Bůh trestá pyšného faraona a Rafa se učí modlit se (10)

Ozývá se čvachtání ve vodě a do toho nadšený výskot Žirafy Rafy. A volání: „Čistá vodička! Jéééé, koukej se na mě, teto Růžo, jak se umím hezky mýt!!“

 

Růža: No podívejme se, jaká ty jsi čistotná žirafka!

Rafa: To asi jsem! (hrdě) I paní vychovatelka to říká, že jsem ze všech nejčisť-ť-ť (koktá)

Růža: (dopoví to za ni) Nejčistotnější?

Rafa: Ano! (pleskne do vody) A koukni, jak je to príma! (směje se)

Růža: Tak vidíš, ty se umýváš v čisté vodě a tehdy v Egyptě neměli ani trošičku takové vody. Všechna se změnila v krev.

Rafa: A když neměli čistou vodu, tak to se vůbec nemyli?

Růža: Obávám se, že ne, Rafičko. Neměli totiž v čem. Museli kopat kolem řek studny, aby narazili na čistou vodu.

Rafa: Ale ty jsi posledně říkala, že Mojžíš šel znovu za faraonem…, že… že šel znovu prosit…

Růža: To si pamatuješ moc dobře – po sedm dní trvala proměna vody v krev, poté se vše vrátilo do původního stavu.

A tehdy Bůh Mojžíše opět poslal k faraonovi, aby mu vyřídil: „Toto praví Bůh: nech můj lid odejít, aby mi mohli sloužit. Jestli neposlechneš, sešlu na zemi žáby a ty naplní celou zemi.“

Rafa: Žabičky? Ty jsou přece moc roztomilé! (raduje se)

Růža: To jsou, ale ne když jich máš plný dům, i postel…

Rafa: Brrr, tak v postýlce bych je nechtěla mít… Stejně by se mi tam nevlezly. Mám tam totiž Ríšu.

Růža: Koho?

Rafa: To je můj plyšový méďa. Je už krapet ošoupaný a chybí mu jedno očičko, ale… ale mám ho o to víc ráda, víš?

Růža: Máš ho ráda, protože nemá očička obě?

Rafa: Ehmm. Protože vím, že je moc smutný, když nemá obě očička jako ostatní medvídci. A aby neplakal, že je ošklivý a že ho nikdo nechce, tak ho mám radši než ty, co mají obě dvě.

Růža: No tedy… (uznale) Tak za to tě má Ríša určitě moc rád, viď?

Rafa: To víš, že má.

         Však má taky jenom mě…

         Ale víš co, teto Růžo? Já si to rozmyslela. Taková jedna žabička by se mi docela určitě do postýlky vlezla.

Růža: (směje se) No jedna docela určitě. Ale Bůh seslal na Egypt ne jednu žabičku, ale tisíce žab!

Rafa: Aha. (protáhne zamyšleně)

Růža: Žab bylo tolik, že se ani nedalo jít po ulici, aby po nich lidé nešlapali. Lezly do domů, do postelí, na židle. Všude, kam se člověk podíval, byly kvákající žáby. Celá země kvákala.

Rafa: (zachichotá se) A vlezly i do faraonovy postýlky?

Růža: Představ si, že vlezly i tam. A to víš, že to faraona dohřálo.

         Do té doby totiž byly žáby v Egyptě posvátné. Věřilo se, že existuje někdo jako žabí bohyně.

Rafa: Tak to těm žabičkám nemohli ublížit, viď?

Růža: Přesně tak. Báli se jim něco udělat.

         Ale když faraon viděl, že jeho kouzelníci umí vyčarovat záplavy žab, ale už je nezvládnou svými kouzly odstranit, konečně si něco uvědomil.

Rafa: Co si uvědomil, teto Růžo?

Růža: Pochopil, že Bůh Mojžíše a Árona je mnohem mocnější než egyptští bohové. A proto jim řekl: „Modlete se ke svému Bohu, ať nás té pohromy zbaví. Potom váš lid pustím na poušť přinést mu oběti.“

Rafa: A teto Růžo, jak věděl ten pan faraon, že se Mojžíš domlouvá s Bohem skrz modlitbu? On se uměl modlit?

Jéé, a myslíš, že bych to taky dovedla?

Růža: Docela určitě bys to dovedla, žirafko. Na tom přece nic není.

Rafa: Já jsem slyšela, že se u toho musí klečet a mít takhle sepnuté ruce.

Růža: Ano, tak se to dělá, protože tím, že klečíš, vyjadřuješ svoji úctu před Bohem, víš? A také je dobré zavřít očka, aby tě nic kolem nevyrušovalo a nerozptylovalo.

Rafa: Tak já to zkusím… (nadechne se a po chvíli) Pane Bože, děkuju ti, že mě máš rád. Jenom bych tě chtěla poprosit, jestli bys nemohl říct mojí mamince, že se mi po ní stýská… A jestli bys mohl zařídit, aby si mě už odvedla domů.

A taky bych tě, pane Bože, chtěla poprosit za ostatní žirafky u nás v domově…, abys i jim přivedl maminky. Děkuju.

Růža: Amen.

Rafa: Co to znamená?

Růža: Vždycky když skončíš modlitbu, tak řekni „Amen“ – tím potvrzuješ svá slova a vlastně říkáš – Bože, Tvá vůle ať se stane.

Rafa: Jéé, to bylo tak hezký, teto Růžo. Já myslím, že teď se budu modlit častěji – abych si tak mohla povídat s Bohem.

Růža: Tak teď aspoň víš, co prožíval Mojžíš, když v modlitbě rozprávěl s Bohem. Děkoval mu, předkládal mu své prosby a potom také sledoval, jak Bůh plní své sliby.

Jako s těmi žábami…

Mojžíš šel poprosit Boha, aby žáby zmizely. A Bůh jeho prosbu splnil.

Rafa: Splnil?! Tak to je moc dobře, že tak rychle odpověděl na jeho modlitbu!

Růža: Jenže potíž byla v tom, že když faraon uviděl, že nebezpečí v podobě žab je pryč, zatvrdil své srdce a Izraelity nikam nepustil.

Rafa: To je ale hrůza! Copak to se takhle může něco slíbit a potom to nesplnit?!

Růža: Faraon mohl všechno. Byl to vládce země, Rafičko.

Rafa: Vládce země možná byl, ale byl zlý a paličatý.

         Tak to se už určitě Bůh rozzlobil a poslal na něho znovu ty žáby, viď že poslal?

Růža: Máš pravdu, že Bůh na něho poslal další pohromu. Ale žáby to nebyly. Bylo to docela jiné zvířátko.

Rafa: To by mě tedy zajímalo, jaké.

Růža: To ti povím příště.