Jak se žirafa Rafa seznámila s tetou Růžou (1)

Jednoho rána, když přišla Růža do práce, uviděla na stole cosi, co tam ještě včera nebylo. Byla to malá a roztomilá žirafka. Vypadala, že jen tak odpočívá a vůbec nevidí Růžu, jak ji zvědavě pozoruje.

 

Bouchnutí dveří, zvuk kabelky a klíčů padajících na stůl a povzdech.

Teta Růža: Ale ale, copak to tu máme? Kdepak ses tady vzala?

Žirafa Rafa (říká si pro sebe bručounsky): Mám já to ale těžké s těmi dospělými. Všechno jim připadá podivné.

Teta Růža: (spráskne ruce) Ono to mluví!

Žirafa Rafa: (nejdřív nazlobeně a trochu uraženě) No jasně, že mluvím! Pročpak bych neměla mluvit? Co je na tom divného?

                   (ale vzápětí udiveně a nadšeně) Ona mě slyší?! Jak to, že mě slyší??!!

Teta Růža: Slyším a vidím a musím se podivovat nad tím, kdepak se tady vzala taková hezká, malá žirafka.

Žirafa Rafa: Jmenuju se Rafa! (hrdě)

Teta Růža: Kdopak ti dal takové hezké jméno? (zvědavě)

Žirafa Rafa: (posmutní) Když já… Když já ani nevím. Asi moje maminka, ale já už ji tak dlouho neviděla… Takže si to nepamatuju, víš?

Růža: Aha. A kdepak bydlíš, když ne s maminkou?

Rafa: S ostatními žirafkami žijeme ve velikém domě, kde si můžeme hrát a zpívat. Taky tam všichni jíme dohromady u takového velikého stolu. A nejlepší jsou buchty s povidly – ty já mám nejradši.

Růža: To by se mi taky líbilo, kdybych si mohla hrát… (zasněně)

Rafa: Jenže to by nešlo, víš? Ty jsi moc velká a nemůžeš si s námi hrát!

Růža: (trochu posmutněle a snad i uraženě) To, že jsem dospělá, ještě neznamená, že si nepamatuji, jaké to bylo, když jsem byla malé děvčátko.

Rafa: (opatrně) Snad. Ale vůbec nevypadáš jako já! Nejsi takhle strakatá a vůbec máš malinký krček. Koukni se na mě, jak ho mám dlouhatánský!

Růža: Ale já nejsem žirafa, víš?

Rafa: Žirafy jsou o moc hezčí a zajímavější než lidé. A jsou taky větší, (potichu pro sebe) tedy, až vyrostou…

Růža: To není hezké, co teď říkáš, Rafo. Mluví z tebe pýcha!

Rafa: Cože to ze mě mluví?

Růža: Pýcha je něco moc ošklivého. Podívej se třeba na páva, jak se chlubí svými barevnými pery…

Rafa: Ale vždyť je překrásný! (skočí Růži do řeči)

Růža: Ale není správné, že je tak domýšlivý. Měl by být vděčný Bohu za to, že ho tak krásně stvořil, a ne být tak zahleděný sám do sebe.

Rafa: A proto je tedy pýcha špatná? Protože když jsme pyšní, tak vidíme jen sebe, a ne toho, kdo nás vymyslel?!

Růža: Ano. Myslet jen na sebe a zapomínat na své kamarády a blízké není vůbec pěkné.

Rafa: (vzlyká, natahuje) Mně je to líto…, že jsem na tebe byla tak ošklivá.

Růža: Moje milá Rafo, můžu se snad na tebe hněvat, když vidím, jak jsi uplakaná? Počkej, utřu ti slzičky a pojď, půjdeme si hrát. Nauč mě nějakou hru…

Vzdalující se hlasy a kroky a výskot žirafy Rafy.

 

Markéta Matoušková a Rozita Mertová 2009. Veškerá práva vyhrazena

Láska je cesta (2002)

PROLOG

Dlouhá, tmavá chodba.
Zdá se, že nekončí.
Teď zahýbá prudce doprava, snad za tím ohybem bude světlo...
Snad.
Zrychluji krok, ale tma je čím dál větší.
Teď už je temnota všude kolem, je venku i uvnitř mě.
Zdá se, že i kdyby tu světlo bylo, já ho už neuvidím.
Chodba se mírně rozšiřuje, je to předzvěst blížící se veliké místnosti.
slyším podivné šumění, jakýsi zvláštní svistot znějící jako miliony ševelících hlasů.
Teď už nekráčím, spíše pluji prostorem a něco mě táhne vpřed.
Temnota je teď už nepředstavitelným způsobem černá a já se bojím.
Cítím, že se blíží něco jiného, než jsem dosud znala, možná lepšího...
Já se ale bojím, protože to neznám a to mě děsí.

Náhle mě oslepí prudká záře a já neslyšně vykřiknu radostí z návratu.
Teď už vím, kde jsem.
Vím, co bude a jaký to má smysl.
Jsem tam, kde mě milují a chrání.
Jsem doma.



1. kapitola

"Jsem tak rád, že jsme ji z toho dostali. Už to vypadalo, že se nevrátí..." skláněl se lékař v bílém plášti nad ležící dívkou.
U postele seděla tmavovlasá žena, ve středních letech, držela bledou ruku té dívky u rtů a se zavřenýma očima něco šeptala.
V nohách postele stáli dva lidé, muž a mladá žena.
Výraz všech přítomných byl naplněn radostí a úlevou z pomyšlení, že jejich milovaná dcera a sestra se jako zázrakem vrátila mezi živé.
To, co se v tomto pokoji asi před hodinou stalo nebylo možné logicky vysvětlit, a proto naplňovalo úžasem každého, kdo se o tom dozvěděl.
Byla to jedna z těch událostí, která každého člověka, který bezhlavě spěchá životem, donutí zastavit se a začít přemýšlet.
Ve své podstatě to nikomu neublížilo, ba naopak, postrčilo o krůček dál a výš.

"Sin...to jsem já, tvoje máma. Dceruško, slyšíš mě? už jsi z toho venku, doktoři to dokázali ! Není to nádhera? Až přijedeš domů, udělám ti jablkový koláč, co máš tak ráda..."
tiskla ta žena její hubenou ruku za tichého šepotu.
Ti, kdo stáli v nohách postele se křečovitě nakláněli vpřed, aby zahlédli i ten sebemenší pohyb ležící dívky.
V jejich tvářích se zračila do očí bijící naděje, že jako první zachytí pohled té, která se právě vrátila ze smrti do života.

Doktor se chtěl tiše vzdálit, ale muž stojící u kraje postele ho zadržel a tlumeným hlasem žádal odpověď na své zvědavé otázky.
Muž v bílém plášti však jen pokrčil rameny a nic nového mu nesdělil.

"Už by se měla probrat, ne?" Vrhla dychtivý pohled mladá žena na lůžko.
Všichni tři čekali celí napjatí na jakýkoli, sebenepatrnější projev života. Dlouhé týdny v hlubokém bezvědomí jako předzvěst smrti byly pro blízké příbuzné a přátele hrozným utrpením.
Představa, že jejich milovaná Sin se vytrhla ze spárů smrti a rozhodla se pro návrat, byl nádhernou radostí v jejich životech.
Nikdo z nich však nemohl tušit, co se právě odehrávalo v nitru Sin.
A proto, když ztěžka rozevřela víčka a pomalu přejela zrakem přítomné v místnosti, tiše si povzdychla a oči zase zavřela, čímž vyvolala paniku.

"Sin?" vyjekla poděšeně její matka,"bolí tě něco, broučku? Nechceš napít vody? Mám zavolat doktora?" začala panikařit, když viděla svoji dceru, jak unaveně a přepadle vypadá.

Sin znovu otevřela oči a neznatelně se usmála, aby dala najevo, že je v pořádku.
Otevřela ústa, aby se pokusila vysvětlit, co se jí právě honilo hlavou, ale byla tak slabá, že dokázala sotva neslyšně šeptat.
Možná to bylo dobře, protože stěží někdo by rozuměl smyslu jejích slov.

"Ahoj," přistoupila blíž k posteli mladá žena,"to jsem já, tvoje sestra Verena. Odvezeme tě domů hned, jak budeš chtít. Už tu ležíš až moc dlouho," pokusila se o žertovný tón a pohladila
sestru Sin po hřbetu ruky.

"Já přece vím, kdo jsi," vyrazila ze sebe přes moc Sin a rozkašlala se,"pamatuju si všechno."
- Jste to vy, kdo potřebujete pomoc, - vystřelilo jí do mozku a v paměti zahlédla obraz, který byl ještě před malou chvílí součástí její reality.
Představa návratu tam, kde před malou chvílí pobývala, ji naplňovala nádherným pocitem bezpečí a lásky.

"Jen se nenamáhej," tiskla jí dál ruku její matka a pomalu se otočila k Vereně,"jdi za doktorem a požádej ho, ať je tak laskav a připraví všechno pro převoz k nám domů.
Myslím, že není důvod setrvávat dál tady, v tom příšerném prostředí," otočila se při posledních slovech k ležící Sin a usmála se na ni konejšivě,"všechno zlé už je za námi."


2. kapitola

Probudilo ji jemné a pravidelné ťukání.
Zprvu ty zvuky přijala jako součást doznívajícího snu, ale potom už se úplně probudila a přivřenýma očima uviděla za oknem hejno vrabčáků, jak svými zobáčky klepají na parapet.
Povzdechla si a vytáhla ruce zpod hřejivé peřiny.
Nechtěla nic dělat.
Nechtěla ani přemýšlet.
Připadala si jako právě narozené dítě, které nemá vůbec žádné tušení o tomhle světě, a tak jen pasivně čeká na příchod někoho, kdo mu vše potřebné osvětlí.

Vrzly dveře a v nich se objevila Verenina hlava.
"Sin?" zkusila to jemně a strčila do dveří, které se otevřely.

"Ahoj," pozdravila sestru slabým hlasem Sin a vyzvala ji, aby šla dál.

Verenina tvář se rozjasnila a během chvilky seděla u sestřiné postele,"je bezva mít tě tady." vyhledala její ruku a pevně ji stiskla,"moc se mi stýskalo...ani nevíš jak," sklopila zrak a Sin pátrala v jejím obličeji po sebemenší stopě po slzách.

"Nevím, co doktor říkal, ale jsem asi v pořádku,že?" dožadovala se Sin nějaké informace.

Verena vzhlédla a pokývala souhlasně hlavou,"měla jsi vnitřní krvácení. Navenek jsi vypadala v pořádku..." odmlčela se a pohledem sledovala vrabčáky za oknem,"lékaři se těchle případů děsí, protože jsou v podstatě mimo jejich profesi. Připravili nás tedy na nejhorší a bylo nám řečeno, že teď už pomůže jen zázrak."

"A on přišel..." vytanul Sin na mysli její transcendentní zážitek.
"Myslela jsem, že se radostí zblázním, když nám doktor řekl tu novinu!" upřela Verena svoje zářící oči na Sin,"bylo to tak neuvěřitelné! Najednou se z toho tvoje tělo začalo dostávat samo a ty, přestože jsi byla v hlubokém bezvědomí, jsi začala projevovat opět známky života.
Doktor v nás nejdřív nechtěl vyvolávat plané naděje, ale když viděl, že všechno spěje k dobrému konci, řekl nám to."

-Můj život ještě neměl skončit. někde se stala chyba. Ještě jsem nesplnila to, proč jsem tu. - běželo Sin hlavou.
"Život má teď úplně jinou podobu, než předtím," řekla nahlas a dodala,"vím, že se něco změnilo, já dostala druhou šanci a jsem za to vděčná."

Verena ji nechápavě pozorovala a Sin se na svou sestru usmála,"už vím, jak naložit se vším, co mě potká. Je nádherné vědět, co mě tam čeká..."

 


3. kapitola

"Já nemůžu mami, nemám vůbec čas. Za půl hodiny pro mě přijede Josh. Máme přece tu rezervaci v hotelu Imperior," připomínala zbytečně Verena matce, když byla vyzvaná, aby splnila své praktické povinnosti.

"Já peču cukroví na tátovy narozeniny, takže už vůbec nemám kdy. Vereno, ty jsi vážně strašná, víš moc dobře, že je tam potřeba zajít vyměnit květiny!" Vyčítala matka své dceři.

Rodinou rozepři narušil tichý příchod Sin.
S úsměvem na ně letmo pohlédla a zapnula varnou konvici, aby si udělala čaj.
Nemohla si nevšimnout nervózního ovzduší v kuchyni, a tak se otočila směrem k matce a Vereně stojícími nad kuchyňskou linkou se slovy:" Děje se něco?"

Verena vycítila svoji příležitost zbavit se odpovědnosti, a tak rychle sestře vysvětlila, že už dlouho nebyl nikdo na hřbitově, a proto se tam musí zajít a obstarat typické záležitosti.

"Já tam půjdu," nabídla se téměř okamžitě Sin.

"Tak to ne!" zakročila matka a starostlivě pohlédla na Sin,"přece ještě nejsi úplně zdravá, musíš odpočívat..."

"Ale mami," bránila se Sin,"už taky chci ven...na vzduch...prostě mezi lidi."

"Tak to je to pravý místo," uchechtla se Verena tiše.

"Tak dobře, ale musíš si vzít s sebou mobil," nechala se matka přesvědčit,"kdyby se ti udělalo jen trošku nevolno, hned zavolej,ano?"
Matka se o Sin bála a bylo vcelku pochopitelné, že hřbitov bylo to poslední místo, kam chtěla svoji dceru poslat. Zvlášť po tom všem, co nedávno podstoupila.
Ta strašná nehoda stála Sin málem život a stačilo málo a mohla to být ona, kdo by byl právě pohřbíván.

"Radši už půjdu," zmizela Verena do svého pokoje a Sin s matkou osaměly. Sin jí chtěla s něčím pomoct, ale matka ji jemně odehnala,"jen si sedni a počkej, než nachystám, co je potřeba..." pokládala během svých slov tvarované, syrové těsto na plech.

"Nejdu tam prvně, můžu to udělat sama," namítla Sin, ale nechtěla matku rozzlobit, a tak zůstala sedět.

Odpovědí jí bylo ticho.
Když si ale matka konečně otřela ruce od těsta do utěrky, pohlédla na svoji dceru prosebnýma očima:"Propána holčičko, vždyť já tě tam nechci posílat. To hrozné místo...vidět tě tam samotnou je pro mě peklo! Ještě před několika dny jsem se nehnula od tvé postele v nemocnici a v duchu se loučila s poslední nadějí...To, že jsi zase zdravá je úžasné, ale nic už není jako dřív."
Přisedla k Sin na gauč a vzala její ruku do své,"Verena se změnila. Už není taková jako kdysi. Když se ti to stalo, byla úplně mimo se slzami na krajíčku. Ale potom, co jsi tady doma...je tak tvrdá a snad i trochu panovačná. Není to ta Verena, co dřív.."

"Je to proto, že mně věnujete víc pozornosti než jí a mám samé výhody," konstatovala suše Sin.

"Ale já prostě nemůžu jinak! Vrátila ses mi a já se k tobě nedokážu chovat jako dřív. Nemůžeš to pochopit..." řekla matka poslední větu už jen pro sebe.

Sin na to opáčila."Žiju život jako dřív. Jsem to pořád já, Sin. Jen mi dal Někdo šanci, abych napravila to špatné minulé a sama se tak posílila a očistila."Prosebně pohlédla na matku,"dávej mi prosím tu samou volnost jako kdysi. Zavřená doma nic nedokážu a já musím ven - udělat si jasno, poznávat lidi a konečně správně žít!"

Matka na ni mlčky hleděla. Přestože to nebyl její "obor" a zájem, zeptala se Sin, co se vlastně stalo během její klinické smrti. Z literatury znala podobné případy pokaždé obsahující setkání s nějakým duchem či "andělem".

"Nejde to popsat. Mrzí mě to," sklopila Sin zrak a zírala na světlý koberec,"jediná možnost, jak to někomu sdělit, je "říct" mu to srdcem. Je v tom tolik lásky a pocitu úplnosti, že někam patřím," snažila se popsat nepopsatelné.
"Kdo to jednou zažil, nemůže se už nikdy bát smrti. Spíš se na ni těší !" sdělovala své matce s rozzářenýma očima.

"Ale dítě," pohladila ji matka shovívavě,"to je moc hezké, ale lékaři přece říkají, že ty hezké pocity jsou jen jakási obrana mozku před totálním zničením. Nic jiného v tom přece není."

V Sin se vzedmula silná vlna odporu. Někdo jí tu teď tvrdil, že to, co zažila, nebylo skutečné.
"Ty jsi se o tyhle věci přece nikdy nezajímala, tak jak můžeš vědět, jak to funguje?"

"Lékař nás upozornil na tuto možnost, protože jsi byla dlouho v bezvědomí. Proto to vím. Ale když ti to pomůže, tak ti věřím, že jsi tam něco zažila.."dodala matka smířlivým tónem.

"Ale to je přece nesmysl,mami! Nemůžeš říkat, že mi to věříš, když jasně vidím, že to není pravda. Takhle to nefunguje. Vím, co jsem viděla a do hloubi duše jsem přesvědčená, že "tamto" bylo skutečné, víc skutečné, než tento život!" Zvýšila Sin trochu hlas a když se setkala s udiveným párem očí, ztišila hlas a dodala,"ale to je prostě můj zážitek, a asi ho s nikým nemůžu sdílet."

Sin odešla z místnosti a nitro jí svíral podivný pocit. Být nepochopená svým okolím bolelo. A nemožnost sdělit svůj zážitek někomu, kdo by měl alespoň tušení, o čem mluví a co cítí, ji trápila.
Vyšla z domu, aby si mohla utřídit myšlenky.

Hřbitov, ta zahrada ozdobených pomníků označujících místo posledního odpočinku lidí, co opustili tento svět, byl pro Sin místem, kam ráda chodila.
Bylo to atmosférou, která zde všude panovala.
Klid a mír.
Jakoby se tu zastavil čas a všední starosti postrádaly veškerou důležitost.
Pro každého, kdo tudy procházel, muselo toto místo něco znamenat.

- Je to jako svatyně.-běželo Sin hlavou, když kráčela alejí do urnového háje. - Každý se tu na chvíli zastaví, přemýšlí nad sebou i nad tím druhým,který už prožívá jinou realitu.-

V korunách stromů zpívali ptáci a slunce se odrážela na listech stromů.
Byl krásný den, vzduch voněl a člověk si skoro mohl myslet, že se nachází v pozemském ráji.
Přece jen ale k té dokonalosti něco chybělo.
Ta neúplnost Sin rozčilovala.
Vinu na tom nesly mimojiné i záporné vlastnosti lidských bytostí, které každý považoval za vlastní a lnul k nim, což byl počátek všech problémů.
Sin to někdy připadalo nepochopitelné, jak může někdo mít rád své "vězení"!
Každý se přece chce osvobodit!
Uvnitř ale znala odpověď na tuto otázku. Nebýt jejího zvláštního, transcendetního zážitku, milovala by své "vězení" také.

 


 

4.kapitola

"Já nevím, v čem je problém. Učila jsem se všechno přesně tak, jak to Coleová na přednášce odprezentovala a stejně to nestačilo! Už mi to leze na mozek. Jestli mi to nedá na potřetí, jdu se pověsit na nejbližší strom," dramatizovala situaci světlovlasá dívka, která seděla u malého stolečku v kavárně s mladým mužem s brýlemi.
Oba byli zahledění do nějakých papírů, které měli rozložené na stole.
Sin se zdálo, že ten muž ji vůbec neposlouchá.
"Jamesi," zafňukala ta dívka,"co když mě vyhodí ze školy? Máma mě zabije a vyhodí z domu."

"Uklidni se, všechno dobře dopadne jako pokaždé. Vždycky takhle strašíš a pak máš za jedna..."nenechal se vyvést mladík z míry.

Sin seděla asi tři metry od jejich stolu, a přesto slyšela každé jejich slůvko. Nechtěla být dotěrná, ale jejich hlasitá řeč nešla neslyšet.
Proto, když před ni postavila číšnice šálek kávy, Sin s sebou trhla a s díky se věnovala své kávě. Ta byla ale horká a nedala se pít.
Sin se začala cítit nesvá v tomto prostředí a zalitovala, že sem šla úplně sama.
Zatímco se v mysli roztrpčené Sin odehrával monolog, James se svou spolužačkou opustili kavárnu.Sin si jejich zmizení všimla až když začala číšnice hlasitě sklízet použité nádobí z jejich stolku.
Sin si přiznala, že odchod těch dvou jí přinesl větší klid, než si byla ochotna připustit.
Rozčilovalo ji nicméně, že se nedokáže oprostit od okolního dění a všechno ji tak snadno vyvede z rovnováhy.
- Vždyť jsem prožila cosi výjimečného, co mě teď odlišuje od druhých lidí. Změnilo mě to, tak proč reaguji stejně jako kdysi? -

"Budete si ještě něco přát?" ozvalo se náhle nad zamyšlenou Sin.
Když vzhlédla, spatřila mladého muže místo drobné číšnice a to ji tak překvapilo, že na něj jen mlčky zírala.
Po chvíli se vzpamatovala a zakoktala otázku:"Objednala jsem si kávu, už nebudu nic chtít. CHcete abych zaplatila?"

"V pořádku. Dnes zavíráme o hodinu dřív kvůli kontrole, a tak kdybyste byla tak laskavá..." začal s omluvou na rtech.

- ...a vypadla - dodala v duchu a hlavou jí letělo. - K neuvěření. Jednou za rok se vydám do kavárny a není mi dáno sedět chvíli v klidu.-
Sin vytáhla peněženku a srovnala svůj účet.
Mladík ji velice zdvořile ubezpečil, že si může svoji kávu vypít v naprostém klidu. Ještě jednou se omluvil, a tak se na něj Sin ani nemohla zlobit.
Poděkovala mu a věnovala svoji pozornost chladnoucí kávě.

 


 


Ulice přeplněné lidmi spěchajícími za prací nebo za zábavou.
Nepřehledné davy naprosto postrádající nějaký lad nebo harmonii nepůsobily dobře na člověka, který tu byl cizí a dost dobře se zde nevyznal.
Bezohlednost a hrubost byla typickým rysem lidí, kteří tvořili dav.

Sin se vmísila do davu, ale vůbec s ním nesplynula.
Snad to bylo její výraznou neochotou být jako ostatní, touhou po originalitě a sebeprosazení, přestože hrozilo, že bude jediná.

Někdo do ní hrubě strčil a rýpl ji loktem do žeber, až vyjekla. Ne kvůli bolesti, ale protože to nečekala.
Jako o překot se začala prodírat do strany a zaznamenala jen neochotu a neadresnou nenávist vůči komukoliv a čemukoliv, co nesplývá s davem.
Kdy se konečně dostala na volné místo, mimo proudící dav, přemohl ji pocit úzkosti, stesku a hlubokého zklamání.

Ten každodenní, nepochopitelný uspěchaný čas.
Nikam nevedoucí nervozita a zdánlivá cílenost.
Navenek klidní, uvnitř však v zoufalství se topící.

Sin nevnímala pokřikování pouličních prodejců a naprosto oproštěná od okolního hluku a stresu cítila, jak se jí oči plní slzami.


5. kapitola

"Nechci s tebou mluvit. Víš líp než já, co se stalo a kdo je viník. Dej mi pokoj a nevolej mi domů!" praštila Verena s telefonním sluchátkem a usedla zpátky na pohovku, kde nechala rozečtený časopis.
Znovu ho popadla a pokračovala ve čtení - alespoň to předstírala.

"Myslela jsem, že v hotelu Imperior bylo všechno v pořádku..." poznamenala máma jakoby nic od svého košíku s pletením.

Verena vyskočila jako zasažená elektrickým proudem:"To taky bylo, než si ten pitomec začal s tou stupidní blondýnou z Copyservisu!"

Bylo těžké nevměšovat se do jejich rozhovoru, když si Sin vyslechla naprosto živý přenos sestřina rozhořčení.
Vztak Sininy sestry s Joshem, jejím letitým přítelem, byl v troskách jak se zdálo.
Ovšem jeho nevěra nevypada pravděpodobně. Sin totiž považovala svoji sestru za někoho, koho nelze podvádět. Pro ni byla tou nejkrásnější a nejlepší ženou.

"Jsi si jistá, že to není jen nějaká tvoje mylná domněnka?" nezdálo se to máme a přestala s pletením. To ovšem jen přilila olej do ohně.

"Naprosto jistá," odsekla Verena rozhodnutá, že se o tom nebude s nikým bavit.

"Nech ho plavat, stejně za nic nestál," projevila se nečekaně hlava rodiny, která dávala na odiv svoje názory jen v ojedinělých případech. Potom to ale stálo obvykle za to.
Jenže Verena otcovu originalitu a názor nesdílela, hystericky zaštkala a spěšně opustila místnost.
Máma zamračeně pozorovala svého muže a neodpustila si:"Ty taky nemůžeš mlčet, že? Vidíš, jak je na tom Verena bledě a ještě to zhoršuješ! Joshe má příliš ráda na to, aby celou záležitost hodila jen tak za hlavu!" kárala ho jako malého školáka.

"To v tomhle baráku nemůžu ani říct, co si myslím? Když vím, že je to vůl, tak to řeknu!" vyjel na mámu, následoval Verenina příkladu a odešel.

Sin odešla do pokoje za svoji sestrou, která ležela na posteli a hystericky vzlykala.
Bylo jí trapné ji utěšovat, protože si myslela, že od ní nebude chtít přijmout pomoc. Přesto k ní přisedla na postel a pohladila ji po rameni.
Verena s sebou trhla a přestala okamžitě plakat.
"Jenom jsem naštvaná, to je celý.." hodila za sebe chladně, aby zakryla rozpaky.

"Nepotřebuješ se někomu svěřit?" zkoušela to Sin,"třeba ti to pomůže".

"To si nemyslim!" zasmála se nuceně Verena a vyznělo to trochu hrůzostrašně. "Ty ani nevíš, co je to zlomené srdce! Každý tě jen obdivuje na dálku a nikdy jsi nezažila jaké to je být odmítnutý!"
Sin na ni šokovaně zírala.Nerozuměla jejím slovům.

"Jenom se nedělej!" vyjela na Sin už bez obalu, když viděla její nechápavý výraz. "Vždycky jsi byla takové neviňátko. Mladší sestřička, benjamínek rodiny. A potom, co se ti stala ta hrozná věc, s tebou všichni zacházejí, jako z porcelánu.
Už tehdy to bylo nesnesitelné,ale teď je to vážně k nevydržení, jak jsi opečovávaná. Já ti nepřeju nic zlého, Sin, ale je to nespravedlivé. Ty máš všechno, na co si jen vzpomeneš a já si musím všechno tvrdě vybojovat!" obvinila ji a Sin se dovtípila, že si právě vyslechla něco, co leželo Vereně v žaludku už hodně dlouho.

Když Verena zaznamenala mlčení z Sininy strany, začala se cítit nesvá. Sin, ta drzá a seběvědomá holka, jen tiše nechala, aby se ta vyřčená slova tiše vznášela nad její hlavou. Čekala odpor, ale tohle v ní vzbudilo pocit provinilosti.
"Asi jsem to přehnala..." začala opatrně a vstala z postele:"Promiň, ale mám právdu!" dodala už sveřepě a nechala svoji sestru o samotě.

 



Vy krásné lesy,
vy nádherné, skvoucí se pod obzorem,
buďte mým domovem.
Alespoň na malou chvíli dovolte mi uvěřit,
že já jsem vy a vy jste mnou,
malou chvíli buďte tu a
obklopte mne svou nekonečnou láskou.
Budu věrná vaší lásce
budu sloužit vaší kráse,
jsem jen já a vaše hloubka,
tak jen dovolte mi vstoupit a budete moje matka.

Přízrak temné hlubiny
láká zvěř i lidi,
blíž a blíž do tmavé sluje,
kdo se bojí - dál už nejde.
Daruj život nebo zemři,
za tu krásu dám ti cokoliv.
Buď tu se mnou a nechoď pryč,
bojím se sama a bez tvého jehličí
jsem jako láska bez Pána.

Věř, že nikdy tvou důvěru nezklamu,
když svou ruku mi podáš,
moji lásku a oddanost hned poznáš.
Jeden bez druhého nejsme nic
a tahle láska překoná všechno - je bez hranic.

 

ۺۺۺ

 


"Sin? Kde jsi? Mám pro tebe dopis!" rozléhal se po domě mámim zvučný hlas tak dlouho, dokud se Sin nepřišla podívat, co se děje.

"To ti píšou z firmy,kde jsi byla zaměstnaná dřív,než..." zadrhla se.

-Než jsem se skoro zabila- dokončila větu Sin v duchu a nahlas řekla:"Docela se divím, že se ozvali. Píšou, že mám vyhazov, hádám."

"Podívej se sama," strčila své dceři dopis do ruky a tvářila se nedočkavěji než ona sama. Sin s neomaleným škubnutím odhalila obsah obálky a udiveně povytáhla obočí:"To je teda divný. Tady mám výplatní pásku za měsíc, který jsem tam nepracovala..." prsty nahmátla další list papíru, na kterém byl osobní dopis, gratulující k brzkému uzdravení.
"To je od nich ale moc hezké!" zářily matčiny oči, jako kdyby to byla ona, kdo právě dostal šek.

Sin už nic neřekla, jen mlčky svírala v dlani dopis a zírala ven z okna.
KDyby se nestala "ta věc", pracovala by dál nerušeně jako sekretářka v místním nakladatelství. Kdoví, možná by chodila s brýlatým Tonym z účtárny a na obědech vysedávala s užvaněnou recepční, pro kterou byly drby to nejdůležitější k přežití.
Komisní nadřízený, který si ji vždy, když přišla ráno do práce, prohlédl od hlavy až k patě kritickým pohledem, aby poté chladně odvrátil zrak.
Ze začátku ji právě bavila. Ovšem jen do té doby, než pochopila, že nikdy nedostane přidáno, protože ji nadřízený nemá rád.
To nebylo zdaleka všechno.
Svojí nudnou a podřadnou prací se zařadila do nižší společenské třídy, kde sprostá slova nikomu nevadila a pomlouvání bylo na denním pořádku.
POmlouval se každý, kdo zrovna nebyl přítomen, což udržovalo všechny v neustále pohotovosti a bdělosti.
Když na to teď Sin tak vzpomínala, napadlo ji, že by to mohl být takový malý předpokojík pekla.

"Sin, co je to s tebou? Ty nemáš radost?" zírala na svoji dceru nechápavě a jemně jí vytrhla dopis z rukou,"to je od nich milé, že na tebe myslí." upírala hypnoticky zrak na zvýrazněnou cifru dole na pásce.

-Vlastně jsem nemohla dopadnout líp.-blesklo Sin hlavou.
-Kdyby se mi ta nehoda nestala, nedostala bych šanci otočit jinam. Až do konce života bych bloudila v těch nudných, vyšlapaných kolejích a zírala na šéfova záda.
Sin přemohla pocit, že to všechno bylo předem naplánované.
A nemohla se toho pocitu zbavit.

"Jo to je." hlesla nepřítomně směrem k matce a nechala jí dopis v ruce.
Opustila místnost bez dalšího slova.


 

ۺۺۺ


Vítr se divoce proháněl korunami stromů a rval zbylé, seschlé lístky z větví.
Ty dopadaly ve zdánlivém nesouladu pomalu na rozpraskané dláždění chodníku.
Kolem procházeli nevšímavě lidé a jen pár žen se bázlivě krylo zvednutou pravicí před dopadajícími příznaky podzimu. Snad se bály o porušení své dokonalosti...
Možná v tom byla jen obava z dotyku té tlející, téměř mrtvé hmoty.

Listí se snášelo dolů bez ohledu na to, co se dělo kolem něj.
Pro někoho to mohla být maličkost, ale Sin to považovala za úžasné.
Nedokázala jen tak projít ulicí a nevnímat tu atmosféru, ten přírodní koloběh.
Kdysi možná...

 

ۺۺۺ

"Neopovažuj se ho vydržovat! Jsi už snad dost stará na to, abys věděla, co je zač!" křičela matka na Verenu, která seděla schlíple na židli v kuchyni.

"Bože, já to věděla, že tahle situace jednou nastane!"kladla si teatrálně ruku na čelo a shlédla na Verenu seshora:"Jestli ho necháš k sobě nastěhovat, nehlas se ke mně! S něčím takovým já nechci nic mít!" dokončila hádavě bez stopy lítosti nad svými slovy.
Verena byla bezradná, a nechtěla si znepřátelit ani matku, ani svého přítele.

"Všechno odvolal a slíbil, že už to neudělá! Miluje mě a já jeho! nemůžu bez něho existovat, mami. Tak to prosím pochop!" upírala na svoji matku prosebný zrak.

Ta však mlčela na znamení nesouhlasu. Joshe odmítala vlastně už od počátku jejich vztahu a teď, co se stala ta nepříjemná aféra, ho odsoudila docela. Viděla v něm nesamostatného jedince, která si chce jen užívat za naprosté absence zodpovědnosti.
Protože ho ale Verena milovala, celá situace pro ni byla nepříjemná.
Pohlédla úkosem na svoji dceru a když se setkala s jejím provinilým a zničeným pohledem, připadala si v tu chvíli jako krkavec a ne milující matka.
Sklouzla hlasem do nižší tóniny:"Dítě,zkus mě pochopit.Já pro tebe chci to nejlepší a myslím, že si zasloužíš opravdového muže, který o tebe bude pečovat. S Joshem nebudeš šťastná, i když si ted asi myslíš, že ano," viděla, že ji Verena vůbec neposlouchá. Ani jí to nemohla mít za zlé.
Věděla, co to znamená být zamilovaná do toho nesprávného.
"Je mi to líto," povzdechla si nakonec nahlas a odešla.

Verenu zaskočilo matčino jednání. Čekala zákazy a příkazy a místo toho ji zasáhl matčin soucit i smutek.
Hlavou jí proletěly všechny nehezké zážitky, které ji s Joshem potkaly a na malou chvíli ji napadlo, zda matka nemá pravdu.

 

ۺۺۺ

Mohla být tak jedna hodina po poledni, když se Sin vydala na mámin nepřímý příkaz do kanceláře svého zaměstnavatele.
Přestože byl den krásně slunečný, Sin nic z toho nevnímala a zamračeně se ploužila směrem k výškově budově.

Hned u vchodových dveří narazila na známého, který na ni hleděl, jako kdyby spadla z Marsu.
Sin doufala, že se lidé budou přetvařovat a chovat se, jakoby nic a předstírat, že se jen vrátila z delší dovolené.
"Jé, Sin!" zíral na ni s otevřenou pusou a ona zpomalila, aby mu dala možnost popadnout dech:"Nazdar Petere, jak to jde na personálním?" pokusila se o lehčí konverzaci.

"Jo...docela fajn.." zpočátku se trochu zakoktal, ale vzápětí se zklidnil,"já vůbec nevěděl, že přijdeš tak brzy. To je doma taková nuda?" pokusil se o vtip, ale jeho smích byl až nechutně křečovitý.

-Udělal bys lépe, kdybys začal plakat. To by působilo přirozeněji- neodpustila si v duchu Sin, ale udělala jen to, že se s ním rozloučila a spěchala dál do nitra budovy k výtahům.
V pátém patře kráčela cestou, kterou znala zpaměti. Na konec chodby a potom předposlední dveře vpravo.
I když si to nechtěla připouštět, žaludek se jí podivně stáhnul z toho, co ji tam čekalo.

Až do předpokoje šéfovy kanceláře se její příchod obešel bez svědků, což ji potěšilo.
Nicméně Gretě, sekretářce, neunikla. Ta když při cvaknutí dveří zdvihla hlavu a spatřila Sin, vytřeštila oči a vyřítila se zpoza malého stolečku, aby ji bouřlivě objala:"Sin, drahoušku ! Ty jsi zpátky!" tiskla ji tak silně, div z ní nevymáčkla duši.

"Přišla jsem se domluvit se šéfem ohledně dopisu, který jsem dostala," pokusila se Sin o klidný a úřední tón.
Ovšem Gretiny silné ruce způsobily podstatné omezení rozpětí plic, a tak začala Sin rudnout. Hned jak ji Greta pustila, zašermovala polekaně dlouhými, nalakovanými nehty:"Propáníčka, doufám, že jsem tě teď nějak blbě nezmáčkla!" ani nečekala na Sininu odpověď a zvesela dodala,"já jsem tak ráda, že jsi zase tady. Co jsi odešla, šéf je nějakej přešlej..A všem chybí ty tvoje super poznámky na jeho adresu!" valilo se to z ní jako lavina a Sin rYchle zauvažovala o jejích slovech.

-No jistě, její pověstná drzost všechny uchvacovala po celou dobu její práce u firmy. A to teď byla ta potíž...Tahle část Sin - jak se zdálo - někam zmizela...

"Není ti blbě?" projevila Greta starost o Sinin zdravotní stav, když nezaznamenala žádnou reakci na svá slova.

"Ne, je to dobrý." uklidnila ji Sin a v té samé chvíli si uvědomila, že přes všechny nehezké věci, které si o Gretě kdy myslela, se zdála být docela upřímnou a milou osobou.

"Jsem v pořádku," ubezpečila ji Sin rychle. Nechtěla, aby s ní zacházeli jako s nemocnou.
Pohlédla na Gretin stůl, na kterém se vršila kupa papírů.
"Spousta práce...vzali jste někoho místo mě?" zajímala se, ale Greta zavrtěla hlavou,"byly nějaký problémy se zaučováním. Strčili nám sem nějakou mladou holku rovnou ze školy a byla to hotová katastrofa. Zkazila na co sáhla. Šéf ji před dvěma dny poslat zpátky na úřad práce a teď je to všechno na mě."
Greta vypadala docela spokojeně. ne jako někdo, kdo si stěžuje.
Spiklenecky na Sin mrkla:"Co ti poslal šéfik za hezkej dopis? Vyznání lásky?" chichotala se spiklenecky a evidentně sháněla materiál na drby.

"Docela mě překvapil," odpověděla popravdě Sin,"od něho bych čekala spíš předčasnou kondolenci a ne přání k uzdravení. Neměl náhodou pracovní úraz?" zajímala se s mírným úsměvem, který jí přelétl přes tvář.

Greta se rozškytala smíchy:"Jo! Kéž by! Ten si na sebe dává velký pozor. A navíc se mi zdá, že co jsi odešla, začal koukat po Vanesse z účtárny, dokonce si vědle ní sedá na obědě a kouká na ni jako kdyby byla dezert!"

"Co to plácáš, prosím Tě. Po Vanesse už koukal dřív.."ohradila se Sin,"po mě přece nikdy nekoukal. Jedině tehdy, když mi zadával úkol anebo zoufale hledal chyby v mé práci, jenom aby mě mohl urazit."

"To všechno z lásky," vysvětlovala ochotně Greta a Sin si uvědomila, jak se dobře cítí při rozmluvě s ní. Ona byla vlastně hodná ženská a neměla nikdy zájem na tom někomu ubližovat.

Sin rozpačitě přešlápla a opatrně Gretě připomněla důvod svého příchodu.

"No víš, že tam je.."uculila se Greta a začala se pýřit jako kvočna:"Mám ti to pohlídat, aby tam teď nikdo nešel?" prsty pravé ruky si prohrábla vlasy a ledabyle pohlédla na hodinky:"Bude ti stačit půl hodinky?"

"Je to čistě pracovní, Greto. Čím dřív to bude za mnou, tím líp pro nás pro všechny.."

Greta rychle zamrkala a zalapala po dechu:"Co to chystáš, kočko? Snad to tady nehodláš zabalit?"
Sin na to nic neřekla, jen pokrčila rameny. S údivem zahlédla v Gretině tváři lítost nad jejím odchodem. Překvapilo ji to, protože si myslela, že v práci žádnou přítelkyni nemá. Teď jí příšlo líto, že se s ní dříve nepokoušela víc mluvit.
Ještě než Sin zmizela za dveřmi, pohlédla směrem k Gretě a zatoužila jí dát nějakým způsobem najevo, že ji má ráda a nechce nechat všechno být. Ale s jejím pohledem se nesetkala, protože Greta měla sklopenou hlavu a něco čmárala do listin, které před ní ležely.

Sin si to vyložila po svém a bez dalších průtahů vešla do kanceláře vedoucího.
Sotva za sebou zavřela dveře, stanula tváří v tvář tomu, jemuž ve svých představách přezdívala "Bachař".
Hned v první chvíli ji překvapilo, že se na ni mile usmívá a na konferenčním stolku jsou přichystány dvě kávy a miska se sladkým pečivem.
Vše bylo jinak, než si představovala.

"Dobrý den, pane Stone. Přišla jsem ohledně dopisu, který jste mi před třemi dny poslal. Myslím, že částka, kterou jste mi věnoval, mi nenáleží už proto, že..."
spustila odhodlaně Sin.
"Sin, prosím, posaďte se," přerušil ji s pobaveným výrazem a nabídl jí místo u stolu.
"Všechno vám samozřejmě vysvětlím, ale myslím, že není třeba spěchat s předčasnými soudy. Nejdřív vám osvětlím obsah dopisu, a potom si můžeme promluvit o dalším vývoji vaší pracovní pozice," vstal od stolu, založil si ruce na hrudi a úlisně ji pozoroval.
Sin to gesto znala a nenáviděla, protože tím dával vždy najevo, kdo je tady pánem.
Postavila se na odpor přesvědčená, že na její straně je pravda a spravedlnost. "Myslím, že je to záležitost několika minut, pane. Částka na výplatní pásce mi nenáleží, už proto, že nejsem nadále vaším zaměstnancem."

"Tomu nerozumím," přivřel oči,"vy jste nebyla spokojená s prací v naší firmě?" upřel na ni své baziliščí oči, které prozrazovaly, jak nebezpečným sokem může být.

Sin věděla, že je závislá na Stoneově doporučení do dalšího zaměstnání, přesto řekla. "Není podstatné, jestli jsem spokojená nebo ne. Práci jsem odváděla svědomitě a naplno. Myslím, že byste těžko hledal oddanějšího zaměstnance. Jde jen o to, že se pro tuhle práci nehodím, a není vhodnější chvíle než je tato, na přechod do dalšího zaměstnání..." vypadlo z ní konečně.

"Mám tomu rozumět tak, "seděl už zase na židli a zhoupnul se dozadu,"že odmítáte práci i bonus,který vám firma zaslala?"
Jeho pohled byl nepříjemně vtíravý a Sin zaútočila,"prostě už nechci pracovat pro tuto firmu. Nehodlám strávit zbytek života jako něčí poskok!" vylétlo z ní.
K jejímu překvapení se Stone zasmál,"to mi bylo jasné od první chvíle, co jste nastoupila. Vždycky jsem si cenil vaší upřímnosti, ale takový je život. Někdo toho poskoka přece dělat musí,ne?" dodal už s notnou dávkou zlomyslnosti v hlase.

Sin se přerývaně nadechla k mohutnému slovnímu výpadu, ale nakonec z ní vyšlo jen jakési zahvízdnutí.

"Prosím?" naklonil se k ní Stone a ve tváři mu pohrával pobavený úsměv.
Byl spokojený, že ji dostal přesně tam, kam chtěl.
"Já ale přece nemám v úmyslu vás nechávat na stejné pozici," začal zvolna a důležitě,"chci vám nabídnout něco jiného."

"Nerozumím." vyšlo ze Sin dutě.
Pravou rukou nervózně žmoulala obálku s dopisem a srdce jí bilo jako o závod. Nepředpokládala takový vývoj situace a nebyla natolik klidná, aby si mohla promyslet, co dělat dál.
Původní plán byl důstojně a klidně odmítnout peníze, dát výpověď a zmoralizovat šéfa.
Teď bylo vše jako kdysi - ona zahnaná do kouta a Stone jako had se připravoval na poslední úder.
Bojovat za pravdu a za "nové hodnoty" ? Ale jak když se uvnitř sama chvěla a nedokázala se mu postavit jako rovnocenný soupeř?

"Co byste říkala práci osobní asistentky?" vypálil konečně.
Sin udiveně vyjelo obočí,"vaše asistentka? To myslíte vážně?"

"Už delší dobu o tom uvažuji a jsem přesvědčený, že se na tuto práci nejlépe hodíte. Místnost za mojí kanceláří by byla vaše a všechny telefony, informace, smlouvy by šly přes vás. Protože to bude dost vytížená pozice, jste jediná, kdo máte potřebné zkušenosti a nervy z ocele.." při posledních slovech se zasmál.

Sin tomu nedokázala uvěřit. Po všech těch urážkách a rýpání jí nabízel něco tak úžasného...
Muselo za tím přece něco být.
Proč teď ?

"Váš plat bude podstatně vyšší, k tomu ještě počítejte s premiemi," pokračoval ledabyle, vědom si toho, že na peníze jsou kouzelné slůvko.

"Můžu o tom chvíli přemýšlet?" vylétlo z ní. Snažila se získat čas. Urovnat si myšlenky.

"Jistě, pokud chcete.." pozoroval ji udiveně a Sin na malou chvíli pocítila převahu, kterou hodlala okamžitě využít.
"Nevím, zda jste to zaznamenal,pane Stone, ale pracovat pro vás nebylo nic snadného. Nikdy jste mě za nic nepochválil, hledal jste na mě hlavně chyby. S oblibou jste mě urážel před mými kolegy.
Promiňte mi tu upřímnost, ale proč bych vám měla po tom všem věřit, že to se mnou myslíte dobře a to místo je vážně tak úžasné, jak říkáte?" zakončila už zcela mírumilovně a jediné po čem v té chvíli toužila, bylo slyšet od něj přiznání.

Stone zamrkal a odkašlal si.
"No tedy, pravdomluvnosti jsem si na vás vždy cenil, Sin. To dobře víte.
Kdybych vám to místo nechtěl nabídnout,tak to neudělám. Opravdu je to řádná pozice, nebo snad myslíte, že vás chci nějak zneužít?" vyklouzlo z něj poslední slovo nečekaně a sám se nad ním zarazil.

"To musíte vědět nejlépe vy sám," řekla Sin tiše bez stopy jízlivosti či agrese.
V tom samém okamžiku si také uvědomila, že jeho nabídku nebude moci přijmout. Jakkoliv vypadala lákavě.
Tady na ni nic dobrého nečekalo.
Zastyděla se za svoje spontánní nadšení nad nabízenou pozicí, zvlášt proto, že slibovala vyšší příjem.
Proč jen, když už měla dojem, že duchovně postupuje vpřed, jí vkročila do cesty tato situace usvědčující ji z materialismu?
Toužila být laskavou, citlivou a čistou bytostí a místo toho v sobě začínala objevovat člověka závislého na hmotných věcech.

"Co myslíte, že chci?" upřel na ni zpříma svůj chladný pohled a Sin ho vnímala jako ledový rampouch, který při sebemenším kontaktu s jejím srdcem, promění ji celou v ledem pokrytou planinu.

"Toužíte mě vidět na kolenou, jak vás prosím o místo. Myslím, že to není vaše dobrotivost, která vás vede k tomu, že mi nabízíte lepší místo. Možná jste měl výčitky svědomí, když jste se dozvěděl, že umírám. A tak jste to chtěl nějak odčinit, když jsem už zase zpět.
Nerozumím vám, ale popravdě, už po tom ani netoužím. To místo dejte někomu jinému."
Vstala k odchodu a když se ještě na malou chvíli ve dveřích otočila, viděla v jeho tváři zmatek a neklid.
Zdálo se, že nemohl a možná ani nechtěl porozumět jejím slovům.
Pravda se někdy těžko poslouchá a přijímá. Ale kdo ji pozná, toho pravda osvobodí.


 

ۺۺۺ

Vítr jí cuchal vlasy a spolu s drobnými kapkami deště bičoval obličej. Sin nic z toho nevnímala, jen své nitro, které bylo podivuhodně smířené se skutečností.
Poslední chvíle prožité v té veliké budově proběhly tak nějak zmateně a nerozumně. Byl to tvrdý návrat do reality všedního života. Uvědomila si, že nejde jen se "vznášet na obláčku", musí chodit do práce a aplikovat svoji "novost" do normálního života. Oddělovat ty dva světy by byl nesmysl a její duši by to neprospělo.

"Sin!SIN!" vytrhlo ji ze zamyšlení blížící se volání.
Ani nestačila zapřemýšlet nad jeho původcem, protože před ní stanul Gregory, kamarád z baru, ve kterém pracovala minulé léto.
udivená, že ho vidí tady a teď ze sebe nedokázala vypravit jediné slůvko.
Bouřlivě ji objal:"To je fajn, že tě vidím! Je to už tak dlouho..." když ji konečně pustil, zvědavě si ji prohlížel.

Sin zrozpačitěla a cítila, že rudne v tváři. Gregory se jí vždycky dost líbil, a tak se v jeho blízkosti cítila jako malá školačka.
"To je. Co děláš tady ve městě?" vyhrkla rychle, aby zakryla svoje rozpaky. "Pokud si dobře pamatuju, pocházíš z farmy, která několik desítek mílí odsud!"

"Přijel jsem navštívit tetu a sestřenice. Dělám to každý rok." Nespouštěl ze Sin zrak a váhavě začal:"Změnila ses...."

Sin otevřela ústa, ale zase je zavřela.
Gregory nic nevěděl a ona chtěla, aby to tak i zůstalo.
Nesnesla, aby ji litoval.
"To bude tím, že jsi mě dlouho neviděl. Asi rychle stárnu," pokusila se o vtip. "Zato ty vypadáš pořád stejně. na farmě se zastavil čas?"

Gregory ulehčeně vydechl, když jejich řeč ztratila počáteční vážnost a vrátila se stará, známá lehkomyslnost a vtipkování. Tak si pamatoval Sin a tak ji mě rád.
"Ještě pořád jsi nezměnila svůj názor na farmáře?" pokýval hlavou s přimhouřenýma očima a předstíral, že se urazil."Taky nevím, jestli se chci bavit s holkou z města."

Sin se v jeho blízkosti cítila uvolněně a bylo to poprvé, co se od svého setkání se "smrtí", cítila příjemně a spokojeně.
Jakoby se vrátil čas o rok zpátky a bylo zase to báječné léto, ve kterém poznala Gregoryho.
Sluncem prohřáté stráně a teplá voda v jezeře lákající ke koupeli.

"...ale ty jsi výjimka, Sin," pokračoval už s úsměvem a Sin pohotově obrátila:"Pořád  nechápu, že jsi ještě nevyčerpal tu zásobu komplimentů, kterými jsi mě i ostatní častoval minulé léto. Někdy jsem tě už podezřívala, že za to dostáváš provize od Billyho."

"Dělal jsem to zadarmo,věř mi. Ale když vím,že to lidi potěší, je to pro mě požitek k nezaplacení," usmíval se.

"Ty jsi vlastně takový gurmán,co se týče komplimentů a pochval," začala Sin rozvíjet tu myšlenku a nehodlala se jí vzdát už proto, že jí to bezstarostné a nesmyslné žvanění moc chybělo.

"Rozhodně ale nepohrdnu něčím novým, takže..." chytl Sin jemně za paži a natočil ji směrem k nejbližší restauraci,"co bys řekla na to, kdybych tě pozval na něco dobrého? Ne neberu jako odpověď."

"Ani by mě nenapadlo odporovat když někdo platí," ulétlo jí drze, ale Gregory ji neslyšel, protože právě projížděl nákladní vůz.
Sin se v duchu pleskla za svou nevychovanost a připomněla si svůj nedávný slib, týkající se slušného chování.

 

ۺۺۺ

"Musel jsem odjet dřív, protože nastaly problémy, které nikdo nepředpokládal."vysvětloval Gregory svůj předčasný odchod z letní brigády a napil se čaje, který mu před malou chvílí donesla pohledná číšnice.
Sin ji v duchu žárlivě odháněla co možná nejdál od jejich stolu, ale to jí samozřejmě  nebylo nic platné.
"Když jsem se dozvěděl, že Winnie vzala ty peníze schválně v mé pracovní době," pokračoval zamyšleně,"a to jenom proto, aby to hodila na mě, došlo mi, že s ní už nic nepořídím a jediné, co můžu dělat, je odejít..."

Sin se při jeho slovech vybavilo vše v nejjemnějších detailech.
Krásná, černovlasá Winnie Wemmickova, která dostala kohokoliv, byla najednou odmítnutá. A o co byl Gregory slušnější a decentnější ve svém "ne", o to zákeřnější a vynalézavější byla ona ve své pomstě.
"Větší potvoru jsem nepoznala," neodpustila si Sin a zvědavě na svého kamaráda pohlédla:"Jenom mi není jasný, proč jsi ji vlastně nechtěl, Gregory? Je to přece taková kráska."

Přivřel oči do úzkých štěrbinek a nechápavě zavrtěl hlavou:"Jak se tomu můžeš divit? Znáš přece moje zásady !" a už klidněji dodal,"uznávám, že nikdo není úplně bez chybičky, ale na Winnie jsem nacházel jen samé chyby a žádná plus..."

Sin se spokojeně uvelebila v křesílku a zakousla se do křupavé bagetky. Byla bez sebe štěstím, že Gregory Winnie odmítl a místo toho tráví čas s ní. "Doteď jsem Billymu vděčná za to, že mě s  ní nenapsal na směnu. Asi bych se  zbláznila pracovat s ní nepřetržitě osm hodin.."

"No já myslím, že by se spíš zbláznila ona, ale to je detail," neodpustil si Gregory, ale tvářil se, jako kdyby nic neřekl.

Sin údivem otevřela pusu:"Chceš říct, že jsem horší saň, než ona?"

Gregory se potuleně usmíval:"ty víš přece nejlépe sama, co dokáže ten tvůj neposedný a drzý jazýček způsobit."

Sin po jeho slovech zmlkla.
Svou drzostí byla známá, kudy jen prošla. Působila si tak i mnohdy potíže tam, kde nebyly.
"To tedy nechápu, proč tady se mnou sedíš, když jsem tak hrozná," bručela do nápojového lístku a bagetky si už nevšímala.

K jejich stolu přistoupila usměvavá číšnice,"dáte si ještě něco?"
"Už nic," odpověděla Sin za oba a k číšnici prohodila,"zaplatíme," vytáhla peněženku a než stačil Gregory cokoliv namítnout,zaplatila svoji nedojezenou bagetu a se zahuhláním,"čekám venku," opustila restauraci.

nestála venku ani dvě minuty, přesto jí to připadalo jako celá věčnost.
Byla naštvaná na sebe, na něho i na tu číšnici...
A začínala se teď trochu obávat, že ztratila kamaráda.
- A to jen kvůli té tvé drzosti ! Jsi tak nevychovaná! - křičela na sebe v duchu.

Bouchly vchodové dveře a blížící se kroky jí napověděla, že to je Gregory. Záměrně stála zády k východu, aby to nevypadalo, že ho toužebně vyhlíží.

Pomalu vykročila a Gregory se k ní mlčky připojil.
To trapné, napjaté ticho přerušil jako první:"Ty se zlobíš..."

"Vůbec ne," přesvědčivě lhala a v duchu křičela zoufalstvím. Kolik špatného toho dokázala napáchat za jediný den !

"zlobíš se na mě, protože jsem ti řekl ..." vedl svou Gregory, ale Sin mu skočila do řeči:"to je nesmysl, nezlobím se na tebe."

"neměl jsem to říkat tak krutě. Chtěl jsem jenom aby sis uvědomila, že svým špičkováním můžeš třeba někoho..."

"Jo, zlobím se !!" Vyjela náhle a skočila mu tak do řeči.
 Zastavili se a Gregory ji pátravě pozoroval.

Sin se té situaci chtěla za každou cenu vyhnout, ale jak se zdálo, nebylo to možné.
"Jsem drzá," začala nejistě,"a někdy tak moc, že se můžu někoho dotknout," očima bloudila po dlažebních kostkách,"taková jsem byla, ale teď se snažím být lepší.." konečně zdvihla zrak:"A myslím, že se mi to časem podaří."

"Proto jsem taky říkal, že jsi se změnila," přitakal spěšně a otočil se směrem k restauraci,"tamto, co jsem řekl, to o tobě platilo tehdy. nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo," zamotával se čím dál víc do spleti omluv.

Sin si s úlevou uvědomila, že mluvil o minulosti a ani se ji nesnažil srovnávat s Winnie.
Toužila po tom, aby si o ní ostatní mysleli jen to nejlepší a bolelo ji, když tomu bylo naopak.
"Zapomeneme na to.." položila mu ruku na rameno na znamení smíru.

Když se rozloučili, Sin musela slíbit, že tento víkend přijede k němu na farmu.
S tím neměla problém, protože Gregory patřil k lidem, se kterými byla radost trávit čas. byl vtipný, milý, věřil hodnotám, podle kterých i žil a středobodem jeho života byl Ježíš Kristus.
Sin si přála být taková jako on.

 


 

ۺۺۺ

bylo už pozdě večer. Temné nebe bylo pokryté hvězdami a chvílemi se zdálo, že se některá z nich musí každou chvíli pohnout někam jinam.
Sin  ten pohled zvedl z křesla a donutil ji vyběhnout dozadu za dům, zaklonit hlavu a uchváceně pozorovat tu krásnu nad sebou.
Tomuhle nikdy neodolala, a proto vždy, když se jí naskytla příležitost, neváhala a využila ji.
Vnímat toho obrovského giganta nad sebou, jakým hluboký vesmír dozajista byl, bylo něco nepopsatelného.
věděla, že je součástí toho všeho, což ji naplňovalo radostí a štěstím, ale zároveň vnímala i jistý řád, který je třeba respektovat a kterému není radno se vzpírat.

- Zapomněla jsem. Jak rychle jsem zapomněla... - letělo Sin hlavou a sklopila hlavu k zemi.
- byl mi dán drahocenný život a já jím tak lehkomyslně plýtvám. Stejně jako tehdy...- vzhlédla opět vzhůru, ale tentokrát se jí místo šťastného úsměvu zračil v tváři stud a bolest. V očích se jí zaleskly slzy, když vztáhla ruce k nebi:"Neumím být dobrá, Bože. Chci konat dobré věci, a zjišťuji, že dělám všechno špatně. Opravdu jsem tak špatná, když chci být šťastná s Gregorym?"

Jen co vyslovila nahlas ta slova, uvědomila si, jak obrovské je sobectví a nekonečný, nenasytný chtíč všechno vlastnit.
Neudělala nic dobrého za tu dobu, co je zpátky.
-Jen beru a nic nedávám! - hrozila se sama sebe.
Výčitkami trápila svoji mysl a zoufalstvím svoji duši.
začínala si uvědomovat, že vlastně vůbec neví, jak má správně žít.

 

 

ۺۺۺ

"Musela jsem to vyřídit, jak nejrychleji to šlo. Ani nevíš, jak jsem ráda, že se to vyřešilo nakonec úplně samo. Ještěže jsem tě poslechla a vykašlala se na něho!" poskakovala Verena po kuchyni a nadšením celá bez sebe chvílemi objímala matku, která radost také neskrývala.

"Jak já se bála toho rozchodu!" ustala ve zběsilém povyku na okamžik a s nepřítomným výrazem pomalu řekla:"že nikoho nenajdu...a budu sama. A v tom nejhorším stresu začnu chodit s někým úplně špatným, jenom abych zapomněla..."

"Ale  našla jsi báječného muže.." vzala matka do ruky mokrý hrnec i utěrku, aby ho utřela,"někdy to, čeho se nejvíce bojíme, dopadne nad očekávání báječně."

Verena usedla na židli a lokty se opřela o stůl. Pozorovala matku při práci a nad něčím očividně přemítala, protože měla přivřené oči.
Po chvíli ticha nečekaně a naprosto mimo téma prohlásila:"se Sin se něco děje. Všimla sis, jaká je poslední dobou?"

S hlubokým povzdechem odložila matka hrnec i utěrku na kuchyňskou linku,"nerozumím jí. Něco je špatně, ale já nevím, co to je."
Jejich rozhovor se stočil zcela jiným směrem.

"Od té doby co se jí to stalo.." zrozpačitěla Verena,"už to není ta Sin, co dřív."

Matka na ni pohlédla s němým souhlasem ve tváři a pokračovala dál v práci.

 

 

ۺۺۺ

Hustě sněžilo už pátý den.
Při každém kroku se nohy bořily hluboko do kyprého sněhu a sníh nalepený na botách ztěžoval chůzi.

Sin nestálo mnoho přemýšlení, zda má jít na procházku nebo ne.
Autobusem odjela pryč z města, na okraj, odkud bylo blízko do lesa, kde se mohla dosyta vynadívat na kouzelnou, zasněženou krajinu.
Oslepující odraz slunce ve sněhu, co zažehne v srdci každého radost a nepopsatelné štěstí už jen z pouhého bytí.
To byl jeden z důvodů, proč Sin tak milovala zimní období.
sněhem pokrytá krajina připomínala nevěstu v bílých šatech. Vypadalo to, jako kdyby se příroda vdávala.

Sněhová vločka ulpěla Sin na kabátě a ona ji fascinovaně pozorovala.
její skladba i dokonalá harmonie tvaru byla skutečně zázračná.
Vločka se na klopě Sinina kabátu brzy rozpustila, brzy ji ale vystřídaly další a všechny stejně dokonalé!
Sin se podivovala nad tím, jak je všechno v přírodě dokonale propracované.
Každý detail je bezchybně provedený a omračuje svou originalitou  každého, kdo si najde chvíli a zamyslí se nad tím zázrakem.

 


 

ۺۺۺ

 

Byl nejvyšší čas na vánoční nákupy. Sin se rozhodla pro improvizaci a prostě jen tak procházela obchody, jeden za druhým, až jí padne do okna ten správný dárek.
Pro ni to nebyla každoroční povinnost, ale radost z potěšení jiných.
Ten krátký okamžik radosti obdarovaného člověka hodlala zaplatit hodinami strávenými v obchodních domech při vybírání toho pravého.

 

Ale tentokrát se zdálo, že v obchodech zapustí kořeny. Bloudila už dlouho mezi regály se zbožím a stále se jí nedařilo nic nalézt.
Byla tak zabraná do hledání, že si nevšimla bývalé spolupracovnice Grety, která stála u stojanu s vánočními přáními.
"Sin, ahoj! Taky na nákupech?" oslovila ji ihned rozzářeně.

 

"Nějak tak.." usmála se rozpačitě Sin a zvědavě nakoukla Gretě přes rameno. Právě držela v ruce několik přání se zimní tématikou.
"Chybí mi nápady a inspirace," svěřila se Gretě,"nechci se trapně opakovat, a zároveň chci koupit něco užitečného..."

 

"Tak takový starosti já nemám."Opáčila rozradostněně Greta,"nápadů mám fůru, spíš jsou problém peníze. řekni pro koho sháníš dárky a já ti poradím."
Sin se přiznala, že ještě nemá dárky pro nikoho z rodiny a za chvíli jí došlo, že Greta je tak aktivní v nabízení pomoci hlavně proto, aby zjistila, co se tehdy stalo za "zavřenými dveřmi."

 

"Když ti řeknu, že už prostě nepracuju, tak ti to asi nebude stačit,že?" pousmála se Sin.

 

"To si piš, že ne," hodila Greta energicky do košíku arch balicího papíru:"Byla jsi tam tak dlouho, že jsem logicky pojala podezření..."začala a když Sin vyvalila oči, Greta rychle dodala jako na vysvětlenou:"zcela logicky..."

 

"Nabízel mi lepší práci, plat a vůbec všechno, co jde zlepšit,"snažila se to Sin odbýt.

 

"Tak proč jsi to sakra nevzala?" neovládla se už horkokrevná Greta, ale vzápětí se opravila:"Promiň, to mi ulítlo. Já jen jednoduše nechápu, proč jsi nepřijala tak báječný návrh!"

 

"CHtěl na mě ušít boudu, Greto. Navodil dojem, že mi dá to, co chci, ale ve skutečnosti bych byla pořád ta "podrž taška" co dřív."

 

"A nenapadlo tě třeba,"začala váhavě Greta,"že jsi podezřívavá až moc a máš hodně bujnou fantazii? Šéf se mstí buď hned anebo nikdy, to mi věř. Už ho nějaký ten rok znám." pokývala hlavou a popošla k regálu s plyšovými hračkami, načež se začala rozplývat nad jejich dokonalým provedením.
Zmatenou Sin tak zanechala jejím úvahám.

 

"Možná jsem mu trochu křivdila," připustila nejistě Sin. Vzápětí si ale odpověděla,"on ale o nic nepřišel. To, co mi nabízel, by zvládla kterákoliv jiná holka po škole."
Rozhodně hodila balení přírodních mýdel do košíku a směrem ke Gretě pronesla,"zasloužila sis, aby to místo nabídl tobě a ne mně."

 

ۺۺۺ

Zbýval už jen týden do vánočních svátků. Sin se podařil sehnat dárek pro Gregoryho, protože ho měla v plánu navštívit tento víkend.
Bez dárku k němu na vánoce nechtěla.

"Musíš na sebe dávat pozor," hladila ji máma starostlivě po hlavě,"ať se ti nic nestane. To bych nesnesla..." Měla v očích minulé věci.

"Za dny dny jsem zpátky," slibovala Sin a oči jí zářily štěstím. Těšila se na setkání s Gregorym víc, než si byla ochotna přiznat.
Rozloučila se s oběma rodiči, popadla cestovní tašku a spěchala na autobus.
Cesta jí ubíhala poměrně rychle, protože si kní přisedla jedna starší paní, a bez přestání něco povídala. Sin si tak vyslechla její tajný recept na houbovou bábovku, dozvědla se něco o jejím nevděčném synovi a problémech se sousedy.

"Vnučka Jackie mi pořád říká, abych se nedívala tak často na televizi, ale když já na ty seriály prostě musím koukat. Vždycky to skončí tak zajímavě,že to musím druhý den zase znovu zapnout," švitořila roztomile a Sin se ji neodvažovala přerušit.
"...prý to kazí oči, ale já už jsem stará, mě to nevadí. Nakonec, stejně to spíš poslouchám,protože u toho pořád musím něco dělat," chichotala se a Sin si náhle uvědomila, že je tou starou paní okouzlená.

"A na co se díváte vy, má milá?" oslovila paní přímo Sin.

"...ani nevím..já moc nekoukám na televizi," byla trochu zaskočená dotazem, načež se paní opět rozvykládala na téma praní záclon, takže Sin se pohodlně opřela a jen naslouchala a střídavě hleděla ven z okna na zasněženou krajinu.

Gregory slíbil, že bude čekat na zastávce autobusu.
Slovo dodržel, protože autobus teprve přijížděl a Sin viděla Gregoryho stát opodál.
"Tak tě vítám u nás v Zapadákově!" objal ji na uvítanou a vzal jí tašku,"co chvíli jsem čekal tvůj telefonát, že nemůžeš přijet, protože ti do toho něco vlezlo,"

"To bych si nedovolila!"ohradila se Sin,"přece mě znáš..."

Vydali se směrem k farmě a Sin si neodpustila poznámku:"Myslela jsem, že přijedeš na Whisperovi. Anebo jsi od minulýho roku změnil oblíbence?"

"no je dobře,že jsi mi připomněla,že musím splnit svůj dávný slib a naučit tě jezdit na koni!" smál se.

"Ale to nemusíš,"začala se Sin vykrucovat,"ten slib už je tak starý, že ho určitě nemusíš plnit.  A mně úplně postačí,když toho koně jen uvidím. Nemusím na něm hned jezdit,"

Gregory se rozesmál. Věděl, že se Sin koní bojí, a chtěl, aby si přiznala svoji slabost a ne pokaždé vtípky vybruslila z dané situace.

"Je to ještě daleko? Mrzne mi úplně všechno a myslím, že další kilometr už nezvládnu." začala Sin naříkat, právě když se přiblížili ke vstupu do dvora, který byl obestavěný nízkou budovou.
Byli na místě.

 


 

ۺۺۺ

Poté, co Sin poznala Gregoryho rodiče i prarodiče, měla Gregoryho ještě radši. Jeho rodina byli laskaví lidé, s kterými byla radost pobýt.
Gregory jí ukázal pokoj, ve kterém si nechala věci a potom odešli do obývacího pokoje si sednout ke krbu.
Gregory s úsměvem ukázal na velké, pohodlné křeslo,"tohle je moje oblíbené místo, když mě něco trápí, nebo si chci odpočinout,"
Sin neodolala pokušení studovat jeho pravidelnou tvář a zasněný výraz. Cítila, že je blízká tomu, zamilovat se do něj.

V místnosti zavládla přemýšlivé ticho, které přerušil až Gregory.
"Proč jsi mi neřekla, co se ti stalo tehdy začátkem podzimu? Myslel jsem, že se neozýváš, protože jsi uražená..."
POhlédl na Sin upřeně a v jeho hlase byla lítost a něha.
Překvapilo ji to  a zároveň i dojalo.

"Kdybych věděl, že jsi v nemocnici, přišel bych za tebou," pokračoval.

Sin sklopila hlavu. Přesně tomuhle rozhovoru se chtěla vyhnout.
Nechtěla, aby ji litoval. A vlastně už vůbec nechtěla mluvit o tom,co se stalo.

"Nepřipadalo mi to důležitý," zamumlala tiše.¨

"Tobě možná ne, ale já si připadal hloupě, když jsem se to dozvěděl od někoho jiného, než od tebe."
Jeho hořká výčitka ji zabolela.

"Nechtěla jsem, abys mě litoval!" vypálila na svoji obranu Sin,"co bys mohl dělat?  Ležela jsem tam v bezvědomí, a ani lékaři nevěděli co se mnou..."

"Mohl jsem ti být nablízku..."klesl hlasem.

Sin cítila, že se jí v nitru děje něco, co dosud nepoznala. Rozhodla se být upřímná a proto s třesoucím se hlasem řekla.
"Kdybych tehdy umřela, mrzelo by mě, že jsi tam nebyl. Teď je ale všechno jinak a já jsem vděčná za každou chvíli, kterou můžu strávit s tebou. Mám tě moc ráda a nechci dělat hloupé chyby, tak jako dřív.
Ty mě znáš a víš jaká jsem byla. Po té nehodě jsem zažila něco, co mě změnilo. Rozhodla jsem se žít ten život jinak, "nově", podle Božích principů. nedošlo mi ale, jak bolestné bude objevovat samu sebe skrz reakce druhých lidí. Chtěla jsem ze sebe udělat dokonalého anděla, který miluje všechny bez rozdílu a jen rozdává a rozdává...
Místo toho jsem v sobě objevila tolik hmotných potřeb, že jsem se zhrozila toho, jak daleko jsem od cíle.
Už mě to ale netrápí. Vím, že budu dělat každý den, co zvládnu..mám před sebou celý život."
S překvapeným vydechnutím se zarazila, protože řekla víc, než zamýšlela.

Gregoryho udivený výraz byl  toho důkazem.
Během chvilky také pochopila, že neodhadla dobře situaci. Gregory ji bral jen jako výbornou přítelkyni, nic víc.
Byla o dobrou míli před ním.
Její cit byl pouze platonický.

"Tolik upřímnosti a šokující pravdy v několika minutách...to je moc i na mě," vydechl konečně a očima zkoumal Sin, která si připadala menší a menší.
"Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, zda jsi cítila něco nebeského, když jsi byla v komatu. A z toho, co říkáš, mi vyplývá, že jsi něco výjimečního prožila.
Já před lety také zažil setkání s Bohem, tehdy, když jsem dostal zápal plic a měl tak vysokou horečku, že jsem skoro umřel. Předtím jsem byl hrozný sobec a arogantní blázen, ale Ježíš mě jemně napomenul a ukázal mi novou cestu, kterou můžu jít. Rád přijal mé vyznání hříchů, a pak mě láskyplně přitáhl do své náruče. Navždycky mě to proměnilo a zrovna nedávno, vlastně paradoxně, když se ti stala ta nehoda a neozývala si se, jsem pocítil takové vnitřní volání, abych Bohu sloužil víc. Chtěl bych odjet na misii do Asie anebo se stát knězem.
Moc si tě vážím jako člověka, a taky tě mám rád. jen asi trochu jinak, než bys očekávala..."
zakončil skoro provinile.

Sin ustoupila trochu stranou a začala si nervózně hrát s vlasy.
na jednu stranu byla ráda, že to konečně všechno vyslovila nahlas, ale zranilo ji, že byla odmítnutá.
Čekala ji nová etapa jejího života - naučit se nesobecky milovat a neočekávat odezvu.
To je ta pravá agapé.
jeden z hlavních klíčů od brány Pravdy.

 

 

DOSLOV

Nekonečná propadliště naší duše
jak bezedná ústa zející hladem
propadající se níž a hloub,
když potravy se jim nedostává.

Proste lidé hříšní,
proste o milost a odpuštění,
toho dostane se vám dostatek,
když se poučíte láskou matek.

Bez hany a bázně
jen směle blíž a dále
je vaše vše, co vidíte kolem
jen učtě se o to pečovat srdcem.

Proud lásky je nekonečný
pro toho, kdo soucitem a pomocí nešetří.

Cesta je nelehká
však krásná svým hlubokým smyslem,
a kdo lásky pro všechny dost má,
ten jde jejím středem.

 

 

 

KONEC


Copyright Markéta Matoušková 2002. Veškerá práva vyhrazena

Pohádka o ztracené víle (2008)

Byl jednou jeden křišťálový les a v něm žily víly. Byly tu už od nepaměti. Vládla jim královna, která byla ze všech nejmoudřejší a nejkrásnější.
Její duše byla tak čistá a jasná, že by na ni ani obyčejný smrtelník pohlédnout nemohl - nevydržel by tu zář.
Nic takového tu ale nehrozilo, protože tam, kde les končil, se rozkládaly obrovské plochy močálů a bažin. Do takových míst nebylo radno vstupovat.
Avšak našli se i tací opovážlivci, kteří tolik toužili spatřit krásné víly a především královnu, že obětovali svůj život hlubokým močálům. Jejich nekonečná zvědavost
je stála život.

A tak v tom hlubokém lese žily nerušeně po celá staletí a nebýt kouzelné tůňky, ani by nevěděly, jak vypadá život "tam venku".
Při každém úplňku se konaly nejdůležitější slavnosti. Všechny víly tančily na hedvábném pažitu tak dlouho, dokud v jezeře nevykvetl leknín a královna neřekla "Dost"
Víly byly přitom tak lehoučké a jejich nožky tak hedvábně jemné, že po tom dlouhém tancování nezůstalo jediné stéblo trávy ohnuté.

Přestože víly nebyly lidská stvoření a byly tedy víc andělé než lidé, dřímala v nich nejasná touha po skutečném životě. Proto tak rády nahlížely při úplňku do
kouzelné tůňky, když královna dovolila a odkryla mlžnou clonu, aby víly mohly nahlédnout do světa lidí.

byla tu  jedna víla, která tyto okamžiky zbožňovala ze všech sester nejvíce. S každým úplňkem a nahlédnutím do bědného, ale mnohdy i radostného světa lidí, v ní rostla
touha po tom stát se člověkem.
Protože přemoudrá královna znala myšlenky a pocity všech svých víl, znala i záměr této mladičké víly Bernadetty. Tušila už, co se chystá, ale rozhodla se, že nebude
nikterak zasahovat.
A tak se stalo, co se stát mělo.
Skrze kouzelnou tůni bylo možné se spojit se světem lidí. A toho také Bernadetta využila. Nesměla se lidem zjevit jako víla, proto se změnila v keř růží.
Teď mohla být součástí toho záhadného světa, který ji tak fascinoval. A také toho náležitě využila. Protože rostla blízko cesty,pozorovala kolemjdoucí, naslouchala
jejich hovoru a těšila se z jejich blízkosti.
Avšak chtěl tomu osud a jednou v podvečer kolem kráčeli dva mladí lidé. Pár.
A ona hned, že chce ten z růže květ!
Její milý neváhal a začal plenit keř, v který se proměnila nebohá víla. Neslyšeli nářek ubohé víly, která bolestí ani dechu popadnouti nemohla.
Když se vzdálili a jejich prozpěvování postupně utichlo, proměnila se víla zpět do své původní podoby.
Běda, otrhaná a zubožená, tak před královnu předstoupit nemohla. Nevěděla, co má dělat, přesto nakonec zvítězila nad strachem a zahalená v dlouhý plášť padla
před královnou na zem a prosila o odpuštění.

Ta věděla o všem, co se stalo, už dávno, a proto žádné vysvětlení nevyžadovala.
"Vím, o tvé nekonečné touze stát se člověkem, Bernadetto. Nešťastně jsi se proměnila v ten keř, ale protože jsi byla vždy poslušná, splním ti tvoje přání ...budeš člověkem!"

"Má paní," divila se Bernadetta dobromyslnosti své královny.

Královna zdvihla výstražně prst:"Avšak pozor dej, nebude vše snadné, tak jak si představuješ. Narodíš se na zemi rodičům a nebudeš vědět nic o tomto lese ani o nás. Zapomeneš na to, že
jsi kdy byla vílou. Upomínkou ti bude jen krásný hlas, pro jaký tě lid bude obdivovat. A někde hluboko v duši budeš cítit, že patříš jinam než mezi lid."

Bernadetta s díky zlíbala královně hedvábné a průsvitné nožky. Když zmizela, královna se s povzdechem zahleděla do noci:"Bláhová, když se dobrovolně vrhá do toho jícnu zla. Však přesto budu stále s ní,
nikdy ji neopustím a budu usilovat o to, aby se opět navrátila mezi nás..."

Bernadetta se ještě  rozloučila se svými sestrami, které nechápaly její rozhodnutí.
"A co bude, až umřeš? Přijdeš zase k nám?" vyzvídala jedna a druhá se s radostí tetelila:"Třeba potkáš lásku! Viď, že nám pak všechno povíš?"

Bernadetta všem slíbila, co myslela, že může splnit a potom už se vydala do temného lesa, daleko od svých sester a královny.
Na svých křídlech ji nesla labuť přes močály, vřesoviště až tam vysoko do hor, kde se tyčil na skalách starý hrad.
Přes padací most vlétla labuť do okna ložnice právě v okamžik, když kněžna Anna porodila holčičku. Bernadetta vklouzla do těla novorozeněte a labuť krátce zatřepala křídly, aby poté vylétla oknem.
Dítě zaplakalo a kněžna ho stihla ještě políbit na čelo než usnula vyčerpáním.
Porodní báby si mezi sebou špitaly o labuti jako o znamení z nebes a nešťastný kníže se šel do hodovní síně opít spolu se svými rytíři. Přál si totiž chlapce.


A tak plynuly dny a roky a z malé holčičky vyrostla mladá dívka. Kněžna Anna ji pojmenovala Laeticia.
Laeticia měla krásné, dlouhé vlasy, černé jako havran. Její bledé tváři vévodily jasné, modré oči, která zářily jako dvě hvězdy. Nebyla krásná, ale z jejího vystupování čišela ušlechtilost a grácie. Jakoby si uvědomovala, že byla vílou - tak zlehka našlapovala.
Když tančila, jakoby se ani nedotýkala podlahy. A ten její krásný hlas ! Neminul den, aby kněžna neprosila Laeticii, aby ji potěšila svým zpěvem.
Kněžna se své dceří podivovala natolik, že už se méně věnovala svému muži. Nevnímala tak jeho hněv nad tím, že jeho prvorozená je dcera. Toužil po chlapci tak silně, že to ani vyslovit nedokázal.
nechával schválně svoji dceru, aby si hrála jen s chlapci. Toužil v ní probudit bojovného ducha, naučit ji lukostřelbě a šermířství. Ale Laeticia byla příliš jemná a něžná na takovou zábavu. Mnohem radši sedávala u labutí, které se usídlily na jezeře pod hradem.
V její přítomnosti zkrotla i divoká šelma, i vlk sklonil hlavu a nechal se pohladit.
Kněžna se tuze divila tomuto daru, který byl její dceři dán a stále přitom měla na mysli labuť, která přilétla do ložnice tehdy před sedmnácti lety, když dala život své holčičce.

Laeticii se často zdával velmi živý sen. zdálo se jí o hlubokém lese, kde žily víly se svojí královnou. Všechno tam bylo tak krásné a lákavé a plné božského jasu, že se mnohdy probouzela se slzami v očích do tmavé ložnice.
"Někdy mě napadá, že to není sen, maminko. A že sním teď!" vyprávěla kněžně a objímala ji kolem krku. Tulila se k ní jako vyděšené ptáče.
"Ale co tě to napadá, dítě! Máš se tu přece dobře. Máme tě moc rádi a lásku, kterou cítíš v tomu snu, ta ti přece tady neschází!" hladila Laeticii po vlasech kněžna.

"Tatínek se na mě stále zlobí. Nikdy neudělám nic dobře - někdy si myslím, že mě ani nemá rád!" vybuchla v zoufalý pláč Laeticia a nedokázala, ba ani nechtěla ten slzavý proud zastavit. Kněžna ji mlčky objala a konejšila. Nevěděla, co na to říct.


Tu noc se Laeticii opět zdálo o lese, kde zelené lístky byly tak svěží a rosa se třpytila jako perly... Tentokrát ale neviděla jen průsvitné víly, jak tančí na hebkém mechu. Spatřila silnou záři, skrze kterou brzy rozpoznala postavu v dlouhém, bělostném rouchu s vlasy
zlatými jako svatozář, s tváří andělsky krásnou.
Laeticia netušila, že hledí na královnu víl.
Královna nejdřív nic neříkala a Laeticii bylo krásně na duši. Chtěla aby ten okamžik přetrval na věčnost.
"Věz, že tvůj vlastní otec ti usiluje o život. Uteč, dokud je čas! Uteč!"
Ta slova pronikla nitrem Laeticie jako ostrý nůž. Po těch slovech zmizela královna, les i víly. Laeticia se probudila do temné noci. Nevydržela už ležet, vstala z lože a sedla k oknu. Noc byla jasná a hvězdy se třpytily na temném podkladu jako drahokamy.
Laeticii běželo hlavou:"Kdo byla ta krásná paní? Vím,že ji musím odněkud znát, ale nemohu si vzpomenout...nemohu!" Zoufala si Laeticia a rozplakala se.

Ráno ji služebná našla zkroucenou v lenošce pod oknem. "Ach, má paní, vždyť se nastydnete!"

Laeticia se udiveně nechápajíc nechala odvést zpátky do postele. Služebná ji zabalila do teplých přikrývek a běžela pro něco teplého k pití. Laeticia se ale necítila nemocně. Cítila jen podivný stesk v duši, jakoby kdyby ji někdo milovaný opustil před pár hodinami. Nerozuměla tomu.
Celý den byl podivný a smutný. Labutě v noci opustily jezero, ani divoké kačeny nezůstaly. Jediné, co Laeticii rozveselilo bylo, když po slavnostním obědě dovolil kníže své ženě a dceři popít vína. Všichni společně pili a veselili se, což bylo poprvé po dlouhé době. Většinou takové sedánky
pořádal sám kníže se svými rytíři.
To vše byla ovšem jenom přetvářka. Kníže byl na Laeticii neobyčejně milý, přestože předchozí noci ukul krutý plán spolu se zbrojnoši, plán na zmizení své nechtěné dcery.
Ubohá Laeticia byla ráda, že se na ni konečně otec směje a za něco chválí. Ani na mysl jí nepřišlo, že by se za tím něco nekalého mohlo skrývat. Na slova královny ze snu úplně zapomněla.
Kníže už vzdal veškeré snahy o přetvoření své dcery v dokonalého lučištníka. byla den ze dne něžnější, citlivější a duchaplnější, a spíše to vypadalo,že se stane andělem než zbrojnošem.


Jak očekával, Laeticia, která nebyla zvyklá pít víno, usnula hlubokým spánkem, ve kterém ji zbrojnoši odvezli daleko od sídla knížete. Jeli několik hodin, než dorazili k malému srubu, před kterým stála malá lávka. Na tu položili Laeticii a tak ji nechali.
Když ráno kohout zakokrhal a Laeticia procitla, zjistila, že není ve své ložnici, nýbrž na zápraží malého domku. Téměř okamžitě si vzpomněla na varování krásné paní a tušila, že to bude mít nějakou spojitost s její současnou situací. Bylo s podivem, že necítila zoufalství ani strach.
Tady v přírodě se cítila mnohem lépe, než na temné a vlhkém hradě. Bylo jí ale líto matky.

Netrvalo dlouho a z chaloupky vylezl starý muž. Protáhl se a zívl. Až po chvíli si všiml dívky sedící na lavičce.
"Kde jsi se tu vzala, děvčátko?" pokřižoval se vyděšený muž a ve tváři měl výraz, jako kodyby uviděl ducha.
Inteligentní Laeticia věděla, že mu nemůže říct pravdu. stejně by jí nevěřil.
"Spadla jsem z nebe," zasmála se svým zvonivým hláskem.
"Tak, tak. V pravou chvíli, křehotinko! Dnes z rána jsem osaměl, a tak mi přijde malá společnost vhod. Abys věděla, že nejsem kruťas, pojď dál a přichystej nám oběma snídani." Pozval ji dál a oba vešli dovnitř.
Když trochu pojedli a popili vody, starý muž se rozvykládal o svém smutné osudu. Prý mu dnes ráno odešel jediný syn do těch hlubokých, temných lesů, o kterých se říká, že z nich není cesty  zpět.
"A to všechno jen kvůli těm hloupým snům!" Rozčiloval se a šermoval rukama:"Pořád mi vyprávěl stále znovu a znovu o nějaké víle, do které se zamiloval. Dnes ráno se rozhodl, že se ji vydá hledat do Kříšťálového lesa tam za močály a bažinami."
"Křišťálový les?" zamyslela se Laeticia nahlas. Dala by nevím co za to, že už to jméno někde slyšela.
"Ten les nikdo nikdy nenašel..kolují o něm jenom podivné zvěsti. Už tolik mladých mužů se vydalo za vidinou krásných víl a jejich královny a nikdo se už nevrátil. Ty močály pohltí každého, kdo se k lesu jen přiblíží. Ale stejně si myslím, že jsou to jen babské povídačky," mávl rukou stařík
a v té chvíli zaprskala lampa a vyhasla. Jeho oči vyděšeně zamrkaly:"To je znamení...Asi na tom lese přece jen něco bude."

Laeticia cítila, že v tom lese je něco, co se jí týká. Věděla jistě, že tam nalezne odpověď na svoje otázky.
Starý muž ji po očku sledoval:"Řekni mi děvče, kdo tedy jsi?"
"Stejně mi to nebudeš věřit, dědečku. Jsem dcera knížete z tohoto kraje." Řekla to způsobem jakoby jí nezáleželo na původu.

"Dcera knížete? To jsi tedy ty s tak krásný hlasem, že při tvém zpěvu rozkvete i uschlé poupě? O tvém hlasu se nesou zprávy široko daleko! Zazpívej mi prosím..."
Laeticia mu vyhověla a odměnou jí byly slzy dojetí v očích staříka.
Když dozpívala, padl jí k nohám:"Má paní, prosím za odpuštění, že jsem hned nepoznal, kdo opravdu jste."

Laeticia se mu vymanila z objetí se slovy:"Jen klidně vstaň a pojď , musíš mi ukázat, kudy se dostanu ke Křišťálovému lesu. Chci přivést nazpět tvého syna. Nezíská už hladový močál další oběť ! Jen se neboj a ukaž mi nějaký obrázek svého syna, ať znám jeho tvář."

Tak se stařík s Laeticií rozloučil, požehnal jí na cestu a dlouho za ní hleděl, než mu zmizela mezi stromy.



Se svým synem už se rozloučil, smířil se, že ho už nikdy víc neuvidí. Udivovalo ho však, že úplně cizí člověk - žena, neváhá nasadit svůj mladý život všanc, jen aby zachránila jeho syna.
Laeticia se vydala směrem, který jí starý muž ukázal. Chvílemi bloudila, aby se vzápětí ujišťovala, že jde správnou cestou. Lesní zvěř jí byla průvodcem a když si po cestě prozpěvovala, poupata vykvétala v květ a rostliny, které nikdy nekvetly, díky jejímu krásnému hlasu vyrazily květ.
Přestože kráčela krajinou už dlouho, necítila únavu. Vpřed ji hnala síla, kterou neuměla pojmenovat. Před sebou stále viděla tu krásnou paní ze svého snu. Jako očarovaná se řítila vpřed až narazila na oblast bažin a močálů. To znamenalo, že už je velmi blízko lesa, který tak toužila nalézt.
Ještě než vkročila na vratkou půdu, vzhlédla k nebi a prosila Boha, aby ji chránil na této nebezpečné cestě. Prosila pokorně o to, aby její cesta skončila šťastně a zachránila mladého Fredericka, syna starce a sama nalezla v duši klid.
Když se konečně chtěla vydat přes zrádné močály, zarazil ji nakřáplý hlas, který se jí ozval za zády:"Kampak slečinko? Jdete si pro smrt?"
Otočila se a uviděla čtyři zanedbané muže v ošuntělých hadrech. Jejich oči se zle blýskaly a v rukou měly velké kyje.
"Nechte mě jít, prosím," žádala Laeticia a dosud nepocítila strach.
"Tak prosím! Ona chce, abychom ji nechali umřít!" Vysmíval se jí ten, který stál nejblíž. "Kdopak to kdy slyšel?"
"Taková krásná panenka, a tak čisťounká..." ozvalo se napravo od ní a muž zaklepal kyjem o zem:"Nikam! Jen pojď hezky s námi a bav nás. Pustíme tě, až nás začneš nudit. Ty močály ti neutečou!" POpadl Laeticii za rukáv jejího hedvábného plášťě:"Nejsi ty nějaká urozená panná? Takový šat zdobí jen bohaté!" vycenil na Laeticii zuby.
"Máš peníze?" houkl na ni.
"Otec mě vyhnal. Nemám nic. Jen doufám, že máte ještě kousek cti v těle a nebudete mě chtít obrat o moje oblečení," sklopila oči a následovala je poslušně do jejich doupěte. V nitru ale nebyla vůbec vystrašená. Věděla už, jak je obelstí a odpoutá jejich pozornost. Spoléhala na to, že jakmile se dostane do bažin, už ji nebudou pronásledovat.

Po celý večer se o ně starala. Uvařila jim jídlo (často vypomáhala v kuchyni-i to byl jeden z důvodů, proč jí kníže opovrhoval) a po celý ten čas jí neušlo, že jeden z těch čtyř loupežníků ji neustále pozoruje a nepřidává se k ostatním v nejapných řečech. Jako jediný však musel dělat všechnu těžkou práci. Od nošení dříví na oheň po chystání noclehu.
Když pojedli a popili, lehli si kolem ohně a poručili jí, ať zatančí. Odmítla, ale nabídla, že zazpívá. Nečekala na odpověď a svým sladkým hlasem je brzy ukolébala ke spánku. Muži usnuli jako zabití, jen ten jeden zůstal vzhůru a s obdivem na ni hleděl.
Když dozpívala a kolem se ozývalo chrápání, ten jeden ze čtyř mužů padl Laeticii k nohám:"Jak nádherný a dojemný hlas máš, krásná panno! Tvoji tvář znám ze snů...jsi ta víla, kvůli které jsem nechal svého otce doma a vydal se do Křišťálového lesa hledat svoji lásku."
Laeticia tak v loupežníkovi poznala Fredericka, syna starého muže. A ten se dal do vyprávění, jak se na své pouti dostal až sem, jak ho loupežníci o všechno obrali. Nakonec na něho navěšeli svoje hadry a udělali z něho svého sluhu.
"Já ale nejsem víla. Jsem dcera knížete." odporovala mu, ale on trval na svém.
"Jak by tyhle krásné oči jako hvězdy mohly být lidské? Tak lehký krok nemá žádná dívka, co znám! A ty vlasy, hebké jako mech! Což má někdo tak nádherný hlas jako ty? Když zpíváš, je mi jako kdybych byl v nebi..."
Dlouho spolu ještě seděli u ohně a povídali si. Laeticia začala cítit nepoznané, byla podivuhodně šťastná a i když to sama tak ještě nepojmenovala, byla zamilovaná.
Když začalo svítat, rozhodli se, že uprchnou. Byli už kus za močálem, když se loupežníci probudili a zjistili, že zmizela jejich "kuchařka" a sluha. Protože ale nevěděli, kterým směrem uprchli, obrátili se na druhý bok a spali dál.
Frederickovi se do močálů a bažin nechtělo. Poznal už svoji lásku v Laeticii a byl šťastný. Ona však cítila, že v lese je její domov. Poprosila Fredericka, aby se vrátil k otci.
"Otec je moc nešťastný a bojí se, že se už nevrátíš. Bude se velice radovat, když tě opět uvidí," řekla a síbila mu, že se za ním brzy vrátí.
Frederick ji nerad opouštěl, bál se, že už ji nikdy neuvidí.
Rozloučili se s tím, že se opět brzy shledají.


Laeticia mezitím brázdila obrovská pole močálů a v dáli už viděla začátek Křišťálového lesa. Podvakrát zabředla do smrtonosné bažiny, ale pokaždé ji zachránila labuť, když do zobáku uchopila cíp jejího šatu a vytáhla ji z bažiny.
Laeticia se tak nakonec dostala k vytouženému Křišťálovému lesu. Kráčela po hebkém mechu, naslouchala zpěvu ptáků a připadala si jako ve snu. Co se však nejdřív jevilo jako krásný sen, se brzy změnilo v noční můru.
Laeticia brzy pochopila, že zabloudila. Stromy, jezírka, paloučky, to vše se stále opakovalo a ji napadlo, že krásná paní ze snu se před ní nějakým kouzlem skrývá.

Padla tváří k zemi a dala se do usedavého pláče:"Jsem snad hloupá jako ostatní a podlehla jsem mámení smyslů? Či jsem tak hříšná, že se mi krásná paní nezjevíš?" Ve svém zoufalství toužila po jediném - aby spatřila znovu tu, která ji ve snu varovala před zradou otce.

Proto nemohla uvěřit, když se nad ní znenadání ozval hlas. "Nakonec jsi se vrátila. Poznalas už život tam venku...?"
Laeticia zdvihla hlavu a jakmile spatřila krásnou tvář své paní a kolem své sestry, rozpomněla se na vše. Že je vílou, která toužila být člověkem.
Padla opět tváří k zemi a prosila svoji královnu o odpuštění.
"Ach královno, samé zlo a hanebnosti v tom světě lidí jsou! Já bláhová ti nevěřila! Ach, ztrestej mě prosím za moji nevděčnost. Nic jiného nezasloužím!" Prosila víla s tělem člověka.
"Už ses vytrestala dost tím, co sis prožila. Proto buď opět vílou Bernadettou a buď navěky poučena..."
Tak se rozloučila královna se svojí vílou a byla velmi ráda, že vše tak dopadlo. Bernadetta se tak vlastně stala výstrahou pro ostatní víly, které by snad chtěly následovat jejího příkladu. Na jedno však královna zapomněla. Na sílu lásky.

Bernadetta se radovala z návratu mezi své sestry. tančila s nimi noc co noc a byla tou nejšťastnější. Když večer tkaly z rosy závoje, jedna z víl na Bernadettě vyzvídala:"Pověz, potkala jsi lásku? Muže?"
V tu chvíli Bernadetta vykřikla:"Ach, Fredericku! Ja na tebe zapomněla!"
Sestry na ni udiveně hleděly, ale ona na nic nečekala a běžela za královnou. Ta už vše věděla a své víle v její žádosti nechtěla vyhovět.
"Pohlédneš do kouzelné tůně a uvidíš jeho nešťastnou tvář, jak po tobě teskní. Copak se tam chceš opravdu vrátit?"
"Miluji ho, má královno! Jen kvůli němu bych snesla všechna hoře světa!" prosila s pláčem královnu.
"Láska, ta si podmaní kohokoliv," řekla si pro sebe královna, "moje víly ubohé. Tolik jsem vás chtěla uchránit toho bolestného citu, avšak žádná kouzla nestačí, když srdce zatouží..."
"Má královno, tady je můj domov, po něm jsem tesknila celou tu dobu, co jsem žila na hradě. Ale bez Fredericka můj život nemá smysl."
"Budiž tedy, jdi za ním a kéž jste šťastni," vyslovila konečně souhlas královna, dotkla se kouzelnou hůlkou hlavy Bernadetty a ta v okamžení zmizela.

Královna osaměla a s povzdechem řekla:"Nebude to dlouho trvat a žádné víly už nebudou existovat. A tak svět zapomene, co to je absolutní štěstí...BUdou znát jen bolest a trápení."
Po těch slovech se vrátila ke svým vílám, aby je sledovala při tanci. A tu, která bue nejlépe tančit, té dovolí nahlédnout do kouzelné tůně a co nevidět, se bude celá historie opakovat.


K O N E C

 

Copyright Markéta Matoušková 2008Veškerá práva vyhrazena