Mojžíš s Áronem přicházejí k faraonovi žádat o propuštění svého lidu (7)

Ozývá se řinčení zbraní jako při souboji a žirafka supí a heká: A tumáš! Tumáš! Na Mojžíše sahat nebudeš, ty faraone jeden!

Růža: Copak to je? Snad nějaká bitva? (zvědavě a se zájmem v hlase)

Rafa: Ahoj, teto Růžo! Koukej na ten meč! Ten je, co?

Růža: (jemně a mateřsky) Ale vždyť je jen papírový, Rafo.

Rafa: To je jenom jako. Ale já ho mám jako doopravdický, víš? To bys koukala, jak bych bránila Mojžíše před tím zlým pánem faraonem!

Růža: Ale proč? Faraon ho nechtěl zabít.

Rafa: (o překot a dychtivě) Ale kdyby přece chtěl, tak jsem tu já! (důležitě)

Růža: Jsou i jiné cesty, jak řešit problém, Rafo. A boj není zrovna ten správný způsob, nemyslíš? Můžeš při tom někoho zranit či dokonce zabít! A to bys chtěla?!

Rafa: Nechtěla. (zkroušeně)

Růža: To je dobře. A za to, že jsi tak rozumná, ti teď povím, jak faraon odpověděl Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi na jejich prosbu.

Rafa: Já si na to vzpomínám! Chtěli, aby jim faraon dovolil odejít na poušť, viď? Pamatuju si to dobře, teto Růžo?

Růža: Moc dobře. Bylo to tak, jak říkáš. A co myslíš, že faraon udělal?

Rafa: Já si myslím… (chviličku se odmlčí) Že se mu to moc nelíbilo.

Růža: (pousměje se) Faraon se především velice divil jejich odvaze, že si troufli předstoupit před něho a odvažovali se mu tvrdit, že mají svého Boha. Proto řekl: „Kdo je váš Bůh, že bych ho měl poslechnout? Já ho neznám a jeho lidi nepustím.“

Rafa: Jakpak to, že neznal našeho Boha? Já myslela, že ho zná každý!

Růža: Egypťané neznali živého Boha, měli jen ty své sochy. A sám faraon si o sobě myslel, že je bůh, a proto nechápal, proč by se měl klanět jinému bohu.

Rafa: (směje se) Ten byl ale hloupý a domýšlivý! Víš, koho mi připomíná?

Růža: To netuším.

Rafa: Agátu. To je moje kamarádka, žirafka od nás z domova. A ona si taky o sobě myslí, že je ze všech nejchytřejší.

Růža: A proč myslíš, že není?

Rafa: No proč… Ona vůbec nezná Mojžíše! A… a …(koktá) ani toho mocného Boha, co se o nás stará. Tak jakpak by mohla být nejchytřejší, když to neví?

Růža: Možná proto, že jí to ještě nikdo neřekl. A proto je moc dobře, že jsi tam ty a můžeš jí to všechno hezky vysvětlit.

Rafa: To můžu.

         Ale ještě mi pověz, co faraonovi odpověděl Mojžíš! Vysvětlil mu, kdo je náš Bůh?

Růža: Mojžíš s Áronem faraonovi řekli: „Náš Bůh nám to přikázal. Nech jeho lid odejít na tři dny na poušť, ať může přinést oběti svému Bohu.“

Tu se faraon velice rozzuřil a řekl: „Vy dva odvádíte lidi svými řečmi od práce. Jděte pracovat!“ A nechal je vyhnat ze svého paláce.

Rafa: (spokojeně) Ale neublížil jim. To je dobře.

Růža: Stalo se něco horšího. Faraon si nechal zavolat egyptské otrokáře a řekl jim toto: „Ať Izraelci pracují ještě víc než předtím. Nedávejte jim slámu, kterou plní cihly. Ať si slámu hledají sami. Ale pozor – musí vyrobit stejné množství cihel jako dříve.“

Rafa: Copak to bylo za cihly? Ze slámy?

Růža: Ano. Izraelci je vyráběli tak, že splácali hlínu se slámou do tvaru cihel. Potom je nechali vyschnout na slunci.

Rafa: A stihli to? Byl faraon spokojený?

Růža: V tom byla právě ta potíž, žirafko. Vůbec to nestačili vyrábět. Už dříve byla ta práce namáhavá a teď, když si ještě museli slámu shánět sami, se to nedalo zvládat.

Nemohli si ani na okamžik odpočinout! Bylo to pro ně velice těžké …

Rafa: To si neumím představit! Já pracovat nemusím.

Růža: Protože jsi ještě malá, ale až vyrosteš, budeš také muset pracovat. Ale pravda, asi ne tolik jako Izraelci.

Rafa: Pomohl jim Bůh? Jak to bylo dál?

Růža: Byli už tak unavení a zoufalí, že vyslali své izraelské vůdce k faraonovi. Přišli k němu s pláčem a ptali se ho, proč je na ně tak tvrdý?

Rafa: Plakali před ním? Tak teď už byl na ně určitě hodnější, viď že byl, teto Růžo? (žadoní)

Růža: Nic takového, Rafičko. Faraon měl zlé srdce, protože jim řekl: „Jste líní, v tom to je! Jen proto chcete, abych vás nechal odejít do pouště a dovolil vám uctívat vašeho Boha. Ihned se vraťte do práce a musíte vyrobit tolik cihel, co dříve!

Rafa: (ublíženě; prožívá křivdu, která se děje na Izraelitech) On byl tak zlý! Já ho vůbec nemám ráda!

Růža: Izraelci také neměli. To víš, že z toho byli celí smutní. A když se vraceli od faraona, potkali Mojžíše s Áronem, a jak byli nazlobení, tak se do nich pustili: „To kvůli vám nás teď faraon nenávidí! To vy za všechno můžete!“

Rafa: Chudáček Mojžíš! To se musel moc trápit, když mu tohle řekli! (soucitně)

Růža: Bylo mu z toho hodně úzko. Ale přesto věděl, že ho poslal Bůh! Nerozuměl tomu, proč se věci nevyvíjí, jak si představoval… Proč Bůh svůj lid nevysvobozuje? A proto se ho na to zeptal.

Rafa: Tak to jsem zvědavá, co mu na to Bůh řekl!

Růža: To ti povím příště, žirafko.

 

Mojžíš s Áronem předstoupí před svůj lid (6)

Ozývají se rány, jako když někdo bouchá sešitem o stůl. Do toho je slyšet žirafu, jak si mumlá pro sebe: „Jsi zlobivá! Podívej se, jak jsi neposlušná! Koukej se polepšit!“

 

Růža: Co se to tady děje? Proč je tady taková spoušť? Co se tu stalo?

Rafa: Stalo se… stalo… (rozpačitě, ale jaksepatří nakvašeně), že na mě paní vychovatelka křičela!

Růža: (starostlivě) Křičela? A bylo to zlé? Proč se na tebe vlastně hněvala?

Rafa: (ublíženě) Bylo… a plakala jsem…. (po chvíli) Ale víš, ona měla asi pravdu. Já jsem zlobila, protože jsem si nechtěla vyčistit zoubky a jít do postýlky s ostatními.

Růža: Chtěla sis hrát, viď?

Rafa: Ba jo, to jsem chtěla. (zkroušeně)

Růža: (povzdechne si) Ach, moje milá Rafičko, také se jednou dočkáš domova, kde tě budou mít rádi.

Rafa: Jenže to není jisté, víš? (dychtivě vyhrkne)

Až já budu velká, tak budu hodně pracovat, abych mohla bydlet v nějakém hezkém domě. A pak budu mít taky takový domov pro malé žirafky, co nemají rodiče…, ale budu na ně moc hodná, víš? Já bych chtěla být jako jejich maminka.

Růža: To je od tebe moc hezké, Rafo. Vidím, že máš dobré srdíčko.

Rafa: (radostně) Myslíš, že mám? A vidí to i Pán Bůh?

Růža: (směje se) To víš, že ano. On vidí všechno…

Rafa: No jo, všecko všecičko. Koukal i na Mojžíše, když říkal svému lidu, co zažil u toho hořícího keře?

Růža: Nezapomeň, že Mojžíš nemluvil sám ke svému lidu, ale místo něho promlouval jeho bratr Áron.

Rafa: Aha. Tak to měl docela lehké…Teď už ten úkol nebyl tak těžký jako na začátku.

         Ale jestlipak mu to Áron uvěřil, anebo byl taky tak paličatý jako Mojžíš?

Růža: Áron byl docela jiné povahy než Mojžíš, všechno mu uvěřil. A tak jim nic nebránilo v tom, aby se setkali s radou starších, což byli vůdci lidu.

Rafa: Rada starších? Co to znamená?

Růža: V radě starších byli nejstarší muži židovských rodin, víš Rafo? Znali Árona, protože s nimi žil, a znali i Mojžíše – věděli, jak byl vychován v paláci u faraona. Také dobře věděli, jak se za ně chtěl postavit, a proto musel utéct do pouště.

Rafa: Tak to ho určitě hezky přivítali, viď? Byl pro ně teď hrdina!

Růža: Jestli je hezky přivítali – to nevím. Ale vím jedno – když jim Áron všechno vyprávěl – tedy ty události s hořícím keřem, a když jim Mojžíš ukázal ten zázrak s holí a s nemocnou rukou, tak jim uvěřili.

Rafa: (zatleská) Uvěřili jim! Tak to je moc dobře! Já se bála, že budou tak paličatí jako Mojžíš a že to špatně skončí!

Růža: Prozatím to dopadlo dobře, protože Židé pochopili, že na ně Bůh nezapomněl a že v Mojžíšovi mají zachránce.

To, co se dozvěděli od Mojžíše, jim dalo naději a oni se teď mohli klanět Bohu a děkovat mu.

Rafa: Oni mysleli, že na ně Bůh zapomněl? Proč si to mysleli, teto Růžo?

Růža: No přece protože se jim vedlo špatně – faraon je totiž zotročoval.

Rafa: A proč je Bůh vlastně nevysvobodil dřív?

Růža: Ale žirafko, kdyby je Bůh zachránil hned, tak by to pro židovský národ nebylo dobré. Za ta dlouhá léta totiž pozapomněli na svého Boha a začali uctívat bohy egyptské. To se ale pravému Bohu vůbec nelíbilo, a to se ví, že je chtěl přivést zpět na správnou cestu – tedy aby uctívali Jeho.

A proto čekal na chvíli, kdy lidé v tom největším trápení a soužení začnou volat po pravém Bohu. Tehdy začal připravovat plán, jak je vysvobodit. A v tomto plánu počítal právě s Mojžíšem.

Rafa: A jací byli ti bohové Egypťanů? Byli taky tak mocní jako náš Bůh?

Růža: Byli různí – Egypťané uctívali boha slunce, stavěli sochy zvířat a těm se klaněli.

Rafa: Klaněli se sochám? Ti byli ale hloupí! Socha přece nemluví…(posmívá se)

Růža: Vidím, že jsi chytrá hlavička. Ale Egypťané věřili tomu, že socha jim splní jejich přání.

           No a teď si představ, že dokonce sám faraon se považoval za boha.

Rafa: A jéje, to je ten zlý faraon, co chtěl ublížit Mojžíšovi!

Růža: I kdepak, ten faraon, co chtěl zabít Mojžíše, už nežil. Na trůnu teď seděl jiný faraon, mnohem mocnější než ten předchozí. A za tím teď přišel Mojžíš s Áronem, aby mu řekli toto: „Bůh ti vzkazuje, abys Izraelcům dovolit odejít na poušť, aby mu mohli přinést oběti a uspořádat slavnost na Jeho počest.“

Rafa: Tetičko, já jsem teď dočista zmatená… Jací Izraelci, o kom to mluvíš?

Růža: Izraelci jsou přece židovský národ, žirafko.

Rafa: Aha… To je zajímavé, že mají tolik jmen… Já jsem třeba jen žirafka….

         A dovolil jim to faraon? Neublížil jim, když byl tak zlý?

Růža: To se dozvíš příště.

 

Mojžíš poznává Boží moc skrze zázraky (5)

Zní kostelní zvony (z dáli) a do toho si Rafa pobrukuje a jemně prozpěvuje.

Růža: To je ale krásná melodie. Copak si to zpíváš, Rafičko?

Rafa: (okouzleně) To je písnička z mého snu!

         Ach, teto Růžo, kdybys tam tak byla se mnou, to bys koukala!

Růža: To se ti muselo zdát něco moc krásného, když máš očka tak rozzářená, žirafko.

Rafa: …Byla tam taková věžička, co čouhá až do nebes, víš? A tam až úplně na vršíčku seděl moc krásný anděl – nejhezčí ze všeho, co jsem kdy viděla. Měl veliká křídla a dlouhé vlasy – a ty mu dočista zářily! (hrne ze sebe dychtivě)

Růža: No tak to musel být úžasný sen. A jestlipak ten anděl něco povídal?

Rafa: To vůbec nevím, vím jen, že byl tak krásný a svítivý! A představ si, tetičko, že když jsem se probudila, tak mi ležel na polštářku vlas docela stejný jako ten, co měl ten anděl!

Růža: (váhavě) Jen jestlipak si nevymýšlíš. Kdoví, čí ten vlas byl…

Rafa: (skočí jí rozčileně do řeči) To víš, že patřil tomu andělovi! To tam nechal, abych poznala, že u mě v noci byl! Já jsem tak šťastná!

Růža: (pomalu a váhavě) Šťastná?

Rafa: Protože teď vím, že mě má někdo rád. A že je pořád se mnou.

Růža: (pomalu a rozvážně) Bůh zjevuje svoji lásku k lidem různými způsoby. Je možné, že ti chtěl skrze anděla ukázat, že tě má rád a že je ti stále nablízku.

Rafa: (nedočkavě křičí) Ano, ano!

Růža: Pověz mi něco, moje malá žirafko, kdyby ti Bůh neposlal toho anděla ve snu, jestlipak by ses teď také tak radovala?

Rafa: (nejistě) Když já nevím… (a po chvíli) Asi ne.

Růža: A takhle nějak to bylo i s Mojžíšem, když mu Bůh skrze zázraky chtěl ukázat svoji moc. Mojžíš se stále vymlouval, protože znal svůj lid – tušil, že když za nimi přijde a bude jim vyprávět, co zažil, aniž by měl v ruce jediný důkaz, neuvěří mu.

A Bůh to samozřejmě moc dobře věděl a myslel na to.

Rafa: A co tedy Bůh udělal?

Růža: Bůh mu řekl: „Co to máš v ruce? To je pastýřská hůl. Hoď ji na zem.“ Mojžíš poslechl, a když dopadla na zem, stal se z ní had. A musel být velký, protože i Mojžíš se ho bál.

Bůh mu však dal ještě jedno zázračné znamení, když řekl: „Chyť ho za ocas.“ Když tak Mojžíš učinil, stala se z něj opět obyčejná hůl.

Rafa: Hady vůbec nemám ráda! Jsou zlí. Mojžíš se musel vylekat.

Růža: To máš pravdu, ale to ještě nebylo všechno, co chtěl Bůh předvést Mojžíšovi.

Jako další mu řekl: „Polož si ruku na prsa.“ A tak Mojžíš vsunul ruku do záhybů ve svých šatech. Když ji vytáhl, strnul hrůzou. Místo jeho silné, zdravé ruky tu byla ruka bílá jako sníh, obalená malomocenstvím.

Rafa: Malo…co? Co to je? To slovo neznám…

Růža: Je to nemoc, která požírá lidskou kůži a maso, Rafo.

 A Bůh k Mojžíšovi mluvil dál: „Znovu ji vlož na svou hruď.“  A když Mojžíš poslechl a ruku vytáhl, byla zdravá jako předtím.

Rafa: Brrrrr, ale stejně je to ošklivé…

Růža: To víš, že to nebyl hezký pohled, ale Mojžíš se musel velice podivovat nad tím, že Bůh může nemoc nejen způsobit, ale že ji dokáže i odvrátit.

Rafa: Hm. To dokáže jenom Bůh. A teto Růžo, jak to bylo dál? Teď když Bůh předvedl ty zázraky, tak už určitě Mojžíš přestal odmlouvat, viď?

Růža: Bůh mu poradil, aby lidu oznámil vše tak, jak mu to bylo uloženo. Když neuvěří, má předvést ten zázrak s holí. A pokud je to nepřesvědčí, má jim ukázat znamení s rukou…

Jestliže ani potom mu neuvěří, že ho posílá samotný Bůh, má vzít trochu vody z řeky, vylít ji na zem a z vody bude rázem krev.

Rafa: Jémine, ten Bůh byl ale chytrý! Měl to všechno dopředu vymyšlené!

Růža: Takový je Bůh – všechno zná a všemu dokonale rozumí.

Ale měla bys vědět, milá Rafo, že Mojžíš i po těchto třech znameních stále odmlouval Bohu a nechtěl mu vyhovět. Dokonce si mu dovolil říct: „Víš, Bože, že já neumím dobře mluvit, mluvím pomalu a dělám chyby, a tak pošli, prosím, raději někoho jiného.“

Rafa: A jéje, tak to se musel Bůh rozhněvat, viď?

Růža: Rozhněval a důrazně Mojžíše pokáral se slovy: „Kdo stvořil tvá ústa, Mojžíši? Já sám.“ Poté mu připomněl, že má bratra Árona, který je skvělý řečník a který může mluvit místo něho.

Řekl mu toto: „Až se vrátíš do Egypta, půjde ti Áron naproti. Teď vezmi svou hůl, s kterou budeš konat znamení, a běž.“

Rafa: Víš, co si myslím, teto Růžo?

Růža: Ne, pověz mi to.

Rafa: Já si myslím (rozvážně a váhavě), že Mojžíš byl tak trochu strašpytel. Bál se toho nového úkolu. Bál se, že to všechno pokazí, a tak se radši vymlouval.

Růža: Ale Bůh nechtěl, aby to Mojžíš všechno dělal sám. On mu nabízel svoji pomoc. Dokonce mu řekl, že On sám ho bude učit, co má říkat!

Rafa: To je moc dobře, že Bůh nechce, abych na všechno stačila sama. Takže Bůh je tu i pro malé žirafky, které toho ještě spoustu neznají?

Růža: Přesně tak, Rafičko. Bůh je tu pro všechny; pro silné i pro slabé. Pro dospělé, i pro maličké.

Ale teď už musíš spinkat, je už moc hodin.

Rafa: Počkej ještě! Co mi budeš povídat zítra?

Růža: Zítra se dozvíš, jak to dopadlo s Mojžíšem a jeho bratrem Áronem, když šli k židovskému národu, aby svým lidem všechno pověděli.

Rafa: Tak to už jsem moc zvědavá, jestli jim budou věřit, anebo ne.