Bůh posílá na Egypt velikou tmu (12)

Ozývá se šmátrání, jako když někdo hledá potmě vypínač. A přitom se ozývají zvuky, jak někdo naráží do nábytku, který mu stojí v cestě.

 

Rafa: Jauvajs!

Růža: Co se tu děje? Proč tu nesvítí světlo? (ozve se cvaknutí vypínače)

Rafa: A hele! Už svítí! (s ulehčením)

Růža: Pročpak jsi tu byla potmě, Rafo? To ses tu nebála?

Rafa: (trochu uraženě) Já se tmy nebojím! Nejsem už malá…

Růža: No dobrá, dobrá. Nic takového přece neříkám, ale nejde mi do hlavy, proč jsi tu byla potmě…

Rafa: Jen tak…, (vyhýbavě) …hrála jsem si.

Růža: Na co sis hrála potmě? Že ty ses mi chtěla schovat, abych tě nenašla?

Rafa: Ano! Všude tady byla taková tma, že jsem neviděla, kde jsem, a myslela jsem, že ty mě taky neuvidíš…

Růža: Jenže já otočila vypínačem a hned tu bylo plno světla.

Rafa: A teto, měl ten pan faraon taky takový vypínač, jako máme my?

Růža: To tedy určitě neměl. Tehdy v Egyptě ještě neměli elektřinu.

Rafa: A co dělali, aby zahnali tmu?

Růža: Myslím, že si svítili svíčkami. Měli to o moc těžší. My jen otočíme vypínačem a hned máme pokoj plný světla.

A teď si představ, Rafo, že bys byla v úplné tmě po celé tři dny!

Rafa: Aaaah… (tají se jí dech)

Růža: A přesně to se přihodilo v Egyptě, když neposlušný faraon nechtěl pustit Izraelce do pouště poklonit se Hospodinu. Tomu Hospodinu, který na Egypt seslal spoustu žab, komárů a potom i kobylek, než přišla na řadu temnota.

Rafa: Už mu došla zvířátka?

Růža: (směje se) To asi nebyl ten důvod, Rafo. Bůh na ně seslal i vředy a kroupy…

Rafa: Ach jo, (povzdychne si) …kroupy…

Růža: Copak, žirafo? Už jsi někdy viděla padat kroupy?

Rafa: Ba jo, viděla! Byly veliké jako bambulka, co ji mám na čepici… (chlubí se) A jedna mi spadla na hlavu!

Růža: No jéje, to tě muselo bolet, že?

Rafa: Hm, bolelo. Ale já už jsem velká žirafa, takže jsem vůbec nebrečela! (vytahuje se)

Růža: Tak to ráda slyším, že jsi tak statečná. Jen by mě zajímalo, jestli bys byla tak odvážná, i kdybys musela vydržet tři dny potmě.

Rafa: To bych… To bych se asi trošku bála. (váhavě a vzápětí vyhrkne) A ty by ses taky bála!

Růža: To víš, že bála. Být potmě tak dlouho – to není nic příjemného.

         Ale teď ti povím něco prapodivného, Rafo. Zatímco byl celý Egypt bez světla, tak Izraelci potmě nebyli – ti měli světla spoustu!

Rafa: A teto, měli v Egyptě bubáky? (zvědavě)

Růža: Proč se na to ptáš, žirafo?

Rafa: Já jen, že ve tmě bývají bubáci. Takoví, co straší malé žirafy!

Růža: Ale no tak – co je to za hloupost! Žádní bubáci nejsou, Rafo. A navíc – ty jsi přece už velká a na bubáky nevěříš, viď že ne?

Rafa: (sebevědomě) Jsem už veliká! (a po chvíli zkroušeně) Ale když je moc velká tma… tak se někdy bojím…

Růža: No, to nevadí. Na takový strach je přece nejlepší – víš co?

Rafa: Hmmmm… schovat se pod peřinu?

Růža: Jít s tím strachem za Bohem a v modlitbě Ho poprosit o odvahu. A Bůh ti pomůže, aby ses už nebála.

Rafa: Ale co s těmi bubáky, teto? Co když tam pořád budou?

Růža: Tak poprosíš Boha, aby je zahnal.

Rafa: A můžu to říct takhle? „Bože, já se těch bubáků ještě trochu bojím. Mohl bys je vystrašit tak, aby utekli a nechali mě na pokoji?“

Růža: A uvidíš, jak vezmou nohy na ramena, až uvidí, jak veliký Bůh tě chrání.

Tady můžeš vidět, žirafo, že Bůh se pečlivě stará o své děti. On nedovolí, aby se jim stalo něco zlého. A proto to zařídil tak, aby Egypťané byli potrestáni tmou, ale aby Izraelci měli světla dostatek.

Rafa: (spokojeně) Tak to zařídil moc dobře. A teto, nechal už je teď pan faraon jít?

Růža: Egypt ještě čekala poslední veliká pohroma, než mohli Izraelci odejít. Ale o té ti povím příště.

Rafa: Ale já to chci slyšet teď! (vřískne)

Růža: No, jestli budeš takhle zlobivá, tak ti ani příště nic nepovím.

Rafa: Tak já to teda vydržím do příště. (smířlivě)

Jéé, to se mi bude hezky spinkat, když už se nemusím bát tmy a bubáků.