Bůh dává Mojžíšovi úkol (4)

Ozývá se výskání a nadšený žirafin smích, doprovázený čmáráním po papíře.

Růža: Copak to kreslíš, Rafo? To vypadá moc zajímavě.

Rafa: Líbí se ti to?

Růža: A co to má být, žirafko? Vidím velikou žlutou kouli s paprsky a nějakou postavu, jak klečí o kus dál se sklopenou hlavou a s dlaněmi obrácenými vzhůru.

Rafa: (výská a nedočkavě křičí) Tak ty to nepoznáváš? Vždyť to je ten hořící keř, ve kterém se ukázal ten veliký Bůh. Jak jsi mi o tom říkala minule, vzpomínáš?

Růža: Vzpomínám, to víš, že si vzpomínám. A myslím, že vím, kdo je ten muž, který klečí opodál. To je Mojžíš, viď, Rafo?

Rafa: (radostně volá) Ano! A kdybys viděla ostatní žirafky, jak na mě koukaly, když jsem jim všechno vyprávěla. A paní vychovatelku to taky zajímalo!

Růža: No to se podívejme, jakýpak ty jsi vypravěč. Tak abys měla zase co vyprávět, až přijdeš do domova, tak ti dnes povím, jak důležitý úkol svěřil Bůh Mojžíšovi.

Rafa: Jejda, tak to už se těším, teto Růžo! Jen aby to bylo tak napínavé jako včera – víš, ony jsou žirafky někdy nepozorné a překřikují mě, když něco povídám.

Růža: To se ale nesluší, aby ti skákaly do řeči, když něco vyprávíš. Paní vychovatelka se tě nezastala?

Rafa: Ba jo. Zastala. Ale když ostatní chtějí taky něco říkat a závidí mi, když mluvím a všichni ostatní naslouchají…

Růža: Ale jindy zase určitě přiběhnou ony s nějakou novinkou a potom zase nasloucháš ty jim, nebo ne?

Rafa: Ano! (po chvíli ticha zvídavě a trochu obdivně) …Jak to víš? Vždyť jsi u nás ještě nebyla!  

Růža: (tiše se zasměje) Také jsem byla kdysi malá a dobře si pamatuji, jaké to bylo.

Ale počkej – my tady vykládáme a vykládáme a ty ses ještě nedozvěděla o tom významném úkolu, který přišel Bůh svěřit Mojžíšovi.

Rafa: A jaký úkol pro něho měl?!

Růža: Bůh mu řekl: „Mojžíši, vydej se na cestu k faraonovi a vyveď můj lid z Egypta.“

Rafa: To je moc těžký úkol na jednoho človíčka!

Růža: Mojžíš si to také myslel, protože mu odpověděl: „Jak bych mohl já, úplně obyčejný člověk, jít k faraonovi a vyvést celý národ Židů z Egypta?“

Rafa:  No právě! Jak?

Růža: Bůh mu na to ale odpověděl: „Já budu s tebou. Vyřiď mému lidu, že tě k nim posílá Bůh jejich předků.“ A teď si představ, moje žirafko, že Bůh svěřil Mojžíšovi veliké tajemství!

Rafa: (vydechne) A jaké?!

Růža: Bůh mu řekl své jméno: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

Rafa: Tak jestli má být tohle tajemství, tak mu asi vůbec nerozumím. (zafňuká)

Růža: Tím chtěl Bůh říct, že je vždy přítomný, že existuje od pradávna. A že je stále stejný, neměnný!

Rafa: Že byl stejný včera a bude stejný i příští středu?

Růža: (shovívavě se zasměje) Ano, přesně tak. Ale platí to i ve větším rozsahu. Bůh je stejný jako před 2000 lety a bude stejný i za dalších 1000 let.

Rafa: To si neumím představit. To bych ani nedovedla nakreslit!

Růža: Milá Rafo, to je proto, že Bůh je mnohem větší než ty nebo já. Je tak veliký a mocný, že ho nikdy úplně nepochopíme.

Rafa: A proč musel jít Mojžíš za tím zlým panem faraonem? Pročpak nešel rovnou za svým lidem a neodvedl je do té nové, krásné země?

Růža: Faraon byl vládce Egypta a celý národ Židů ho musel poslouchat, víš? Nemohli jen tak odejít. Byli to jeho poddaní.

Rafa: Aha… A víš, co měl Mojžíš faraonovi říct?

Růža: Měl ho požádat o svolení odejít do pouště, aby tam mohli předložit Bohu oběti a dary.

A protože Mojžíš měl obavy z nového úkolu, tak se pořád vymlouval. A Bůh, aby ho přesvědčil, tak začal dělat zázraky.

Rafa: Zázraky? A jaképak?

Růža: To ti všechno povím příště.

Bůh mluví s Mojžíšem z hořícího keře (3)

Z dálky se ozývá siréna hasičského vozu. V jednu chvíli je silná, ale postupně se vzdaluje.

 

Rafa: Fíííha, někde hoří… Koukej, teto Růžo! Už jedou hasiči! (volá)

         Myslíš, že to bude požár podobný tomu, co polekal Mojžíše?! (zvídavě)

Růža: To ale nebyl požár, co viděl Mojžíš. On viděl keř, který hořel jasným plamenem, ale přitom zůstal netknutý. Nebyl tam žádný popel, jak tomu bývá po požáru.

Rafa: Myslím, že jsem něco takového ještě nikdy neviděla… (užasle)

Růža: Mojžíš také ne, a proto ten hořící keř tak zaujal jeho pozornost. A nebýt toho silného hlasu, který zaburácel z nitra keře, snad by si i na něj býval sáhnul!

Rafa: A co ten hlas povídal, teto Růžo?

Růža: „Mojžíši, Mojžíši!“

Rafa: (skočí Růži do řeči) Jak to, že znal jeho jméno?

Růža: Teď ti povím jedno tajemství, Rafo. Ten, kdo mluvil z keře, byl samotný Bůh. A protože On stvořil vše živé, a tedy i Mojžíše, znal přirozeně jeho jméno. A nejen to – znal ho odmalička; věděl o všem, co kdy Mojžíš zažil, jako malý i jako dospělý. Znal i jeho srdce a dobře věděl, na co myslí i v této chvíli.

Rafa: Júú, tak on je tak chytrý? Ten Bůh?

Růža: Je vševědoucí, protože ví o všem, co se děje.

Rafa: Ajajaj! (zanaříká)

Růža: Co se děje, žirafko?

Rafa: Když ví všechno, tak to taky ví, že jsem dnes ráno rozbila při snídani hrníček od kakaa… Ale když já nechtěla! (hrne ze sebe jako o překot)

Růža: Nebuď z toho smutná, Rafičko. Bůh přece dobře ví, že jsi ho nerozbila naschvál. On vidí do tvého srdíčka a dobře pozná, když upřímně lituješ toho, co jsi provedla…

Rafa: Opravdu? (s nadějí v hlase) Tak to je moc dobrý Bůh. Takový se mi líbí!

Růža: (tiše a dobrosrdečně se zasměje)

Rafa: A teto Růžo – když ten Bůh zavolal na Mojžíše; neříkal náhodou ještě něco? Třeba – můj milý Mojžíši, už jsi dlouho pastýř, a protože vidím, že už nejsi tak pyšný jako dřív, udělám z tebe zase prince…

Růža: Nic takového mu neřekl, Rafo. Když Bůh uviděl Mojžíše, jak se přibližuje k hořícímu keři a ničeho se nebojí, zarazil ho slovy: „Nechoď už ani o krok blíže, a zuj si své sandály, protože místo, na kterém stojíš, je svaté. Jsem Bůh tvých předků.“

Sotva to Mojžíš uslyšel, zakryl si dlaněmi svou tvář, protože se bál na Boha pohlédnout.

Rafa: Pročpak si musel sundávat ty boty? A proč se ho bál? Tomu moc nerozumím…

Růža: Jestlipak jsi někdy viděla audienci u krále, Rafo ?

Rafa: Myslíš jako u krále v pohádce?

Růža: Ano.

Rafa: To jsem jednou viděla, jak služka ukradla náhrdelník z komnaty své paní a věděla, že za to bude bita. A aby se vyhnula výprasku, tak šla prosit krále, aby jí odpustil. A ještě se na něho ani pořádně nepodívala a už ležela na zemi natažená jak placka. A přitom plakala!

Ani nevím proč – asi se styděla za to, co provedla… (přemýšlivě)

Růža: Jen si představ, že bys měla předstoupit před někoho tak velikého a mocného, jako je král. Kdybys uviděla jeho krásný, zlatem a drahokamy vyšívaný plášť, nádherný trůn, na kterém sedí, a královskou korunu zdobenou rubíny, taky bys určitě samým úžasem padla na zem a neodvážila se ani vzhlédnout! Ba ani dýchat!

Rafa: Hm. To bych se bála, to máš pravdu. A určitě bych se i zula.

Růža: Takže teď už rozumíš, proč se Mojžíš tolik bál na Boha pohlédnout?

Rafa: Takže to znamená, že Bůh je jako král? Taky tak krásně oblečený?

Růža: Milá Rafo, Bůh je ještě mnohem mocnější než všichni králové na světě. On je Králem celého světa a vesmíru, a proto si zasluhuje tu nejvyšší poctu a slávu.

Rafa: To je podivné… (přemýšlí)

Růža: Copak, Rafo?

Rafa: Že někdo tak důležitý jako Bůh mluví s pastýřem oveček. Toho si musel Mojžíš moc vážit, že?

Růža: A to je právě zajímavé, že o tom mluvíš, Rafo. Bůh totiž Mojžíšovi řekl, že se ho rozhodl navštívit, protože na vlastní oči uviděl bídu svého lidu v Egyptě. A že přišel, aby je vysvobodil a odvedl do překrásné země, kde budou mít všeho dostatek!

Rafa: To se musel Mojžíš moc radovat, když to uslyšel! On se přece moc trápil, když viděl, jak jeho rodina trpěla v Egyptě…

Růža: To ano, ale Mojžíš chtěl, aby Bůh udělal všechno za něho. A tak začal Bohu odmlouvat, když uslyšel, jaký úkol pro něho má.

Rafa: Úkol? Jaký úkol dal Bůh Mojžíšovi?!

Růža: To se dozvíš příště, ale teď už hezky do hajan.

 

 

 

Jak se žirafa Rafa dozvěděla o Mojžíšovi (2)

Žirafa naříká a pláče. „Svět je tak zlý… Táááák zlýýýý…“

 

Růža: Žirafko, co se ti stalo? Proč ty slzičky? Někdo ti ublížil?

Rafa: (mezi vzlyky) Když oni… oni ho neměli rádi…

Růža: Kohopak neměli rádi?

Rafa: (pořád vzlyká, ale už méně) No přece Mojžíše, toho chlapečka, jak jsi mi o něm říkala. Mně se o něm zdál hrozný sen a teď se bojííííím!

Růža: (konejšivě) Ale jen se neboj, moje malá žirafko. S Mojžíšem to dopadne dobře a nikdo mu neublíží, neboj se!

Rafa: (už docela rozradostněně) A ty víš, jak to s ním bylo dál?! Tak mi to pověz, prosííím!

Růža: Stalo se to v Egyptě, když faraon viděl, jak početný je židovský národ. Bál se takové přesily, a proto vydal rozkaz porodním bábám, aby usmrtili všechna miminka, pokud to budou chlapci.

Rafa: Ten pan faraon se mně ale vůbec nelíbí! (rozčileně)

Růža: Byl to velice krutý vladař a neváhal použít své moci a síly, aby ubližoval svým poddaným. Ale nepočítal s tím, že židovský národ je pod ochranou samotného Boha! A všemocný Bůh už se nemohl déle dívat na utrpení svého lidu…

Rafa: Takže je všechny zachránil?! I toho chlapečka Mojžíše? (nadšeně a zvídavě)

Růža: Ano, ale ne hned. Židé museli být trpěliví, než se dočkali vysvobození. Mezitím Mojžíš téměř přišel o život coby malé miminko. Faraon totiž rozhodl, že všichni židovští malí chlapci – musí být usmrceni! Ale Mojžíšova statečná maminka zachránila svého synáčka tak, že ho vložila do košíku a pustila po řece.

Bůh Mojžíše ochránil a způsobil, že malého kloučka vytáhla z vody egyptská princezna a přijala ho za vlastního.

Rafa: Jééé, ten se ale měl! Takže teď byl princ!

Růža: Ano, žil teď v přepychu a byl velice bohatý.

Rafa: (pohotově) Takže teď určitě začal být pyšný, viď? Měl všechno, na co si jen pomyslel: třeba krásné oblečení, a určitě mohl sníst tolik buchet s povidly, kolik jen stihli kuchaři napéct, že jo?!

Já bych chtěla být taky princezna – júú, to já bych jen ležela v postýlce a jedla buchty s povidly, (po chvíli váhavě) i když ty tvarohové jsou taky dobré…

Růža: V Egyptě nemají takové buchty, jako u nás doma, Rafo. Tam jedí úplně jiné věci.

Rafa: Tak já teda nechci být princezna.

         A teto Růžo, když byl Mojžíš tak bohatý a slavný a přitom pořád Žid, to mu nebyla hanba, když viděl, jak si sám dobře žije a přitom jeho maminka i tatínek žijí v chudobě?

Růža: Jestli mu byla hanba, to nevím, ale moc ho trápilo, když viděl Egypťany, jak ubližují jeho rodným bratrům.

Rafa: Tak to se jich určitě zastal, když byl princ a mohl všem poroučet! Všichni ho přece museli poslechnout. Třeba jako naši paní vychovatelku; tu taky musíme poslouchat, když nám řekne: „Všechny žirafky honem do postýlek, už je čas jít do hajan!“

Růža: A v tom je právě ta potíž. Oni poslouchali faraona, ne prince.

Rafa: Takže Mojžíš byl sice princ, ale stejně mu to bylo nanic, když nemohl ochránit svou rodinu, že?

Růža: Máš pravdu. A Mojžíš se navíc dopustil chyby, když dal průchod svému hněvu a ve vzteku zabil egyptského dozorce, který týral jednoho Žida.

Rafa: (vykřikne) Zabil? To neměl dělat!

Růža: To tedy neměl, milá Rafičko. A také musel nést důsledky svého zločinu. Faraon se to totiž dozvěděl a chtěl ho za tu vraždu potrestat.

Rafa: (vyjekne) Snad Mojžíšovi neublížil? Viď že ne, teto Růžo? (naděje v hlase)

Růža: (laskavě) Nic mu neudělal, protože Mojžíš před ním ze strachu utekl do pouště.

Rafa: To je dobře. Bylo by hrozné, kdyby zemřel, aniž by ochutnal úžasné buchty s povidly!

Růža: Ale no tak, Rafo, v životě jsou snad důležitější věci než buchty, nemyslíš?

Rafa: Možná, že jsou, ale já jsem ještě moc malá, abych se o ně zajímala, víš?

         Teto Růžo, víš, jak to s Mojžíšem nakonec dopadlo? Jak dlouho byl v poušti?

Růža: Moc dlouho. A bylo to pro něho moc těžké, protože byl zvyklý z paláce na spousty jídla a pití a teď neměl nic. A navíc se musel živit jako pastýř!

Rafa: (vydechne) Chudáček! A pomohl mu někdo?

Růža: Jednoho dne zašel se stádem dál než obvykle a vtom uviděl něco moc zvláštního. Uviděl hořící keř a uvnitř něho se mu zjevil Boží posel.

Rafa: Jejdanánku! To se musel polekat, viď?!

Růža: To víš, že se bál. Ale to není všechno. Z nitra toho hořícího keře se ozval silný hlas, který způsobil, že se Mojžíšovi rozklepala kolena.

Rafa: (nedočkavě) A co mu řekl ten hlas?!

Růža: To ti prozradím příště.

 

Markéta Matoušková a Rozita Mertová 2009. Veškerá práva vyhrazena