a mít takhle sepnuté ruce.

Růža: Ano, tak se to dělá, protože tím, že klečíš, vyjadřuješ svoji úctu před Bohem, víš? A také je dobré zavřít očka, aby tě nic kolem nevyrušovalo a nerozptylovalo.

Rafa: Tak já to zkusím… (nadechne se a po chvíli) Pane Bože, děkuju ti, že mě máš rád. Jenom bych tě chtěla poprosit, jestli bys nemohl říct mojí mamince, že se mi po ní stýská… A jestli bys mohl zařídit, aby si mě už odvedla domů.

A taky bych tě, pane Bože, chtěla poprosit za ostatní žirafky u nás v domově…, abys i jim přivedl maminky. Děkuju.

Růža: Amen.

Rafa: Co to znamená?

Růža: Vždycky když skončíš modlitbu, tak řekni „Amen“ – tím potvrzuješ svá slova a vlastně říkáš – Bože, Tvá vůle ať se stane.

Rafa: Jéé, to bylo tak hezký, teto Růžo. Já myslím, že teď se budu modlit častěji – abych si tak mohla povídat s Bohem.

Růža: Tak teď aspoň víš, co prožíval Mojžíš, když v modlitbě rozprávěl s Bohem. Děkoval mu, předkládal mu své prosby a potom také sledoval, jak Bůh plní své sliby.

Jako s těmi žábami…

Mojžíš šel poprosit Boha, aby žáby zmizely. A Bůh jeho prosbu splnil.

Rafa: Splnil?! Tak to je moc dobře, že tak rychle odpověděl na jeho modlitbu!

Růža: Jenže potíž byla v tom, že když faraon uviděl, že nebezpečí v podobě žab je pryč, zatvrdil své srdce a Izraelity nikam nepustil.

Rafa: To je ale hrůza! Copak to se takhle může něco slíbit a potom to nesplnit?!

Růža: Faraon mohl všechno. Byl to vládce země, Rafičko.

Rafa: Vládce země možná byl, ale byl zlý a paličatý.

         Tak to se už určitě Bůh rozzlobil a poslal na něho znovu ty žáby, viď že poslal?

Růža: Máš pravdu, že Bůh na něho poslal další pohromu. Ale žáby to nebyly. Bylo to docela jiné zvířátko.

Rafa: To by mě tedy zajímalo, jaké.

Růža: To ti povím příště.

Áronova hůl se proměňuje v hada a Bůh posílá na Egypt rány (9)

Ozývá se mlaskání, jako když si někdo na něčem moc pochutnává. Je to Rafa a ty zvuky vyluzuje, zatímco pojídá obyčejný kousek chleba.

„Mňam, mňam… Moc dobrý dortíček, móóc dobroučký…“

 

Růža: Copak tu máš dobrého, žirafko? Můžu si také vzít?

Rafa: No jen pojď! Koukej, co tu mám! Jahodový dort!

Růža: (zaraženě) Ale… ale, vždyť je to… obyčejný chleba!

Rafa: Ne, ne, ne! (umíněně) Je to dort!

Růža: (smířlivě) No dobře, Rafo. Když myslíš, že je to dort, tak hezky papej dál… Nebudu tě rušit.

Rafa: (po chvíli zkroušeně) Já vím, že není, teto Růžo. Když ale u nás v domově takové dobroty nemíváme. Tak si aspoň hraju na to, že je to dort, víš?

Růža: Ještěže Mojžíš nemusel předstírat, že ta hůl je had, ale že se doopravdy proměnila před faraonovým zrakem! Jinak by je o Boží moci nepřesvědčil.

Rafa: No jo, já úplně zapomněla na tu hůlku! Tetičko, a jak to bylo s faraonem? Líbilo se mu to kouzlo, co udělali Mojžíš s Áronem?

Růža: To ti hned povím, žirafko.

Když faraon s družinou přišli k řece, uviděli Mojžíše s Áronem, jak tam na ně čekají. Faraona velice udivila jejich odvaha a vytrvalost.

A jestlipak víš, proč tam u řeky na faraona vlastně čekali?

Rafa: To nevím!

Růža: Bůh totiž Mojžíšovi řekl: „Mojžíši, až vám faraon řekne, abyste ho přesvědčili nějakým zázrakem, nařídíš Áronovi, aby hodil hůl na zem před faraona. A já ji proměním v hada.“

Rafa: (zatleská) A proměnila se?

Růža: Jen dopadla na zem před faraona, rázem se z ní stal veliký had.

Rafa: Faraon se polekal, viď?

Růža: Ani moc ne, byl zvyklý na leccos. A tak nechal zavolat své kouzelníky a ti udělali svými kouzly to samé. Každý z nich hodil svoji hůl na zem a ty se proměnily v hady.

Rafa: (zafňuká) To se mi nelíbí. Jak to, že se jim to taky povedlo, tetičko?

Růža: Jen počkej, Rafo. Sice se jim povedlo napodobit Árona, ale Boží moc byla silnější, protože Áronova hůl proměněná v hada pohltila ty jejich hady.

Rafa: (vydechne úžasem) Pohltila… Panejo…

Růža: Ale faraona to stejně nepřesvědčilo. Všechno se dělo přesně tak, jak Bůh předpověděl.

Rafa: A co bylo dál?

Růža: Mojžíš s Áronem promluvili: „Bůh Izraele nás poslal za tebou s žádostí, kterou jsi nevyslyšel. Teď Bůh říká: Nyní poznáš, že já jsem Pán.

Rafa: A jak to pozná? Jak? (dychtivě)

Růža: Bůh řekl, že když se Áronova hůl dotkne vod Nilu, stane se z ní krev. Ryby pomřou, voda bude zapáchat a Egypťané nebudou mít co pít.

A Áron to udělal.

Rafa: Udělal… To je hrůza! Místo vody krev!

Růža: Muselo to být strašné. Ve všech vědrech i kamenných džbánech, studnách i potůčcích nebyla voda, ale jen krev.

Ale co bylo horší – faraonovi kouzelníci to napodobili svými kouzly a faraon se tak ještě více ve svém srdci zatvrdil.

Neposlechl Mojžíše a odešel do svého paláce.

Rafa: Ten faraon tedy nebyl moc chytrý.

Růža: Pročpak to říkáš, Rafo?

Rafa: Ti kouzelníci se uměli jen opičit po Áronovi… To umí každý, někoho napodobovat. Ale kdyby tak tu krev proměnili zpátky na vodu – to by bylo!

Růža: Pravda, to by se pak dalo pochopit, že to faraona utvrdilo v jeho víře v modly. Ale to je právě to, moje milá Rafo, že lidé, kteří nevěří v Boha, jsou jako slepí. Nevidí a neslyší.

Rafa: Ale… (pomaličku, přemýšlivě) kdybych šla za faraonem já… Třeba by uvěřil.

Růža: (usměje se) Myslíš, že když neposlechl Mojžíše, že si dá říct od malé žirafky? Na tom něco je, Rafičko. Bůh si moc rád používá maličké a slabé, aby zahanbil veliké a silné.

Rafa: Tak, tak. Až to povím v domově, to se budou žirafky radovat, že jsme tak důležité pro Boha.

Růža: To jsme. Každý z nás.

A žít život s Bohem je moc velké dobrodružství. Ale počkej, tobě už se klíží očka, a ještě jsem ti nepověděla, co bylo s faraonem dál.

Rafa: (potichu) Rozmyslel si to?

Růža: Mojžíš za ním přišel znovu, aby ho opět požádal o propuštění Izraelitů do pouště. Řekl mu, že když neposlechne, Bůh skrze Mojžíše pošle na Egypt další ránu.

Rafa: Áchich, další hady?

Růža: Bylo to něco docela jiného, ale to se dozvíš příště.

Bůh Mojžíše povzbuzuje (8)

Ozval se Boží hlas (důstojný, klidný, vznešený).

„Uvidíš, co faraonovi způsobím. Nejenže zanedlouho nechá tvůj národ odejít, ale přímo vás vyžene.

Jsem Bůh tvých předků. Jako Všemocný panovník jsem se dal poznat vašim otcům, ale jako Vysvoboditel jsem se dosud Izraelitům nepředstavil.

Já vám dám zemi, jak jsem vám zaslíbil. Dodržím své slovo a vyvedu vás z Egypta.

Běž ke svým lidem a řekni jim, že já je vysvobodím z jejich otroctví. Vezmu je z Egypta a dovedu je do země zaslíbené. Udělám to. Já jsem Pán.“

 

Rafa: Tetičko Růžo… Tetičko! Slyšela jsi to?! (nadšeně, až horečnatě)

Růža: Ano, žirafko. To byla slova, která tehdy řekl Bůh Mojžíšovi, když se k němu modlil. Mojžíš byl moc rád, že si s Bohem promluvil, protože ho to povzbudilo. Pochopil, že Bůh chce pro něho i pro Izraelity jen to nejlepší. A pokud nezasahuje ihned, není to proto, že by je neměl rád. Právě naopak!

Rafa: Právě naopak?! Já tomu ale nerozumím! Proč je nezachránil hned?! (nešťastně zafňuká)

Růža: Přece proto, aby je naučil důvěře v Boha! Aby je naučil důvěřovat Bohu, i když se jim zrovna nedaří a když procházejí nějakými těžkostmi a obtížným obdobím.

Rafa: (povzdychne si nahlas) To přece nikdo nesvede…

Růža: Mojžíš si myslel, že on „ano“. Jakmile mu Bůh tato slova zaslíbení svěřil, utíkal za radou starších, aby jim pověděl, co jim Bůh připravil.

Ale tentokrát ho nikdo neposlouchal.

Rafa: Já vím proč. (sklesle, posmutněle)

Růža: Ty to víš, Rafo? Tak to jsem tedy zvědavá, povídej!

Rafa: Oni přece neviděli na vlastní oči, jak ten keř hoří a jak ten Bůh z něho mluví. Oni neviděli ty zázraky.

Oni museli jenom pořád pracovat ….

Růža: Podívejme se, jaká ty jsi chytrá žirafka! Namouvěru, že to byl možná jeden z důvodů, proč už nechtěli Mojžíšovým slovům naslouchat.

Byli zaslepení tvrdou prací a ztratili veškerou naději a odvahu.

Rafa: (začíná posmrkávat, natahovat)

Růža: Ale no tak, Rafičko. Copak se děje? Proč ty slzičky?

Rafa: Ale když jáá… (hlučně se vysmrká) … Já přece nepláču, já jen… Já nemám maminku ani tatínka, ale mám o moc hezčí život, než měl Mojžíš. On byl na to tak sám… Muselo mu být smutno. Moc smutno.

Růža: Ale to se pleteš, Rafo. Mojžíš na to vůbec nebyl sám. Měl před sebou sice veliké a nesnadné úkoly, to je pravda, ale stál za ním samotný Bůh! A navíc nemusel mluvit s nikým sám, ale mluvil za něho jeho bratr Áron!

Rafa: (slabě natahuje)

Růža: A teď si představ, že Bůh k Mojžíšovi promluvil opět a řekl mu toto: „Jdi k faraonovi a řekni mu, že musí nechat odejít Izraelce ze své země.“

Mojžíš ale vzdoroval: „Ale Pane, ani vlastní lidé mě neposlouchají. Jak by mě pak mohl poslechnout samotný vládce?

Rafa: (vyhrkne) Já vím, jak to Mojžíš myslel! Já mu dobře rozumím!

Růža: Bůh mu ještě řekl, že si přeje, aby Mojžíš faraonovi vyřídil vše, co mu bude uloženo. A také předpověděl, že faraon ho nebude chtít poslechnout. A potom On, Všemocný Bůh, vykoná mnoho zázraků v Egyptě, aby ukázal faraonovi svoji obrovskou moc. Tak Egypťané pochopí, že je jen jediný Bůh a že jejich modly nemají žádnou moc.

Rafa: A šel Mojžíš s Áronem za faraonem znovu? Odvážili se k němu přijít?

Růža: Ano. Představ si, že byli tak poslušní Bohu, že opět předstoupili před faraona se stejnou prosbou.

Rafa: Já myslím, že ten faraon byl pořádný paličák. A stejně si nedal říct, viď?

Růža: Bohužel máš pravdu, Rafo. Faraon si vedl tu svoji a ptal se jich: „Kdo je ten váš Bůh, že ho mám poslechnout? Já ho neznám.“

To byla pravda. On opravdu neznal pravého Boha.

Rafa: Neznal, neznal, ale byl moc zlý!

Růža: I zlí lidé potřebují slyšet o Bohu, Rafo. Vybírá si snad sluníčko, na koho svítí a koho zahřeje svými paprsky?

Rafa: (přemýšlivě) Asi ne… To je těžká otázka, tetičko.

Růža: Sluníčko svítí na všechny bez rozdílu – ať jsou dobří nebo zlí, hodní či hašteřiví… Ať už jde o faraona či o izraelský lid.

Rafa: Vyslechl je tedy tentokrát faraon?

Růža: Opět jim odmítl vyhovět, ale Mojžíš a Áron se od paláce příliš nevzdálili. Šli k řece a tam čekali na faraona a jeho družinu, až se půjdou mýt.

Rafa: Proč to udělali?

Růža: Bůh jim řekl, aby tam na faraona čekali a vzali s sebou hůl. Jestlipak víš, proč?

Rafa: Tu hůl, co se měnila v hada? (zvídavě a nedočkavě)

Růža: Ano, přesně tu hůl.

Rafa: (nadšeně zatleská) A já vím, k čemu ji mají! Budou dělat zázraky, aby přemluvili faraona!

Růža: A jak to všechno dopadne a jestli to přesvědčí faraona, aby jim uvěřil a nechal je odejít, to se dozvíš příště.