Velikonoce v Egyptě (13)

Ozývá se bzučení… Bzzzz…

Růža: Rafo, podívej se – včeličky!

Rafa: A jak bzučí! (napodobuje) Bzzz…

Růža: Není to krása? Jaro je tady a všechno krásně kvete.

Rafa: Mně se líbí ty včelky… (a po chvíli rozhodně) Teto, já chci včelku!

Růža: Copak bys s ní dělala?

Rafa: Strčila bych si ji do skleničky. Já bych se na ni koukala, jak krásně bzučí!

A Ríša, můj méďa, by ji měl taky rád.

Růža: Ale Rafo, včelky tu nejsou od toho, aby se zavíraly do skleniček. Musí létat od květiny ke květině, aby je opylovaly. Jak by se tobě líbilo, kdyby si tě někdo zavřel do skleničky? (po chvíli změněným hlasem)

Jestlipak ale víš, proč je jaro tak jedinečné.

Rafa: Že všecko kvete a ptáci hezky zpívají?

Růža: (usměje se) Protože jsou teď Velikonoce, Rafo.

Rafa: Já vím, že jsou. Agáta říkala, že v pondělí nás přijdou žirafáci vymrskat… A že jim za to musíme dát čokoládu.

Růža: To je všechno hezké, ale Velikonoce jsou úplně o něčem jiném.

Rafa: A o čem?

Růža: Abych ti to mohla hezky vysvětlit, musíme se vrátit do Egypta k Mojžíšovi.

Představ si, Rafo, že tam mají také jaro a Izraelci slaví Velikonoce.

Rafa: A mají velikou večeři jako my?

V domově máme vždycky hodně jídla. Proto se všechny žirafy těší na Velikonoce. Že si nacpou bříška.

Růža: Já myslím, Rafo, že na to neměli Izraelci ani pomyšlení. Mojžíš jim totiž oznámil, že se musí všichni připravit na dalekou cestu.

Rafa: Na cestu? A kam?

Růža: Konečně nadešla chvíle, na kterou všichni Izraelci čekali – mohli odejít z Egypta a putovat do nového domova.

Rafa: Mohli jít domů? Jéé, to já bych taky chtěla jít… Domů, za maminkou… (povzdychne si)

Růža: Ano. Bůh to tak dobře zařídil, že mohli odejít.

Byla to radostná chvíle pro všechny Izraelce – mámy, táty… i děti se radovaly. A aby nezapomněli, jak je Bůh vysvobodil, uspořádali slavnost. Nebyla to jen tak ledajaká slavnost. Říkalo se jí „hod beránka“.

Rafa: Jaký beránek? Co s beránkem? Jsem z toho celá popletená! (začíná zuřit)

Růža: Když přestaneš vyvádět, hned ti to vysvětlím.

„Hod beránka“ se tomu říká proto, že každá rodina vybrala jednoho beránka a…

Rafa: (skočí jí do řeči) A hráli si s ním. Viď, že si s ním hráli, teto?!

Růža: Oni toho beránka neměli na hraní, žirafo. Oni ho měli na to, aby ho zabili a snědli.

Rafa: Ne a ne a ne! Beránek je na hraní! A basta!

(a po chvíli plačtivě) Zabili beránka….

Růža: Tak ty pláčeš pro beránka… Ale jen si představ, co by se stalo, kdyby beránka nezabili.

Ráno by ležel na postýlce každý nejstarší syn dočista mrtvý!

Rafa: Aaah… (hlasitě se ulekne)

Růža: Tak to totiž dopadne, když se neposlouchá Boží příkaz.

Rafa: A co s tím beránkem bylo, teto?

Růža: Bylo to takhle. Každá rodina měla zabít beránka; větvičkou nabrat trochu krve a potřít svoje dveře. Tak Bůh poznal, že ho poslechli a ta rodina byla v bezpečí. Nic se jim nestalo a ráno se mohli radovat, protože jejich syn byl živý a zdravý.

Rafa: A já tomu nerozumím! (vzteká se) Chudinka beránek umře a… A vůbec! Já beránka v domově nemám.

(ulekne se) A nejstarší je žirafáček Eda! Tak on umře! (začne naříkat)

Růža: Nic takového se mu nestane, Rafo. Neboj se.

Rafa: Ale víš to jistě, teto?!

Růža: Docela jistě. Dnes už nemusíme zabíjet beránky a potírat jejich krví dveře.

Rafa: Že nemusíme?! (a po chvíli spokojeně) To je dobře, že nemusíme.

Růža: Máme totiž někoho, kdo je mnohem větší a důležitější než všichni beránci dohromady.

Rafa: A koho máme?

Růža: Ježíše, Božího Syna, o kterém si tu povídáme.

Rafa: A je ten Ježíš taky tak hodný jako Pán Bůh?

Růža: Ano, a stejně tak veliký a mocný. A má moc rád všechny žirafy, všechny lidi…

Rafa: I pavouka Vincence?

Růža: I toho má rád.

Rafa: A co protivnou Agátu? Tu taky?

Růža: (směje se) Ježíš má rád i Agátu. Má rád všechny, a abys věděla, jak moc má všechny rád, tak ti něco prozradím. Ježíš se nechal kvůli nám zabít.

Rafa: Jako ten beránek?!

Růža: Přesně tak. Nechal se zabít jako ten beránek, aby nás zachránil. Mě i tebe, Rafo.

A proč to všechno dělal a před čím nás zachránil, to ti prozradím příště.

Bůh posílá na Egypt velikou tmu (12)

Ozývá se šmátrání, jako když někdo hledá potmě vypínač. A přitom se ozývají zvuky, jak někdo naráží do nábytku, který mu stojí v cestě.

 

Rafa: Jauvajs!

Růža: Co se tu děje? Proč tu nesvítí světlo? (ozve se cvaknutí vypínače)

Rafa: A hele! Už svítí! (s ulehčením)

Růža: Pročpak jsi tu byla potmě, Rafo? To ses tu nebála?

Rafa: (trochu uraženě) Já se tmy nebojím! Nejsem už malá…

Růža: No dobrá, dobrá. Nic takového přece neříkám, ale nejde mi do hlavy, proč jsi tu byla potmě…

Rafa: Jen tak…, (vyhýbavě) …hrála jsem si.

Růža: Na co sis hrála potmě? Že ty ses mi chtěla schovat, abych tě nenašla?

Rafa: Ano! Všude tady byla taková tma, že jsem neviděla, kde jsem, a myslela jsem, že ty mě taky neuvidíš…

Růža: Jenže já otočila vypínačem a hned tu bylo plno světla.

Rafa: A teto, měl ten pan faraon taky takový vypínač, jako máme my?

Růža: To tedy určitě neměl. Tehdy v Egyptě ještě neměli elektřinu.

Rafa: A co dělali, aby zahnali tmu?

Růža: Myslím, že si svítili svíčkami. Měli to o moc těžší. My jen otočíme vypínačem a hned máme pokoj plný světla.

A teď si představ, Rafo, že bys byla v úplné tmě po celé tři dny!

Rafa: Aaaah… (tají se jí dech)

Růža: A přesně to se přihodilo v Egyptě, když neposlušný faraon nechtěl pustit Izraelce do pouště poklonit se Hospodinu. Tomu Hospodinu, který na Egypt seslal spoustu žab, komárů a potom i kobylek, než přišla na řadu temnota.

Rafa: Už mu došla zvířátka?

Růža: (směje se) To asi nebyl ten důvod, Rafo. Bůh na ně seslal i vředy a kroupy…

Rafa: Ach jo, (povzdychne si) …kroupy…

Růža: Copak, žirafo? Už jsi někdy viděla padat kroupy?

Rafa: Ba jo, viděla! Byly veliké jako bambulka, co ji mám na čepici… (chlubí se) A jedna mi spadla na hlavu!

Růža: No jéje, to tě muselo bolet, že?

Rafa: Hm, bolelo. Ale já už jsem velká žirafa, takže jsem vůbec nebrečela! (vytahuje se)

Růža: Tak to ráda slyším, že jsi tak statečná. Jen by mě zajímalo, jestli bys byla tak odvážná, i kdybys musela vydržet tři dny potmě.

Rafa: To bych… To bych se asi trošku bála. (váhavě a vzápětí vyhrkne) A ty by ses taky bála!

Růža: To víš, že bála. Být potmě tak dlouho – to není nic příjemného.

         Ale teď ti povím něco prapodivného, Rafo. Zatímco byl celý Egypt bez světla, tak Izraelci potmě nebyli – ti měli světla spoustu!

Rafa: A teto, měli v Egyptě bubáky? (zvědavě)

Růža: Proč se na to ptáš, žirafo?

Rafa: Já jen, že ve tmě bývají bubáci. Takoví, co straší malé žirafy!

Růža: Ale no tak – co je to za hloupost! Žádní bubáci nejsou, Rafo. A navíc – ty jsi přece už velká a na bubáky nevěříš, viď že ne?

Rafa: (sebevědomě) Jsem už veliká! (a po chvíli zkroušeně) Ale když je moc velká tma… tak se někdy bojím…

Růža: No, to nevadí. Na takový strach je přece nejlepší – víš co?

Rafa: Hmmmm… schovat se pod peřinu?

Růža: Jít s tím strachem za Bohem a v modlitbě Ho poprosit o odvahu. A Bůh ti pomůže, aby ses už nebála.

Rafa: Ale co s těmi bubáky, teto? Co když tam pořád budou?

Růža: Tak poprosíš Boha, aby je zahnal.

Rafa: A můžu to říct takhle? „Bože, já se těch bubáků ještě trochu bojím. Mohl bys je vystrašit tak, aby utekli a nechali mě na pokoji?“

Růža: A uvidíš, jak vezmou nohy na ramena, až uvidí, jak veliký Bůh tě chrání.

Tady můžeš vidět, žirafo, že Bůh se pečlivě stará o své děti. On nedovolí, aby se jim stalo něco zlého. A proto to zařídil tak, aby Egypťané byli potrestáni tmou, ale aby Izraelci měli světla dostatek.

Rafa: (spokojeně) Tak to zařídil moc dobře. A teto, nechal už je teď pan faraon jít?

Růža: Egypt ještě čekala poslední veliká pohroma, než mohli Izraelci odejít. Ale o té ti povím příště.

Rafa: Ale já to chci slyšet teď! (vřískne)

Růža: No, jestli budeš takhle zlobivá, tak ti ani příště nic nepovím.

Rafa: Tak já to teda vydržím do příště. (smířlivě)

Jéé, to se mi bude hezky spinkat, když už se nemusím bát tmy a bubáků.

Další egyptská rána v podobě komárů (11)

Ozývá se protivné bzučení komára.

Do toho se ozývá Rafino supění: „Jen počkej, až tě chytím. To budeš koukat.“

Ozve se rána, jako když někdo udeří botou o zeď. Plesk.

„Tááák, a teď tě mám.“ (spokojeně se směje, ale vzápětí zklamaně) „Zase mi uletěl…“

 

Růža: Co je to za rány? Proč tu pobíháš s tím pantoflíčkem, žirafko?

Rafa: Ááále, chci chytit komára, víš?

Růža: Nač to?

Rafa: Celou noc jsem kvůli jeho bzikání nemohla spinkat a navíc mě tuhle štípl… Koukni se, takový štípanec! A jak to lechtá! Jauvajs! (vykřikne)

Růža: Jen si ho neškrab, Rafičko. To bude potom ještě horší.

Rafa: (povzdychne si) No jo, asi máš pravdu. Teď je z toho pupínku velká bolístka.

Růža: Počkej, dám ti na to mast a zalepím náplastí, abys na to pořád nesahala.

Rafa: Hm. Ale když já si to asi budu stejně škrábat… (slabě)

Růža: (zvuk odlepování leukoplasti) Tak. A je to.

Rafa: Děkuju, teto Růžo.

Růža: Nemáš vůbec zač, žirafko. No ale to s tím komárem se hodí.

         Jestlipak víš proč!

Rafa: To tedy nevím.

Růža: Napovím ti – minule jsem ti povídala, že faraon byl zatvrzelý a nechtěl stále pustit Izraelity do pouště, tak na něho Bůh skrze Mojžíše seslal další pohromu.

Rafa: Další zvířátko.

Růža: Ano, ale hádej jaké!

Rafa: (po chvíli váhání) Papoušky?

Růža: Ale kdeže… papoušky… jak tě to napadlo?

Rafa: (zachichotá se) Napadlo no…Tobě by se nelíbilo mít spoustu papoušků? Těch mluvících? Jejdanánku, u nás v domově byl jeden a ten toho namluvil! (směje se) A já ho učila „dobrý den“ a „nashledanou“.

Ale moc mě neposlouchal… (zkroušeně)

Růža: Můžu ti jen říct, že papoušci to opravdu nebyli.

         Byli to komáři!

Rafa: Ajajaj! Ty já nemám ani trochu ráda!

Růža: Stalo se to tak, že Áron udeřil svou holí do země a z prachu, který se zvířil, se stali komáři. A brzy jich bylo po celé zemi tolik, že by je nikdo nespočítal.

Jen si představ, Rafičko, jak to tam muselo vypadat!

Rafa: Asi byli hodně poštípaní, že? Jen jestli měli dost masti…

Růža: Egypťané byli velice čistotní a komárů se štítili. Museli být tou záplavou komárů naprosto zděšení.

Rafa: A co na to ti kouzelníci pana faraona? Vyčarovali další komáry?

Růža: Teď to právě začalo být moc zajímavé, žirafko. Kouzelníkům se totiž tentokrát Mojžíše a Árona napodobit nepodařilo.

Rafa: Jakpak to? (podivuje se)

Růža: Stejně tak se podivovali i ti kouzelníci a říkali si mezi sebou: „To je práce silného Boha.“

Šli dokonce za samotným faraonem a řekli mu, že toto je práce skutečného Boha.

Rafa: A uvěřil jim to, anebo byl pořád tak paličatý?

Růža: Víš, tady je ta potíž – on už viděl, že Mojžíšův a Áronův Bůh je mocnější než ten jeho. Ale byl to faraon – vládce egyptské země. Byl velice hrdý a pyšný. A říkal si: „Proč bych měl já, vládce země, pokleknout před jejich Bohem, a dokonce ho poslouchat?“

Rafa: Jak to myslíš, teto Růžo?

Růža: Vysvětlím ti to na příkladě, Rafičko. U tebe v domově určitě máte někoho, kdo je pyšný a kdo má tvrdé, necitlivé srdíčko.

Rafa: To máme! (vyhrkne) Vincenc mě někdy dokonce uhodí, když neudělám, co chce. On si myslí, že může všem poroučet!

A když ho paní vychovatelka kárá, tak si z toho nic nedělá. A jen se směje.

Růža: A teď si představ, že Bůh ví o Vincencovi všechno – co dělá, mluví… A přesto s ním má velikou trpělivost – chce mu totiž ukázat, že to, co dělá, je špatné, a že se musí napravit.

Rafa: Já mu říkala o našem Bohu, teto Růžo! (spustí vychloubačně) Pověděla jsem mu, že by na nás neměl být tak zlý, že to Bůh všechno vidí a jednou mu to pěkně spočítá!

Růža: Ale to není správné, že jsi to takhle řekla. Bůh přece vůbec není mstivý, on je spravedlivý!

A dobře ví, že někdo se nenapraví hned, ale že mu to trvá trochu déle.

Rafa: Jako panu faraonovi?

Růža: Přesně tak. Faraon byl krutý vladař a poddaní trpěli pod jeho tvrdou rukou, a přesto všechno s ním měl Bůh plán, jak ho zachránit!

Bůh miluje každého, žirafko. Má rád i Vincence.

Rafa: Proč ho má pán Bůh rád, když je zlý? Vždyť si to nezaslouží!

Růža: A ty si myslíš, že si to zasloužíš? Nene, je to jinak, milá Rafo. Nikdo z nás si Boží lásku nezaslouží – On nás miluje, protože nás chce milovat, ne protože bychom si to nějak zasloužili.

Bůh nám svoji lásku daruje.

Rafa: Tak teď už tedy rozumím tomu, proč Bůh měl rád i toho zlého faraona…

Růža: A protože ho měl rád, tak mu chtěl pomoci žít v pravdě. Bůh věděl, že faraon je velice neposlušný a tvrdý a nebude stačit jen tak ledajaká ukázka Boží moci. Rozhodl se mu proto zjevit svoji moc skrze tu záplavu žab a komárů…

Rafa: No jo…, ti komáři…Teto… (povzdychne si)

Růža: Copak, Rafo?

Rafa: Mě bolí ten štípanec a… a… vůbec je mi nějak smutno…

Růža: Ale ty přece víš, že můžeš jít za Bohem s tím, co tě trápí, a poprosit ho v modlitbě o pomoc a sílu.

Rafa: A Bůh nám pomůže, viď?

         Já nechápu, proč ti Egypťané věřili takovým malým bohům. To náš Bůh je o moc lepší a větší než ten jejich, viď, teto Růžo? A taky je moc hodný!

Růža: A jak je mocný a co dokáže, to se dozvíš příště! A teď už se pojďme pomodlit.