Bůh mluví s Mojžíšem z hořícího keře (3)

Z dálky se ozývá siréna hasičského vozu. V jednu chvíli je silná, ale postupně se vzdaluje.

 

Rafa: Fíííha, někde hoří… Koukej, teto Růžo! Už jedou hasiči! (volá)

         Myslíš, že to bude požár podobný tomu, co polekal Mojžíše?! (zvídavě)

Růža: To ale nebyl požár, co viděl Mojžíš. On viděl keř, který hořel jasným plamenem, ale přitom zůstal netknutý. Nebyl tam žádný popel, jak tomu bývá po požáru.

Rafa: Myslím, že jsem něco takového ještě nikdy neviděla… (užasle)

Růža: Mojžíš také ne, a proto ten hořící keř tak zaujal jeho pozornost. A nebýt toho silného hlasu, který zaburácel z nitra keře, snad by si i na něj býval sáhnul!

Rafa: A co ten hlas povídal, teto Růžo?

Růža: „Mojžíši, Mojžíši!“

Rafa: (skočí Růži do řeči) Jak to, že znal jeho jméno?

Růža: Teď ti povím jedno tajemství, Rafo. Ten, kdo mluvil z keře, byl samotný Bůh. A protože On stvořil vše živé, a tedy i Mojžíše, znal přirozeně jeho jméno. A nejen to – znal ho odmalička; věděl o všem, co kdy Mojžíš zažil, jako malý i jako dospělý. Znal i jeho srdce a dobře věděl, na co myslí i v této chvíli.

Rafa: Júú, tak on je tak chytrý? Ten Bůh?

Růža: Je vševědoucí, protože ví o všem, co se děje.

Rafa: Ajajaj! (zanaříká)

Růža: Co se děje, žirafko?

Rafa: Když ví všechno, tak to taky ví, že jsem dnes ráno rozbila při snídani hrníček od kakaa… Ale když já nechtěla! (hrne ze sebe jako o překot)

Růža: Nebuď z toho smutná, Rafičko. Bůh přece dobře ví, že jsi ho nerozbila naschvál. On vidí do tvého srdíčka a dobře pozná, když upřímně lituješ toho, co jsi provedla…

Rafa: Opravdu? (s nadějí v hlase) Tak to je moc dobrý Bůh. Takový se mi líbí!

Růža: (tiše a dobrosrdečně se zasměje)

Rafa: A teto Růžo – když ten Bůh zavolal na Mojžíše; neříkal náhodou ještě něco? Třeba – můj milý Mojžíši, už jsi dlouho pastýř, a protože vidím, že už nejsi tak pyšný jako dřív, udělám z tebe zase prince…

Růža: Nic takového mu neřekl, Rafo. Když Bůh uviděl Mojžíše, jak se přibližuje k hořícímu keři a ničeho se nebojí, zarazil ho slovy: „Nechoď už ani o krok blíže, a zuj si své sandály, protože místo, na kterém stojíš, je svaté. Jsem Bůh tvých předků.“

Sotva to Mojžíš uslyšel, zakryl si dlaněmi svou tvář, protože se bál na Boha pohlédnout.

Rafa: Pročpak si musel sundávat ty boty? A proč se ho bál? Tomu moc nerozumím…

Růža: Jestlipak jsi někdy viděla audienci u krále, Rafo ?

Rafa: Myslíš jako u krále v pohádce?

Růža: Ano.

Rafa: To jsem jednou viděla, jak služka ukradla náhrdelník z komnaty své paní a věděla, že za to bude bita. A aby se vyhnula výprasku, tak šla prosit krále, aby jí odpustil. A ještě se na něho ani pořádně nepodívala a už ležela na zemi natažená jak placka. A přitom plakala!

Ani nevím proč – asi se styděla za to, co provedla… (přemýšlivě)

Růža: Jen si představ, že bys měla předstoupit před někoho tak velikého a mocného, jako je král. Kdybys uviděla jeho krásný, zlatem a drahokamy vyšívaný plášť, nádherný trůn, na kterém sedí, a královskou korunu zdobenou rubíny, taky bys určitě samým úžasem padla na zem a neodvážila se ani vzhlédnout! Ba ani dýchat!

Rafa: Hm. To bych se bála, to máš pravdu. A určitě bych se i zula.

Růža: Takže teď už rozumíš, proč se Mojžíš tolik bál na Boha pohlédnout?

Rafa: Takže to znamená, že Bůh je jako král? Taky tak krásně oblečený?

Růža: Milá Rafo, Bůh je ještě mnohem mocnější než všichni králové na světě. On je Králem celého světa a vesmíru, a proto si zasluhuje tu nejvyšší poctu a slávu.

Rafa: To je podivné… (přemýšlí)

Růža: Copak, Rafo?

Rafa: Že někdo tak důležitý jako Bůh mluví s pastýřem oveček. Toho si musel Mojžíš moc vážit, že?

Růža: A to je právě zajímavé, že o tom mluvíš, Rafo. Bůh totiž Mojžíšovi řekl, že se ho rozhodl navštívit, protože na vlastní oči uviděl bídu svého lidu v Egyptě. A že přišel, aby je vysvobodil a odvedl do překrásné země, kde budou mít všeho dostatek!

Rafa: To se musel Mojžíš moc radovat, když to uslyšel! On se přece moc trápil, když viděl, jak jeho rodina trpěla v Egyptě…

Růža: To ano, ale Mojžíš chtěl, aby Bůh udělal všechno za něho. A tak začal Bohu odmlouvat, když uslyšel, jaký úkol pro něho má.

Rafa: Úkol? Jaký úkol dal Bůh Mojžíšovi?!

Růža: To se dozvíš příště, ale teď už hezky do hajan.