Bůh dává Mojžíšovi úkol (4)

Ozývá se výskání a nadšený žirafin smích, doprovázený čmáráním po papíře.

Růža: Copak to kreslíš, Rafo? To vypadá moc zajímavě.

Rafa: Líbí se ti to?

Růža: A co to má být, žirafko? Vidím velikou žlutou kouli s paprsky a nějakou postavu, jak klečí o kus dál se sklopenou hlavou a s dlaněmi obrácenými vzhůru.

Rafa: (výská a nedočkavě křičí) Tak ty to nepoznáváš? Vždyť to je ten hořící keř, ve kterém se ukázal ten veliký Bůh. Jak jsi mi o tom říkala minule, vzpomínáš?

Růža: Vzpomínám, to víš, že si vzpomínám. A myslím, že vím, kdo je ten muž, který klečí opodál. To je Mojžíš, viď, Rafo?

Rafa: (radostně volá) Ano! A kdybys viděla ostatní žirafky, jak na mě koukaly, když jsem jim všechno vyprávěla. A paní vychovatelku to taky zajímalo!

Růža: No to se podívejme, jakýpak ty jsi vypravěč. Tak abys měla zase co vyprávět, až přijdeš do domova, tak ti dnes povím, jak důležitý úkol svěřil Bůh Mojžíšovi.

Rafa: Jejda, tak to už se těším, teto Růžo! Jen aby to bylo tak napínavé jako včera – víš, ony jsou žirafky někdy nepozorné a překřikují mě, když něco povídám.

Růža: To se ale nesluší, aby ti skákaly do řeči, když něco vyprávíš. Paní vychovatelka se tě nezastala?

Rafa: Ba jo. Zastala. Ale když ostatní chtějí taky něco říkat a závidí mi, když mluvím a všichni ostatní naslouchají…

Růža: Ale jindy zase určitě přiběhnou ony s nějakou novinkou a potom zase nasloucháš ty jim, nebo ne?

Rafa: Ano! (po chvíli ticha zvídavě a trochu obdivně) …Jak to víš? Vždyť jsi u nás ještě nebyla!  

Růža: (tiše se zasměje) Také jsem byla kdysi malá a dobře si pamatuji, jaké to bylo.

Ale počkej – my tady vykládáme a vykládáme a ty ses ještě nedozvěděla o tom významném úkolu, který přišel Bůh svěřit Mojžíšovi.

Rafa: A jaký úkol pro něho měl?!

Růža: Bůh mu řekl: „Mojžíši, vydej se na cestu k faraonovi a vyveď můj lid z Egypta.“

Rafa: To je moc těžký úkol na jednoho človíčka!

Růža: Mojžíš si to také myslel, protože mu odpověděl: „Jak bych mohl já, úplně obyčejný člověk, jít k faraonovi a vyvést celý národ Židů z Egypta?“

Rafa:  No právě! Jak?

Růža: Bůh mu na to ale odpověděl: „Já budu s tebou. Vyřiď mému lidu, že tě k nim posílá Bůh jejich předků.“ A teď si představ, moje žirafko, že Bůh svěřil Mojžíšovi veliké tajemství!

Rafa: (vydechne) A jaké?!

Růža: Bůh mu řekl své jméno: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

Rafa: Tak jestli má být tohle tajemství, tak mu asi vůbec nerozumím. (zafňuká)

Růža: Tím chtěl Bůh říct, že je vždy přítomný, že existuje od pradávna. A že je stále stejný, neměnný!

Rafa: Že byl stejný včera a bude stejný i příští středu?

Růža: (shovívavě se zasměje) Ano, přesně tak. Ale platí to i ve větším rozsahu. Bůh je stejný jako před 2000 lety a bude stejný i za dalších 1000 let.

Rafa: To si neumím představit. To bych ani nedovedla nakreslit!

Růža: Milá Rafo, to je proto, že Bůh je mnohem větší než ty nebo já. Je tak veliký a mocný, že ho nikdy úplně nepochopíme.

Rafa: A proč musel jít Mojžíš za tím zlým panem faraonem? Pročpak nešel rovnou za svým lidem a neodvedl je do té nové, krásné země?

Růža: Faraon byl vládce Egypta a celý národ Židů ho musel poslouchat, víš? Nemohli jen tak odejít. Byli to jeho poddaní.

Rafa: Aha… A víš, co měl Mojžíš faraonovi říct?

Růža: Měl ho požádat o svolení odejít do pouště, aby tam mohli předložit Bohu oběti a dary.

A protože Mojžíš měl obavy z nového úkolu, tak se pořád vymlouval. A Bůh, aby ho přesvědčil, tak začal dělat zázraky.

Rafa: Zázraky? A jaképak?

Růža: To ti všechno povím příště.