Zimní pohádka (2000)

Celý ten příběh začal jednoho zimního večera, kdy na potemnělou krajinu zlehka dopadaly sněhové vločky. Pokryly vše – jehličí stromů, pole i stráně, střechy domů, ba i na dřevěném plotě sníh vytvořil bílé polštářky.
Zapadající slunce vytvářelo podivný jas, a jak se odrážel od země pokryté sněhem a ledem, mohlo se zdát, že ještě dlouho bude světlo. A bylo to pravda. Jen slunce zmizelo, stříbrný měsíc se na obloze zjevil v celé své kráse a nočním zbloudilcům svítil na cestu.
Tak posloužil i staršímu muži, zahalenému v tmavém plášti, který kráčel lesem směrem k vesnici. Nohy se mu bořily ve sněhu a každý krok ho nesmírně vyčerpával.  Nikdy se nevydával na dlouhé cesty sám a v noci, byl si příliš dobře vědom nebezpečí, jakému by se tak vystavil. Ale dnešní noc byla výjimkou.  Nemohl jinak. A byl také jediný, kdo mohl předat zprávu Magdaléně.
Konečně zahlédl první domy.
V oknech se svítilo a z komínů stoupal kouř. On však míjel jedno obydlí za druhým, až došel na úplný konec vesnice, kde už opět začínal les a mezi stromy tam stála chaloupka zasypaná sněhem tak důkladně, že se zdálo, že v ní nebydlí nikdo, kdo by odklidil sníh kolem. A přece tu žila ta, kterou celá ves opovrhovala a nenáviděla. Kolovaly o ní samé zlé pomluvy.
Muž nedbal toho, že se boří do sněhu až po kolena a mířil ke dveřím chaloupky. V okně nebylo tak jasné světlo jako v těch domech dole ve vesnici. Jen svíce osvětlovala nitro chalupy. Stařec v kápi zaklepal několikrát zkřehlými prsty na dubové dveře. Ticho mu bylo odpovědí.
Až po chvíli se přece ozvaly kroky a dveře se otevřely. V nich stanula drobná dívka v dlouhých vlněných šatech se šátkem důkladně omotaným kolem hlavy, že ani vlásku by nikdo nezahlédl.
„Pozdrav pánbůh, Magdaleno, nesu zprávu pro tebe.“ Byla jeho první slova.
Magdalena ho též pozdravila a vidíc jeho zbědovanost, pomohla mu dovnitř a posadilo k peci, aby pookřál. Na nic se ho neptala, jen mu nabídla hrnek čaje.


Chvíli takto tiše seděli a stařec pokýval hlavou, jakoby snad Magdalena něco řekla a on tak vyjadřoval svůj souhlas.
„Vtrhnu v noci do tvého domu a ty se ani neptáš proč a hostíš mě jako krále…“
Magdalena pokrčila lhostejně rameny:“Dávno už se v tomto světě na nic neptám. A ani žádné odpovědi nečekám.“
Přes tvář mu přeběhl stín. „Pro tyto tvoje moudré odpovědi tě vesničané nenávidí?“
„Nejen pro ně,“ dolila mu čaje a potom sama usedla na lavici pod okno, daleko od starce. A přece, když na ni hleděl, zdálo se mu, že jí oči podivně září.  Nebo to byl jen odlesk svíčky?
„Vadí jim moje noční procházky, sbírání bylin a když jim vyléčím nemocné dítě, místo vděku mě potom odhání krucifixem.“
„Slyšel jsem,“ začal opatrně, aby ji nepohněval, „něco o tom, že prý čaruješ.“ Usrkl čaje a už se neodvážil na dívku sedící na lavici ani pohlédnout.
„Ti, co taková slova říkají, se natolik vzdálili přírodě a přirozeným věcem, že vše, co jim to připomíná, proklínají…Ach, nehněvám se proto na ně. Ba naopak – není dne ani noci, abych pro ty ubohé, zbloudilé duše neplakala.“
Stařec udiveně vzhlédl po těchto jejích slovech a byl tak roztržitý, že se dokonce zapomněl napít. Jak skromná a láskyplná byla ta shrbená dívka tam v koutě! Něco v jejím chování bylo neuvěřitelně pokorné. Nechápal, proč ji lidé z vesnice tak utlačují, když je vlastně holubicí mezi supy!
Zamyšlený stařec zapomněl, proč přišel.
Jen zapečetěná listina, co zůstala ležet na stole to připomínala. Magdalena jakoby něco tušila, po chvíli vstala a list bez dlouhého otálení otevřela a přečetla. Zpočátku se z její tváře nedalo nic vyčíst, avšak když list odložila, v jejím výrazu bylo tolik beznaděje a žalu, až stařec leknutím upustil hrnek čaje na zem. Ten se rozletěl na tisíc kousků a ze zbylého čaje zůstala malá loužička na dřevěné podlaze. „Jsem to ale nešika! Promiň mi to Magdaleno,“ hořekoval stařec.
Ta nepromluvila ani slovo, uklidila tu spoušť a začala nahoře na peci chystat lože pro nočního návštěvníka. „Tady se můžete uložit ke spánku. Zima vám nebude.“ Když viděla, že stařec se chystá její nabídku zdvořile odmítnout, prohodila jakoby nic.“Teď navečer nikam nechoďte. Máte to přece daleko,ne?“ Poočku ho pozorovala. „Jestli tu ale nechcete zůstat, protože se mě bojíte, to je potom jiná…“
Stařec zavrtěl hlavou:“Kdybych věřil těm hloupým pomluvám, nenabídl bych se jako posel…“ bránil se.
„Lidská zvědavost je silnější než strach,“ nesouhlasila s ním, zabalila se do kožešiny a ulehla na lavici. Zhaslá svíčka příjemně provonila světnici. Nastalé ticho je ukolébalo ke spánku.


Když starý muž procitl, nebylo ještě ráno. Dosud vládla hluboká noc. Oči brzy přivykly přítmí a stařec si všiml, že kožešina na lavici zeje prázdnotou. Madalena byla pryč.
Starci začalo bušit srdce o poznání rychleji – tak moc byl pověrčivý a i když si to nechtěl připustit , trochu se své hostitelky bál. Vždyť všechny ty řeči o tom, jak za úplňku tančí neoděná spolu s ďáblem – to by nahnalo strach i těm nejotrlejším.
Přesto slezl z pece a vyšel ven z chaloupky.
Tvář mu ovanul mrazivý, ale jemný větřík. Vzhlédl k nočnímu nebi posetému hvězdami a chvíli jen tak stál, zabořen po kolena ve sněhu, a pozoroval temná mračna, jak se divoce honí po nebi.
Fascinován si uvědomil mrtvé ticho, které tu vládlo.
Náhle spatřil z lesa vycházet podivnou záři. Sám nevěřil tomu, co dělá, když kráčel k lesu až k tomu zvláštnímu jasu, který vycházel z malé mýtiny. V jejím středu klečela Magdalena s hlavou skloněnou k zemi a dlaněmi otočenými vzhůru k noční obloze. Stařec nedokázal rozpoznat odkud ten ohromující jas vychází. Schován za stromem s úžasem pozoroval její zcela lysou hlavu a zvířata seskupená kolem Magdaleny v kruhu, strnule nehybná.
V témže okamžiku při té podívané mu na mysli vytanul úryvek z knihy Světla a temnoty.
"A když vše ustalo v pohybu, i zvířata vypadala jako mrtvá, pak bylo jisto, že to sám anděl temnoty sestoupil na Zemi..."

- Tak ona je vtělením zla! - letělo vyděšenému starci hlavou. Na nic už nečekal, vzal nohy na ramena a utekl. Kdyby však zůstal o chvíli déle, viděl by slzy stékající po její utrápené tváři.


Stařec u Magdaleny v chaloupce už na noc nezůstal. Přestože nebylo dobré se vydávat na cestu, vzal to málo co měl s sebou a vrátil se domů. Sám byl tak vylekaný tím podivným setkáním, že potom za tři dny nato zemřel.
Na jeho pohřbu byla Magdalena.
Věděla, co se stalo a zatímco házela sněženky na starcovu rakev, slíbila si, že se vypraví hned následujícího rána do Země věčného života, tam najde starce, všechno mu vysvětlí a požádá Pána Světla, aby ho vrátil zpět mezi živé.
Věřila nebohá, že si tím pomůže a dostane od Pána Světla ještě jednu šanci.
Nemohla se stále smířit s obsahem listiny, kterou jí oné osudné noci přinesl stařec. Chovala v srdci naději, se Pán Světla, ten milosrdný a všemilující, ji od sebe neodvrhne.

Hned následujícího rána si oblékla teplý, zimní plášť, holou hlavu skryla pod šátkem a vydala se k Řece zapomnění, za kterou byla Země věčného života, kam mrtví odcházejí. Čím více se blížila k Řece, tím více nemocných potkávala. Ti v ní cítili sílu a moc, kterou je mohla vyléčit. Nebáli se jí tak jako obyvatelé vesnice, ve které dosud žila. Tito v ní viděli rozpoznávali anděla zachránce. Jenže Magdalena věděla, že jim nesmí pomoci. Tady se už nacházela za hranicí jí vymezené Pánem Světla. A ti, kteří zde žadonili o pomoc, byli zatracenci a propadlí Temnotě.
Kráčela tedy dál, až konečně stanula u Řeky zapomnění.


 

A tam v rákosí byla chatrná loďka, ve které ležel schoulený malý človíček.
Magdalena myslela, že spí, ale jen se přiblížila těsně k němu, vyskočil hbitě jako zajíc. Obličej měl jako dospělý člověk, ale tělo malého dítěte. Zlomyslně se na ni šklebil:"Co bys ráda, hm?"
"Převezeš mě přes řeku?" otázala se ho, přestože věděla, že jí skřet nevyhoví.
"Nepřevezu. To tedy ne ! Ty jsi živá! Cítím to. Vozím jen mrtvé..." šklebil se ten odpudivý človíček a podivně se během řeči kroutil jakoby měl záchvat.
Magdalena znala jeho příběh. Byl navěky odsouzený převážet přes řeku mrtvé, protože se obětoval kvůli své milence, která odlehčena od svých hříchů pobývala v Zemi věčného života. Těm dvěma pak bylo souzeno, aby se už nikdy nespatřili. Ona netrpěla, protože si nic nepamatovala a užívala ráje, zatímco on byl sužován duševní trýzní, protože věděl, že se se svojí láskou už nikdy neshledá.

Magdalena, která nikdy nesoudila druhé, pohladila skřeta po tváři a řekla:"Když mě převezeš, něco pro tebe udělám."
Skřet vycítil svoji příležitost:"Přivedeš k Řece Františku? Budu ji moci vidět?" V jeho hlase byla cítit naděje.
"Ano," přikývla Magdalena, "ale věz, že ona tě nepozná. Nic si ze svého života nepamatuje. Bude to pro tebe smutné." Varovala ho.
Skřet divoce zavrtěl hlavou:"Nic z toho mi nevadí! Jen, když ji budu moci spatřit a slyšet její hlas." zasněně upřel své buličí oči kamsi za Řeku.

Odrazil loďku od břehu a vypluli.
Skrze hustou mlhu nebylo téměř vidět na cestu, ale skřet dobře věděl, v které směry plout a tak trvalo jen chvíli, než loďka zadrhla o břeh. Magdalena vyskočila ven a skřetovi pokývnutím hlavy poděkovala."Neboj se, splním svůj slib. Čekej mě brzy i s Františkou."
Skřetovi se v tváři rozhostilo něco jako úsměv a zamával jí:"Jen nezapomeň! Ustýskal bych se tu."


Magdalena kráčela svižným krokem ke svému cíli. Věděla, že jediný vchod do Země věčného života je jeskyně, která spálí na popel každého, kdo je hříšný. Magdalena již jeskyni viděla z dálky a také postávat několik osob před ní. Když se přiblížila natolik, že viděla jejich tváře, povšimnula si také dvou dívek, které stály před vchodem do jeskyně a utěšovaly plačící muže a ženy, kteří se báli vstoupit do plamenů. V jedné z těch dívek poznala Magdalena dívku, kteoru miloval skřet.
- Tak blízko u sebe a přece tak vzdáleni. - blesklo jí hlavou.
Skřet ji přes hustou mlhu nemohl nikdy spatřit. Ona jeho ano, ale protože ho neznala, neměla potřebu tak učinit.

Magdalena mezi lidmi stojícími kolem neviděla starce, tak usoudila, že již odešel na Věčnost. Musela si pospíšit za Pánem Světla, aby nebylo příliš pozdě. Každým okamžikem totiž stařec zapomínal na svoji minulost víc a víc. Potom už by pro ni nebyla naděje...
Magdalena oslovila dívku, o které věděla, že je milou převozníka.
"Tam u Řeky je někdo, kdo potřebuje tvoji pomoc. Pojď prosím na chvíli se mnou...jen na malou chvíli. Pak se budeš moci zase vrátit." požádala ji Magdalena a dívka poslušna její žádosti kráčela s ní. Cestou vyzvídala:"Kdo je to? Viděla jsem ho již někdy?"
"Ten člověk tě velmi miluje a trpí pro tebe. Buď na něj tedy hodná a milá a řekni mu pár slov. Učiníš ho tak šťastným."
"Ach," rozjasnila se dívce bledá tvář,"miluji všechny, tak miluji i jeho. Ráda pro něho udělám cokoliv."
Po chvíli ticha dívka pokračovala:"Tebe také miluji. Jsem šťastná, když jsou šťastní ostatní."

Magdalena na to nic neřekla. Došly mezitím k Řece, ke které skřet právě přivážel dalšího do Země věčného života. Zahlédl na břehu stát Magdalenu a vedle ní svoji lásku. Nemohl uvěřit svým očím, když po tolika letech spatřil svoji milovanou.
"Jsi to ty! Opravdu jsi to ty, Františko." rozplakal se štěstím a Magdalena dívku postrčila blíž k břehu," běž chvíli za ním a promluv s ním pár slov přece." Dívka totiž stála jako zařezaná.
Nakonec poslušně vykročila směrem k němu, usmála se na něj a pohledem pokynula směrem k Magdaleně:"Ta žena řekla, že pro mě trpíš. CO mohu udělat, abych ti ulehčila? Převezmu tvé břímě na sebe s největší radostí, je-li to možné."

Skřet však nebyl schopen slov, vida svoji milovanou tak blízko, padl jí k nohám a líbal jí malé nožky, až to dívku vyděsilo a začala polekaně křičet:"Co to děláš, to nesmíš!"

"Jsi jako anděl. Ta nejkrásnější a..." Volal horoucně.

"Dost,dost." Odstrkávala ho od sebe, neboť k němu necítila to, co on k ní. Milovala ho nejčistším způsobem lásky a fyzické projevy náklonnosti jí byly cizí.
"Už musím jít," odtrhla se od něho a běžela k Magdaleně, která stála opodál a vida, jak se věci mají, tiše si povzdechla.
Skřet za ní ještě něco křičel, ale za chvíli jeho výkřiky vyznání lásky zanikly v hukotu Řeky.


Magdalena litovala, že dívku tak rozrušila.  Uvědomovala si, že teď nepomohla ani jednomu. Skřet se teď bude trápit ještě víc a dívka bude velmi zmatená touto událostí.
Čas už ale nešlo vrátit a Magdalena musela spěchat dál. Bez úhony prošla očistným plamenem a teď už nic nestálo v cestě jejímu setkání s Pánem Světel.


Jeho sídlo bylo uprostřed Zahrady Světla. Magdalena stoupala po schodech k němu a pro obrovskou zář, která ho obklopovala, téměř neviděla jeho tvář.
Když byla až nahoře, u jeho nohou padla tváří k zemi a pokorně prosila o odpuštění. Poté prosila o navrácení starce mezi živé.
"V tom ti mohu vyhovět, ale dobře vím, že to není ten důvod, proč tu jsi," pronesl směrem k ní svým hlasem, který zněl jako hromobití.

"Můj pane,ten stařec mi přinesl listinu, ve které bylo měsíčním písmem zapsáno, že můj čas vypršel a protože jsem nesplnila to, proč jsem byla poslána na zem, budu zatracena." Magdalena ležela stále tváří k zemi a neodvažovala se vzhlédnout.

"A ty chceš druhou šanci." Vyslovil nahlas její tajné přání.

"Můj pane, prosím..." zalkala prosebně.

"Nejsi člověk, Magdaleno. Jsi anděl seslaný mnou na zem, nemáš tedy svobodnou vůli. Měla jsi naučit lidi lásce k bližnímu, žít toto přikázání. LIdé tě však nenáviděli a úkol jsi tedy nesplnila. Každých sto let vyšlu na souš, do každého království jednoho anděla, kterému dám lidskou podobu..."

"Co se mnou bude, můj pane," zašeptala téměř neslyšně a dobře věděla, co bude následovat.

"Nevykonala jsi, co jsi měla, proto budiž zatracena."

"Smiluj se nade mnou, můj pane. Vždyť jsem konala, jak nejlépe jsem dovedla." Plakala zoufalá Magdalena. Nechtěla skončit mezi zatracenci před Řekou zapomnění.

"Pravdu mluvíš. Tedy zapomeneš, kým jsi byla a staneš se laní. Vím, že jsi velmi přilnula k tomuto zvířeti za dobu svého pozemského putování, proto ti dávám právě tuto podobu."

"Děkuji, můj pane. Jsi tak milosrdný," děkovala Magdalena se slzami v očích a když se Jeho vůle naplnila, povzdechl si se slovy. "Děkovat mi budeš jen do chvíle, než tě najde střela lovce, co zatouží po kořišti..."

 

 

K O N E C

 

 

Copyright Markéta Matoušková 2000. Veškerá práva vyhrazena

 

 

 

BOJOVNICE (2006)

Nečekala úder tak brzy. Ve skrytu duše tajně doufala, že až přijde přímý útok, bude plně koncentrovaná a nenechá se tak snadno zaskočit. Bohužel opak byl pravdou.
Skončila na zemi s tváří přilepenou k podlaze.
Vztek jí zalomcoval tak silně, že se od země prudce odrazila s lehkostí pírka a naslepo vypálila ostře ránu přímo před sebe. Měla víc štěstí než rozumu a útočníka trefila přímo do hrudi tak silně, že zavrávoral, ale neupadl…
Ponížení, kterého se jí dostalo tím, že upadla jako první, jí dodávala nebývalou sílu a bila se jako lvice tak neohroženě, až ji musel trenér zadržet.
„Breezy, zpomal holka! Jestli Craiga odrovnáš , nebudeš mít s kým trénovat.“
Svá slova musel stvrdit tím, že ty dva od sebe doslova odtrhl. Breezy totiž nehodlala přestat s bušením do soupeře.

Když se mohli oba vydýchat, trenér hodil směrem k Breezy uštěpačnou poznámku. „Nedokážeš prohrávat. A to by ses měla naučit v týhle profesi. Jinak pukneš vzteky.“
„Nikdy neprohraju…a nehodlám se to učit!“ vyštěkla na něj a odešla do šatny.
Nesnášela k smrti tyhle trenérovy řeči. Už snad tisíckrát měla chuť se otočit zády ke Craigovi a dát trenérovi pořádně do těla. Jenže to by znamenalo okamžitý vyhazov a ona věděla , že si to nemůže dovolit. Kam by jinam šla?
Craig pro ni nebyl soupeř. Pravda – občas ji dokázal překvapit, ale to jen když se přestala na okamžik soustředit a myslela na jiné věci (což pro ni mohlo být v souboji osudové).
Ale i když využil její chvilkové indispozice, ve finále ho vždy dostala.

Po krátké sprše se rychle oblékla, přehodila tašku přes rameno a vyrazila k zastávce metra. Už po pár metrech ji dohonil Craig.
„Počkej na mě …“ prohodil udýchaným hlasem a srovnal s ní krok.
„Ale tys přežil ! Já myslela, že tě odvezli rovnou do nemocnice,“ rýpla si do něho a odpovědí jí byl jeho podrážděný tón. „Jsem rád, že jsi o tom začala…co to mělo dneska být?! Chceš si snad něco dokazovat?“
„Mluví z tebe zraněný ego. Já se přece nebudu brzdit jen proto, že jsi prostě slabší než já.“ Nebrala si servítky.
„Víš , že jsi někdy dost nechutná feministka? Měl jsem za to, že jsi fajn holka, která to má v hlavě srovnaný. Asi jsem se spletl.“
Breezy se prudce zastavila se slovy. „Fajn holka, která každýmu dala … tak to je minulost…Ale v hlavě to mám srovnaný – to máš pravdu.“
„Když to bereš takhle…nemůžeš se ale divit, že nemáš žádný solidní vztah při svém přístupu. Vždyť každýmu hned nakopeš zadek při nejbližší příležitosti. To si žádnej normální chlap líbit nenechá !“
„Takže ty nejsi normální, když se ode mě necháváš trénink co trénink zkopat ?“ popíchla ho pohotově.
Zavrtěl hlavou. „Nedá se s tebou rozumně mluvit. Až dospěješ, tak se zastav na kafe.“ Otočil se a beze slova rozloučení kráčel pryč.

Číst dál

SAMOTA JE NADĚJÍ A NADĚJE POČÁTKEM VŠEHO (rok 2001)

Prázdné ulice. Opuštěný starý dům s vymlácenými okny. Zanedbaná zimní zahradu vzadu za domem a zničený skleník. Alej plná starých, zubožených stromů. Neudržované chodníky a místy díry v dlažbě, která už dávno zapomněla význam slova „nová a upravená“.

Liduprázdné a smutné místo, které kdysi dozajista přímo hýřilo životem a barevnostmi dne. Ale teď vyschlé a opuštěné jako ulita, ve které už žádný živý tvor nepřebývá.

A nad tím vším vévodila našedlá obloha s tmavě zbarvenými mraky, které nevěstily nic dobrého. Každý, kdo měl jen trochu rozumu pohromadě, spěchal z tohoto bohem zapomenutého místa co nejdál. Pryč…

Do mrtvého ticha jen občas přerušeného křikem nějakého zbloudilého ptáka náhle vpadl cizí a neznámý zvuk. Skřípění písku pod podrážkami bot. Něčí klidné a rozvážné kroky prorážely tu hustou mlhu tak jistě a pevně, jakoby odjakživa nedělaly nic jiného. Byly blíž a blíž, až bylo možné rozpoznat, zda jsou to mužské či ženské kroky. Nebyl pochyb o tom, že muž kráčející ulicí není na tomto poprvé. Jeho kroky byly tak pravidelné, jakoby kýmsi pečlivě vyměřené.

Náhle zpomalil a jeho pozornost se soustředila na nízkou, polorozbořenou chalupu, která se navenek jevila jako neobyvatelná. Ale opak byl pravdou. V jednom malém, zaprášeném okénku svítilo slabě malé světlo. Z cizincova hrdla se vydralo překvapené zachrčení. Zřejmě nepředpokládal, že na tomto místě ještě někdo přebývá.

Okamžik setrval na místě, jakoby nevěděl, co dělat, ale vzápětí vykročil do nitra dvora. Na chvíli zaváhal před zavřenými dveřmi, aby na ně posléze zabušil se slovy:“Kontrola zdemolovaných pozemků…pusťte mě dovnitř!“ stiskl kliku, ale bylo zamčeno. Několik minut setrval v naprostém tichu občas přerušovaném skřípěním parket z nitra obydlí.

„Vím, že jste tam, tak mi otevřete… jménem Jednotné Unie!“

Jeho slova přerušil nějaký zvuk z nitra domu doprovázený kroky. Ozval se zvuk odjištěné západky a dveře se se skřípěním dokořán rozevřely. Výkonný velitel pracující pro Institut Ochrana životního prostředí Jednotné unie tak stanul tváří v tvář obyvateli polorozpadlé barabizny odolávající statečně zubu času. To by snad ani nebylo tak překvapivé jako fakt, že tím obyvatelem byla žena. Ta skutečnost mu vyrazila dech, a proto nebyl schopen jediného slova. Neznámá žena na to ihned zareagovala jízlivě:“Nějak vám došly argumenty…že by Jednotná Unie zaměstnávala takové bláznivé žvanily? To se mi nechce věřit,“ popíchla ho.

Na to se ovšem velitel probral z prvotního šoku a jeho výraz se změnil v nepřístupný a chladně strojený. „Podle zákona č.254/2700 o vystěhování občanů z míst silně znečištěných nebo zdemolovaných vás žádám o okamžité opuštění této oblasti!“

„Ani nápad,“ odtušila vzpurně, “na tomhle místě jsem žila už od narození a nikdo a nic mě nepřinutí odsud odejít. Vy jste stejně pěknej spolek. Zničíte všechno kolem sebe a pak od toho utíkáte jinam, abyste v ničení pokračovali. Co vás zastaví? Co až nebude kam utéct? Chcete s tím pokračovat na jiné planetě?“ rozohnila se.

„85% obyvatel Země už přes padesát let žije na Marsu. Zdejší podmínky nejsou k životu, a proto se musíme přemístit jinam. Tady zůstala polovina pracovníků Jednotné Unie, kteří se ještě pokouší Zemi zachránit s pomocí ozdravných programů a potom ti, kteří musí prohledávat celé oblasti, jestli někde někdo nezůstal.“ Vysvětloval jí.


Nezdálo se ovšem, že by si nějak zvlášť cenila jeho ochoty ji informovat. Nehodlala se přizpůsobit v jediném bodě programu Jednotné Unie. „Skončil jste?“ pohnula dveřmi, aby mu tak dala najevo, že je čas odejít.

Na zlomek vteřiny zaváhal, ale nato se ohradil. “Mohla byste upustit od svého tvrdohlavého postoje a prokázat trochu ochoty spolupracovat.“

Opovržlivě odfrkla, “co chcete? Mám vám pomáhat v ničení a trýznění všeho živého?! Je docela možné, že na celém světě nezůstal jediný tvor, kterému tenhle přístup vadí, že jsem jediná. Vím, že nic nezměním, přesto se nehodlám podvolit vašemu rozhodnutí. Nechci odsud odejít. Tohle je můj domov.“ Domluvila a mírně sklonila hlavu k zemi, jakoby vzdávala úctu půdě.

Nechápal její vzpurnost. Dosud se s nikým takovým nesetkal, a proto nedokázal porozumět jejímu vlastenectví a pocitu sounáležitosti. Dlouhou chvíli stál, neschopný jediného slova.

I ona se na okamžik odmlčela a na zlomek sekundy jí z tváře zmizel ten vzpurný a rebelský výraz. Když si ale všimla jeho pátravého pohledu, pud sebezáchovy jí sevřel výraz a ona svraštila čelo. Poté couvla pár kroků zpět a bez jediného slova zavřela dveře.

Muž zíral na zavřené dveře jakoby nedokázal pochopit, jak si dovolila mu je zabouchnout před nosem bez jediného slova vysvětlení. Když se konečně vzpamatoval, seznal, že na dnešní den toho na něho bylo až dost, a proto se rozhodl pro návrat na základnu. Ještě než se otočil k odchodu, zavolal přes zavřené dveře,“přijdu pro vás zítra. Doufám, že budete moudřejší a uvědomíte si, že tenhle druh odporu nikomu nepomůže!“

Poté chvíli setrval na jednom místě a čekal, zda se z nitra domu ozve odpověď. Nic se ale nestalo. 

Pod jeho kroky zaskřípělo pár dřevěných prken pohozených nahodile na blátivé zemi a když už byl za brankou, uvědomil si, že touží tu výjimečnou ženu poznat blíž.

Opět ten sen.  Dlouhá, nekonečná alej plná nádherných, zdravých stromů. Zpěv ptáků, vzduch provoněný žhavým sluncem a nad tím vším se rozprostírá dokonale modrá obloha. Ničím nerušený klid a mír. Naplnění. A náhle do toho posvátného klidu vtrhnou cizí, neznámé zvuky a pachy. Naruší to jednotu a začnou ničit všechno krásné a čisté. Nikdo neslyší pláč a nářek přírody. Nikdo…až na jednu dívku, která si křečovitě tiskne dlaně ke spánkům a po tvářích jí stékají slzy.
-Proč?!- proletí jí hlavou a ještě dlouho v ní duní ozvěna výčitky.


S výkřikem se Sophie vytrhla ze spánku a posadila se na posteli. Po celém těle ji studil ledový pot a pramínky dlouhých, mokrých vlasů měla přilepené k hlavě. Jak dlouho to jen bylo, co ji tahle představa pronásledovala? Trvalo to už od dětství. Vždy to dávala za vinu své přebujelé fantazii, ale dnes už věděla, že ten sen je skutečnost.

Do rána už nemohla usnout, a tak vstala, aby si našla nějaké jídlo. Ve zdemolované a už dávno neexistující  flóře a fauně nic poživatelného nebylo, a tak spoléhala na zásoby ve sklepeních starých domů, které tu byly všude kolem. Vždy něco našla, a tak se s problémem  získání potravy nijak nezatěžovala. Když vyšla z domu, jemně pršelo. Drobné kapky deště ji pálily na jemné pleti a ona věděla, že ten pravý déšť by ji jen hladil a chladil. Přes hlavu si přehodila kapuci a shrbená spěchala přes dvůr k vedlejšímu obydlí, kde jak doufala, najde něco dobrého. Mokrá dlažba klouzala a Sophie musela pečlivě hlídat každý svůj krok, aby neupadla. Tušila, že sebemenší zranění v tomto prostředí může znamenat smrt.
Asi po deseti metrech stanula před starou vilou, která jí byla ze všech místních domů nejmilejší. Když dovnitř vešla domovními dveřmi, hned vpravo byl vchod do veliké knihovny, která byla pro Sophii zdrojem vědomostí. Nebýt jí, asi by nic netušila o minulosti Země, její historii i smutné budoucnosti. Bezděky jí vytanulo na mysli včerejší setkání s tím uniformovaným mužem. Řekl, že se vrátí…
Mohla se někde schovat, aby ji nenašel, ale to nic neřešilo. Ona se mu chtěla postavit a přesvědčit o nesprávnosti jeho chování k Zemi. Tušila v něm dobrou duši, a proto tak trochu doufala, že se jí ho podaří přesvědčit.
Její další kroky vedly do tmavého, plísní zvlhlého sklepení. Hned pod schody narazila na velikou kamennou truhlu, která v sobě skrývala jednotlivé, umělohmotné nádoby s potravinami (většinou v práškovém, či tabletovém podání). Normální jídlo by totiž v takových podmínkách, jaké na Zemi panovaly, nevydrželo. Shrnula do dlaně několik tabletek ,  vzala nádobu s čirou tekutinou, zavřela truhlu a vydala se zpět.
Déšť sílil a tmavě zbarvené mraky nevěstily nic dobrého. Sophiino čelo se starostlivě svraštilo. Protože znala místní podnebí a takto zbarvené mraky dosud neviděla, obávala se nejhoršího. Rychle spěchala do nitra domu, dveře za ní zapadly se zlověstným zapraskáním a ona zesláblá těmi několika málo kroky, klesla na židli. Srdce jí zběsile poskakovalo v hrudi a polévalo ji střídavě horko a chlad. Její normálně bledá pleť teď byla ještě bělostnější a průsvitnější.
Něco bylo ve vzduchu a Sophie se obávala, že tentokrát už půjde o život. Počasí se rychle měnilo a z nebe se začaly řinout proudy ledových krystalků. Chladný vzduch začal pronikat do nitra chalupy a jinovatka postupně pokrývala nábytek.  Chlad zaskočil už téměř bezvědomou Sophii, jejíž rty začaly modrat a na řasách se utvářely jemné snítky z mrazu.
Když asi o hodinu později rozrazila dveře četa zakuklených strážců Jednotné Unie, našla Sophii v bezvědomí a celou ojíněnou. Její bezvládné tělo naložili na umělohmotná nosítka a spěchali s ním ven do připraveného létacího stroje, aby co nejrychleji opustili tuto již životu nebezpečnou oblast. Ničím se zbytečně nezdržovat – tak zněl rozkaz od nejvyššího velitele.  Jeden muž však neopouštěl dům, přestože zbytek jednotky už byl uvnitř létacího stroje připravený k odletu. Zdálo se, že ten muž něco hledá.
Ostatní členové jednotky sledovali nervózně jeho počínání, přesto byla na jejich chování patrná jistá dávka respektu a bázně. Nedovolili si tedy jeho pobíhání po domě nijak komentovat. Muž v ochranném obleku nakonec našel, co hledal. Malou knihu, která ležela na stole, rychle popadl a bez dalšího zaváhání konečně opustil dům.


Příjemné teplo a podivné ticho mísící se s jemně zvonivými, kovovými zvuky. 

Do Sophiina vědomí pronikly něčí tiché hlasy. Ten první žensky něžný se mísil s druhým, chraptivým barytonem. „Nevím, mluvila jsem s Coguet, ale říkala mi, že ta dívka bude v pořádku. Její krevní obraz je více než podivný. Na to, že tak dlouho žila v tom prostředí, je překvapivě zdravá.“
Muž ji přerušil. „Počkej Uncanny, zdá se, že se probouzí.“
Sophie otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla příliš zesláblá na to, aby jí přišlo divné, co vidí kolem sebe. Jen mlčky zírala do stropu.
K lůžku přistoupila ta tmavovlasá dívka a pohlédla zblízka na Sophii. „Už ti nic nehrozí. Tady jsi v bezpečí.“
„Kde to jsem?“ Vydralo se přes Sophiiny od mrazu popraskané rty a snažila se zaujmout sedící polohu.
Uncanny se váhavě otočila směrem k muži, se kterým se před malou chvílí bavila, jakoby čekala na jeho svolení.  Muž kývnul a Uncanny oznámila ležící dívce, že se nachází v hlavním centru Zdravotnického úseku Jednotné Unie.
Ta slova zapůsobila na Sophii jako jedovatý šíp. Trhla s sebou a tváří jí projel odmítavý výraz. „Cože? Co tady dělám? Proč jste mě nenechali být?“
Uncanny byla zjevně v šoku ze Sophiiny nepřátelské reakce, protože údivem otevřela ústa, aby je vzápětí zase zavřela. Sophie jí nedala žádnou šanci na vyslovení názoru, protože se s vypětím všech sil nadzdvihla na lůžku a směrem k neznámým lidem vyslovila prosbu,“kde je ten muž, který za mnou byl a chtěl mě odvést? Chci mluvit jen s ním!“ Po těch slovech klesla zpět na lůžko a znovu opakovala,“zavolejte ho prosím vás.“
Uncanny od ní opatrně ustoupila a nebylo jí vůbec proti mysli, když musela na příkaz toho muže opustit místnost, aby vykonala rozkaz. Náladovost oné cizinky ji znervózňovala. Byla ráda, že už u ní nemusí být.
Sophiin hrudník se rychle nadzdvihoval a zase klesal rozrušením z nastalé situace. Všemi smysly kolem sebe cítila cizí a nepřátelské ovzduší Jednotné Unie a ten podivný pach jí celou prostupoval. Násilím tiskla víčka k sobě a odmítala jakýkoliv vizuální kontakt s okolím.
- Ach bože, vědět, že mě odvezou sem, radši bych se už neprobudila, - letělo jí hlavou právě když se se zasyčením otevřely dveře a dovnitř vešel ten, jehož tvář znala. Jeho funkce v Unii musela být velmi respektovaná, protože ten, co tu před malou chvílí mluvil s tmavovlasou dívkou okamžitě zmizel.
Sophie uklidněná přítomností někoho, koho znala, zaujala polosedící polohu a odhrnula si vlasy z čela. Okamžik na sebe oba mlčky zírali. Jako první přerušila ticho Sophie. "Věděl jste, že sem nechci. Radši umřu tam, než žít prázdnou věčnost tady." Vyhrkla ze sebe výčitku místo poděkování.
Udělal několik drobných kroků směrem k jejímu lůžku. "Nebyla jiná možnost. Chtěl jsem s vámi jen mluvit...ale dnes brzy ráno se něco stalo. Zemi hrozila smrtelná srážka s vesmírným tělesem. Nedošlo k nejhoršímu, ale přesto k malému vychýlení Země. Proto se počasí na Zemi dramaticky změnilo. Kdybychom vás okamžitě nedostali sem, zřejmě byste byla touto dobou mrtvá."
Sophie necítila ani teď potřebu poděkovat za záchranu života. Pomalu si v hlavě srovnávala fakta. "Chcete říct, že už se tam nebudu moct nikdy vrátit? Už takhle tam bylo nebezpečné žít, teď už je to nemožné?" Pootevřená ústa se jí chvěla a její pleť byla popelavě šedá.
"Situace se rapidně zhoršuje, ještě pár měsíců a můj legitimovaný titul můžu klidně poslat na oběžnou dráhu kolem Země," věnoval Sophii sarkastický škleb, ale vzápětí opět zvážněl, protože si uvědomil závažnost situace.


"Země umírá...už je pozdě," zaševelily Sophiiny rty. Jakoby ve spánku sebou trhla a očima pátrala kolem sebe.
"Něco hledáte?" Naklonil se k ní velitel. "Co potřebujete?"
"Jak to teď vypadá tam venku?" Zůstala s touto otázkou viset očima na jeho tváři.
Sklopil zrak a z jeho postoje bylo více než zřejmé, že z jistých důvodů nechce vyhovět jejímu přání.
"Prosím, potřebuju to vědět!" naléhala.
"Všechno je pokryto silnou vrstvou ledu. Na první pohled to vypadá jako druhá doba ledová, ale v laboratoři bohužel vědí, že tomu tak není. Kdyby šlo o normální konzistenci vody, bylo by vše v pořádku. Země je bohužel tak zdegenerovaná a zničená, že už jí nepomůže nic. To co vypadá jako led, je pálivá a velmi nebezpečná zmrzlá tekutina, která zničí i to málo, co tu ještě zůstalo."
"Hádám," začala Sophie hádavým tónem,"že máte v plánu co nejrychlejší útěk na jinou planetu.
"Jinou možnost nemáme!" zvýšil nepatrně hlas. Neměl v plánu nechat se jí vyprovokovat k hádce. "Nejsem tak bezohledný, jak si asi myslíte. Vím, že Země trpí, ale také vím, že už je pozdě na záchranu. Jediné, co můžeme dělat, je čekat."
"Čekat na co?!" Začala se Sophie rozčilovat. "Že se z toho nakonec sama nějak dostane? Ostatně jako vždycky, že? Využíváte její zdroje, bezohledně ničíte na co přijdete a vůbec vás nenapadá, že tak narušujete přirozenou rovnováhu. Ale teď už je pozdě. Ale nemuselo to být..." Sklouzla hlasem do šepotu a bezděky jí vytanula na mysli její častá noční můra.

Napjaté ticho naplnilo místnost.

Přerušil ho až Nathan se slovy. "Zítra odlétáme na Mars. Už zde nesmíme zůstat ani o den déle. Riskoval bych život posádky a to nedopustím." Pohlédl na Sophii, ale nečekal na odpověď. Otočil se k odchodu, ale ještě než zmizel za dveřmi, sáhl do kapsy své zářivě bílé uniformy a vytáhl malou knihu, právě tu, kterou vzal u Sophie v domě, když ji odváželi.
"Tohle bude myslím vaše," položil knihu před ni na přikrývku a odešel bez dalšího slova.
Sophiina tvář se protáhla do udiveného výrazu. Okamžik na knihu jen tiše zírala, jako vy nevěřila vlastním očím, že ji vidí. Přejela váhavě prsty po odřené vazbě knihy. Spokojený úsměv se jí rozlil po tváři.
-To nejdůležitější mám tady, ten muž je opravdu dobrý.- proletělo jí hlavou a šťastná rukou sevřela knihu.
Zavřela oči a její upokojená mysl se oddala spánku.



"Je dobře, že už zítra odlétáme. Vadí mi ten pohled na věčný led všude kolem," bručela Dismay nad šálkem horké tekutiny, chutí zhruba odpovídající kávě.
"Dřív to takové nebývalo," pokynula Coguet hlavou k obrovské obrazovce neustále snímající povrch Země,"všude byla zeleň, stromy, moře, řeky, města, vesnice.."
"Ale," usrkla Dismay opatrně nápoje, aby se nepopálila,"tak my jsme se narodili ve špatné době. Zaskoč si za Pierrem, ten je taky posedlý těmi nudnými, starými časy. Můžete se nechat teleportovat třeba do roku 1990 před Jednotnou Unií. Páni, tam musela být příšerná nuda. Jsem ráda, že žiju tady. Rok 2500 je pro mě jako stvořený." Pochvalovala si.
"Nechápu, že naši předkové mohli být tak nezodpovědní a dopustit se takové škody," přejížděla Coguet zamyšleně ukazováčkem po okraji umělohmotné nádoby. "Narodit se v té době, dělala bych všechno pro to, aby se příroda ctila a chránila."
Dismay se nad jejími moudrými slovy ušklíbla. "Ty jsi fakt divná. Jenom doufám, že až projdu poslední učební transformací, nebudu jako ty..."
"Je správné pojímat celé dějiny lidstva do svého života...."ozvalo se nečekaně nad nimi,"jenom tak si uvědomíme jakých chyb se dopouštíme a už je nebudeme opakovat. Vždyť, kde je psáno, že budeme na Marsu věčně? Jestli je náš přístup k planetě špatný, historie se bude opakovat a za pár staletí budeme z Marsu utíkat na jinou planetu..."
Starší žena, asi čtyřicátnice, jim pokynula na pozdrav. "Dismay, kdy jen konečně dospěješ, děvče!"
Coguet se otočila vzhůru směrem k nově příchozí:"Jsem ráda, že tě vidím, Lewd, potřebuju s tebou probrat některé vzorky z laboratoře. Narážím neustále na ten stejný problém a nehnu se kvůli tomu z místa. Máš čas?"
"Samozřejmě. Můžu si k vám přisednout?" Stála světlovasá žena stála nade nimi s umělohmotnou nádobou s jídlem.
Coguet s úsměvem ukázala na prázdnou židli naproti Dismay, která se nepříjemně ušklíbla. Neměla Lewd ráda pro její rozumnost a moudrost, kterou oplývala, a pro kterou si jí celá posádka tady na základně vážila.
Dismay byla rebelka a vše co se týkalo starých časů ji nudilo.
Okamžik u stolu zavládlo ticho, které přerušila až Lewd,"slyšela jsem, že jste zachránili nějakou dívku, co s ní je?"
V Coguetiných očích se zableskl zájem,"ano, Sophie. Je to úžasná bytost. Žila tam venku až dosud. Když se probrala z bezvědomí, nebyla jsem u ní, ale Nathan s ní mluvil..."
"Ráda bych ji poznala." pokývala Lewd přemýšlivě hlavou,"myslím,že nám může být v lecčems prospěšná. Jestli žila celý svůj život nechráněná od okolních vlivů, tak.."
"...se divím, že ještě dýchá," skočila jí do řeči drze Dismay a vstala od stolu,"už radši půjdu, tohle není nic pro mě."
Obě ženy jí věnovaly chápavý pohled.
Když jim horkokrevná Dismay zmizela z dohledu, pokračovaly obě ženy v rozhovoru.
"Nathan na ni přišel při jedné ze svých obvyklých pochůzek. Byl si jist naprostou absencí člověka v těch místech, a tak byl šokován, když se s ní asi před týdnem setkal. Nepodařilo se mu ji přesvědčit k dobrovolnému odchodu, nicméně nečekaný sled událostí všechno vyřešil a my ji museli transportovat na základnu," pokračovala Coguet zaníceně a Lewd nad jejími slovy mírně pokývala hlavou,"nedokážu vysvětlit, jak je možné, že ta dívka přežívala naprosto sama bez pomoci...tam venku."
"Provedla jsem důkladné vyšetření, udělala testy, ale podle všeho je naprosto v pořádku, jen když ji dovezli, byla silně podchlazená," pokračovala dál Coguet a prsty zlehka přejížděla po bradě, což pro ni bylo typické kdykoliv nad něčím přemýšlela.
"Jak se teď cítí?" vyzvídala dál Lewd a usrkla nápoje.
"Je nepřátelská vůči okolí. Když se probouzela, měla stráž Uncanny a podle toho, co mi popsala, se nechovala zrovna vlídně a vděčně. Je nepřátelská vůči Jednotné Unii...Jediný, s kým ztratila slovo, byl Nathan."
"no," uculila se Lewd,"ani se jí nedivím. Zdá se, že Sophie má dobrý vkus. Nathan je nejhezčí chlap tady na základně."
"A taky s nejvyšší funkcí," doplnila ji Coguet a bezděky si vzpomněla na nepovedenou schůzku s ním před lety.
Napadlo ji, co asi Sophie svým chováním sleduje. Možná nic, koneckonců Nathan je jediný člověk, se kterým navázala kontakt nejdříve ze všech. Potom je pochopitelný její kladný vztah k jeho osobě.



Sophie už dávno vstala z lůžka, protože její zdravotní stav se rychle lepšil a nekonečné polehávání ji ubíjelo. Na sobě měla stejný oděv jako všichni ostatní. Stříbřitou kombinézu s dlouhými rukávy a vysokým límcem.
Podvědomě cítila, že se začíná podřizovat okolí.¨
-Ne! To se přece nikdy nesmí stát! Na tom si zakládala po celou tu dobu tam venku... Jak jen jí to připadalo dávno, co seděla u starého stolu s psacím perem v ruce nad svojí "knihou". Celá věčnost uplynula od toho okamžiku.
Hlavou jí běželo, že nesmí dopustit, aby zapomněla na svoji minulost, na skutečný život.

Zpod polštáře vytáhla knihu s opotřebovanou vazbou a okamžik zírala na obal. Její oči se hypnoticky upíraly na zašlý titul a Sophie přemítala o všem, co jí tato kniha dala. Byla pravda, že kdyby nevěděla nic z toho, co kniha obsahovala, zřejmě by ani neměla nic proti Jednotné unii i celé nové civilizaci.
Nevěděla by totiž, že kdysi existovaly lesy, obrovské travnaté plochy, vysoké nedostižné hory s čistými horskými jezery a prameny, panenská příroda se vším co k ní patří.
Kniha skýtala veškeré podrobnosti o chráněných oblastech země, národních parcích, památkách, jednoduše všeho krásného a dokonalého, co kdy příroda stvořila.
Protože tato příručka obsahovala i věrné fotografie, Sophiina fantazie mohla být směřovaná jistým směrem. Tolik toužila spatřit ta krásná místa vyobrazená v knize.
Jak litovala, že se nenarodila dřív, aby mohla vidět to, co jí ukazovala kniha.
Její duši i srdce nedokázal uspokojit pouhý pohled na potištěný papír.
Toužila se dotknout svěžích,zelených lístků mladé břízy, koupat se v ranní rose vysoké trávy někde na horském palouku, upírat dychtivý zrak k horským masivům tyčícím se vysoko k nebi.
nedokázala popsat tu závist, kterou pociťovala k člověku, který napsal tuto knihu, pořídil fotografie dokazující jeho osobní účast u těchto přírodních, mistrovských děl.

Ona se ale narodila tady.
V době, kde je čerstvý svěží vzduch pohádkou pro malé děti a vykoupat se v horské tůni znamená dobrovolně spáchat sebevraždu.
Proč jen muselo všechno skončit takhle? Kde se stala chyba?
bylo snad možné něco napravit anebo byl osud modré planety už miliardy let předem zpečetěn?
Snad byl problém v myšlení lidí.
Ale jednali by jinak, kdyby dostali možnost volit znovu?

Sophie svírala v dlaních ještě stále zavřenou knihu. Ani ji nepotřebovala otevírat. její obsah znala nazpaměť. Její pouhá přítomnost ji naplňovala pocitem bezpečí a sounáležitosti. Pocitem, že jednou bude zase dobře, a když ne teď, alespoň ve snu uvidí tu krásnou zalesněnou krajinu. Možná už dnes v noci. Možná v dalším životním úseku.

 


 

Nathan seděl v jednací místnosti úplně sám.
Asi za půl hodiny se zde měla konat schůze na obří téma "odlet na Mars".
Všechno už bylo zařízené a připravené k odletu. Jen ještě jeden řídící pokyn a hromadná, konečná evakuace mohla začít.
Spousta lidí, kteří sem byli převeleni se na ten okamžik těšila. Země, na kterou byli tak zvědaví, je zklamala a oni už chtěli být co nejdříve zpět na Marsu, kde měli většinu přátel.
Snad jen ty starší, uvědomělejší zde stále ještě cosi zadržovalo.
Byl to pocit zodpovědnosti, nebo také stud z nesplnění očekávání a naprostém selhání?
Jen těžko lze vysvětlit ten pocit, který Nathanem prostupoval a svazoval jeho mysl do té míry, že se nedokázal objektivně rozhodnout.
Poslední hodiny mu před očima stále vyvstávalo: - Kdyby jsi nepoznal Sophii, zřejmě by jsi dal už dávno povel k rychlému odletu. Jen si přiznej, že ona je ten důvod, proč váháš a stále v duchu přemíláš možnosti záchrany modré planety, i když moc dobře víš, že už nelze naprosto nic podniknout.-

 

"Jen nechci udělat unáhlené rozhodnutí!" ohradil se nahlas v odpověď mučivým otázkám svého podvědomí, aniž by si uvědomil, že už není sám v místnosti.
Drobné přibližující se kroky proťaly dočasný klid a Coguet se pomalu přiblížila k Nahtanovu stolu, za kterým seděl přemýšlivě s rukou pod bradou.

 

"je v pořádku, že váháš...vždyť soucit je právě to, co tvůj vysoký post šlechtí a získává obdiv ostatních," promluvila Coguet s mírným úsměvem a po několika dalších krocích se zastavila před Nathanem,"jestli ovšem váháš kvůli Sophii, je to zbytečné. Víš stejně dobře jako já, že nic nezmůžeme...musíme co nejdříve odletět a ji vzít s sebou. Přestože se teď bude vztekat, za nějaký čas nám bude vděčná za záchranu života."

 

"Nikdo z nás ji nechápe," přerušil ji Nathan s pohledem upřeným někam do ztracena a mluvil, jakoby Coguetina slova vůbec neslyšel," ona žila po celou tu dobu tam venku, ničím nechráněná, doufala, že není sama a že se brzy vše zlepší a bude jako dřív...kdyby věděla, že všechno zahyne, raději by se vzdala života tady na zemi."

 

Coguet očima pátravě spočinula na Nathanově tváři a zamyšleně studovala jeho ocelové, modré oči, které dokázaly být laskavé i tvrdé zároveň.
"Chceš ji poslat na jistou smrt?!" vylétlo z ní udiveně.

 

Jejich oči se krátce setkaly.
Coguet se pod jeho pohledem bezděky zachvěla a někde v žaludku ji zalechtalo. Uhnula pohledem, zatímco Nathan klidně, ale rozhodně spočinul pohledem na její pravidelné, krásné tváři,"už jsem jí nabídl možné alternativy. Je na ní, jak se rozhodne. Pokud s námi nebude chtít letět, požádám o pomoc Lewd, aby jí navodila hypnotický spánek a vsugerovala navrat zpátky domů, ale my ji přitom odvezeme na Mars, kde po době uplynutí uměle prodlouženého spánku pochopí, že na Zemi už skutečně není možný život a ona se dobrovolně rozhodne pro pobyt na Marsu.
Pokud tak neučiní a její vědomí bude trvat na Zemi, můžeme jí neustále promítat holografické obrazy přírody, které jsem získal z její knihy. tak bude svým způsobem šťastná a my ji můžeme s čistým svědomím nechat spát."
Coguet si založila ruce na hrudi a odstoupila o kousek dál od stolu:"Nechat spát? No tedy, to jsi vymyslel moc hezky...Ale jinak - dáváš povel k odletu?"

 

Nathan vstal od stolu se slovy ,"jdu teď za ní. Snad zaujme rozumný postoj a všem nám to usnadní." Kráčel směrem ke dveřím.

 

"Porada začíná za 15 minut," připomněla mu suše Coguet, jakoby snad Sophii záviděla čas strávený s Nathanem a snažila se ho všemi prostředky zkrátit.
Nathan se zastavil a krátce se ke Coguet otočil se slovy,"to dobře vím...dohlédni na to, ať jsou tu všichni, prosím. Je to důležité."

 

Coguetina hrdost jeho příkazem rozhodně nezískala na síle, spíše naopak. Věděla, co je správné a co ne. Kdy je třeba poslechnout příkazům výše postaveného...ale teď se jí příčilo konat v souladu s povely.
Jak jen mohla dovolit, aby s ní emoce tak cloumaly?
Nic takového se jí už hodně dlouho nestalo...naposledy snad v pubertálním věku, což bylo docela dávno.
- Co ta dívka v sobě může mít tak jedinečného, že ho to nutí chovat se tímto způsobem? Čím si ho k sobě připoutala? Jak mu dokázala tak poplést hlavu? - běželo Coguet rychle hlavou, ale nenapadlo ji nic, co by stálo za slušnou odpověď.


 

Sophii vytrhlo ze zamyšlení nečekané zasyčení doprovázené automatickým otevřením dveří. Trhla hlavou směrem k nim, a když uviděla Nahtana, zvědavě k němu upřela zrak. Už k němu necítila takový odpor a nepřátelství jako ze začátku. byl to přece on, díky komu teď dýchala a mohla "být" se svojí knihou.
Přesto všechno, co se Zemi dělo, on přece za nic nemohl.
Neušla jí naléhavost v jeho pohledu a svými smysly vycítila otázku, která visela ve vzduchu mezi nimi.
"Něco se stalo?" vstala.

 

Nathan hned nevěděl, zda přímo položit otázku, anebo jen chvíli kličkovat kolem. věděl ale, že Sophie je příliš inteligentní na to, aby se dala ošálit psychologickými hrami.
Přistoupil blíž a požádal ji taktně, aby si zase sedla. "Situace je vyhrocená a já musím jednat. Potřebuju znát vaše rozhodnutí." upřel na ni svůj zrak plný očekávání.

 

"Chcete dát povel k odletu?" zaševelily jí rty a Sophie pronesla suchým tónem,"jen se nezdržujte s mým názorem. Už jsem se smířila s myšlenkou, že už nikdy neuvidím Zemi. Koneckonců, dávno není taková, jaká má být."

 

Nathan nedokázal skrýt úlevu v hlase, když řekl,"Sohpie, ani nevíte jak jsem rád, že jste zaujala tento postoj. Už jsem se obával nejhoršího, ale vidím, že jste skutečně rozumná bytost."

 

Sophiiny oči se zdvihly k Nathanovým  a bez jediného ucuknutí se na něho zpříma upřely. "Jednal jste se mnou od počátku rovně...a potom.." její zrak bezděky zabloudil k místu, kde ležela kniha,"uchránil jste pro mě to nejcennější a toho si vážím."

 

Nathan na to hned nic neřekl, ale v jeho očích bylo možné číst obdiv k jejímu charakteru. Už od prvního okamžiku, kdy ji spatřil mu bylo jasné, že tato žena je velmi zvláštní a oplývá ryzími vlastnostmi, které lze v současné době jen ztěží najít.
V rozhovoru s ní nemohl nikdy dopředu předpokládat její odpověď a to bylo právě to, co ho na ní uvádělo v úžas.

 

"Jen si nedokážu představit," pokračovala Sophie po chvíli," co tam budu celou tu dobu dělat."

 

Soustřeďujíc se na svůj monolog, Nathan nebyl schopen okamžitě zareagovat. Přesto se mu její úvaha hodila do kontextu.
"Můžete se zapojit do zkoumání jednotlivých vzorků ze země,které jsme za ta léta nasbírali a myslím, že pro nás budete zdrojem mnoha cenných informací. Proto bude mít váš pobyt na Marsu v každém případě smysl." osvětlil jí.

 

Sophie nad jeho slovy pokývala rozvážně hlavou a soudě podle jejího výrazu v ní jeho slova vzbudila malou naději.
-Snad se opravdu dokážu přizpůsobit jejich životu.- běželo jí hlavou a náhle získala takový příjemný pocit, který dosud ještě neměla. Byl v tom pocit sounáležitosti, ale i něčeho jiného. Něčeho, co nedokázala definovat dost jasně.
Něco neznámého.


 

"Všechno připraveno k odletu!" ozývalo se ze všech koutů obrovské mateřské lodi Josephine. V místnosti s řídícími panely byla v tomto okamžiku spousta lidí. Mezi nimi i Nathan.

 

"Čekáme jen na váš povel, pane" ozvalo se od panelu s množstvím tlačítek a holografických výjevů z Marsu, které neustále ukazovaly aktuální stav na domovské planetě. Muž, který obsluhoval panel se otočil k Nathanovi a zjevně čekal na příkaz.

 

"Zahajte odpočítávání!" Zvolal Nathan, pravou rukou sevřel hlavní spouštěcí mechanismus tak silně, až mu zbělely klouby.
Nedal na sobě znát jedinou známku nervozity či rozrušení, a přesto to uvnitř něho vřelo jako v sopce.
Jen několik málo metrů od Nathana seděla v křesle Sophie. Ani ona nebyla tak klidná, jak se mohlo na první pohled zdát.
Toužila však být při tom, a navíc kapitánova kabina byla jediné místo, odkud mohla sledovat nejen blížící se Mars a temný vesmír, ale měla také jedinečnou příležitost naposledy vidět Zemi.

 

"Zážehový systém zapojen, ochranné magnetické pole aktivováno. Žádné výrazně velké množství asteroidů.."hlásil od panelu android T-Jay.
"Devět,osm, sedm.." rozléhalo se prostorami a mateřská loď začala lehce vibrovat.

 

Sophie už nedokázala potlačit narůstající vzrušení, vstala z křesla a spontánně přistoupila těsně k veliké holografické stěně, promítající poslední dění na Zemi. Věděla, že už ji nikdy neuvidí a to poznání ji zvedalo adrenalin v krvi. Začal ji děsit ten krok do neznáma, kterému měla být v několika následujících vteřinách vystavená. Nebyla si už jistá, jestli je to opravdu to, co chce.
už si nebyla jistá vůbec ničím.

 

"Pět, čtyři, tři..." dunělo jí v hlavě a v ten krátký okamžik před startem se její oči setkaly s Nathanovými. Zdálo se jí, že v nich vidí obraz své mysli.
Nebo to byl jen sen?
"Start!" přitlačila Nathanova dlaň na spouštěcí páku, která se pohnula a sní i obrovská loď s celou posádkou.

 

Sophie v tom kratičkém okamžiku pocítila ve své hrudi podivný pocit, jaký ještě nikdy nezažila.
nedokázala ho popsat, ale byla si jistá, že tím nic nekončí...jen začíná.

 

 

 

 

K O N E C

 

Copyright Markéta Matoušková 2001. Veškerá práva vyhrazena