Áronova hůl se proměňuje v hada a Bůh posílá na Egypt rány (9)

Ozývá se mlaskání, jako když si někdo na něčem moc pochutnává. Je to Rafa a ty zvuky vyluzuje, zatímco pojídá obyčejný kousek chleba.

„Mňam, mňam… Moc dobrý dortíček, móóc dobroučký…“

 

Růža: Copak tu máš dobrého, žirafko? Můžu si také vzít?

Rafa: No jen pojď! Koukej, co tu mám! Jahodový dort!

Růža: (zaraženě) Ale… ale, vždyť je to… obyčejný chleba!

Rafa: Ne, ne, ne! (umíněně) Je to dort!

Růža: (smířlivě) No dobře, Rafo. Když myslíš, že je to dort, tak hezky papej dál… Nebudu tě rušit.

Rafa: (po chvíli zkroušeně) Já vím, že není, teto Růžo. Když ale u nás v domově takové dobroty nemíváme. Tak si aspoň hraju na to, že je to dort, víš?

Růža: Ještěže Mojžíš nemusel předstírat, že ta hůl je had, ale že se doopravdy proměnila před faraonovým zrakem! Jinak by je o Boží moci nepřesvědčil.

Rafa: No jo, já úplně zapomněla na tu hůlku! Tetičko, a jak to bylo s faraonem? Líbilo se mu to kouzlo, co udělali Mojžíš s Áronem?

Růža: To ti hned povím, žirafko.

Když faraon s družinou přišli k řece, uviděli Mojžíše s Áronem, jak tam na ně čekají. Faraona velice udivila jejich odvaha a vytrvalost.

A jestlipak víš, proč tam u řeky na faraona vlastně čekali?

Rafa: To nevím!

Růža: Bůh totiž Mojžíšovi řekl: „Mojžíši, až vám faraon řekne, abyste ho přesvědčili nějakým zázrakem, nařídíš Áronovi, aby hodil hůl na zem před faraona. A já ji proměním v hada.“

Rafa: (zatleská) A proměnila se?

Růža: Jen dopadla na zem před faraona, rázem se z ní stal veliký had.

Rafa: Faraon se polekal, viď?

Růža: Ani moc ne, byl zvyklý na leccos. A tak nechal zavolat své kouzelníky a ti udělali svými kouzly to samé. Každý z nich hodil svoji hůl na zem a ty se proměnily v hady.

Rafa: (zafňuká) To se mi nelíbí. Jak to, že se jim to taky povedlo, tetičko?

Růža: Jen počkej, Rafo. Sice se jim povedlo napodobit Árona, ale Boží moc byla silnější, protože Áronova hůl proměněná v hada pohltila ty jejich hady.

Rafa: (vydechne úžasem) Pohltila… Panejo…

Růža: Ale faraona to stejně nepřesvědčilo. Všechno se dělo přesně tak, jak Bůh předpověděl.

Rafa: A co bylo dál?

Růža: Mojžíš s Áronem promluvili: „Bůh Izraele nás poslal za tebou s žádostí, kterou jsi nevyslyšel. Teď Bůh říká: Nyní poznáš, že já jsem Pán.

Rafa: A jak to pozná? Jak? (dychtivě)

Růža: Bůh řekl, že když se Áronova hůl dotkne vod Nilu, stane se z ní krev. Ryby pomřou, voda bude zapáchat a Egypťané nebudou mít co pít.

A Áron to udělal.

Rafa: Udělal… To je hrůza! Místo vody krev!

Růža: Muselo to být strašné. Ve všech vědrech i kamenných džbánech, studnách i potůčcích nebyla voda, ale jen krev.

Ale co bylo horší – faraonovi kouzelníci to napodobili svými kouzly a faraon se tak ještě více ve svém srdci zatvrdil.

Neposlechl Mojžíše a odešel do svého paláce.

Rafa: Ten faraon tedy nebyl moc chytrý.

Růža: Pročpak to říkáš, Rafo?

Rafa: Ti kouzelníci se uměli jen opičit po Áronovi… To umí každý, někoho napodobovat. Ale kdyby tak tu krev proměnili zpátky na vodu – to by bylo!

Růža: Pravda, to by se pak dalo pochopit, že to faraona utvrdilo v jeho víře v modly. Ale to je právě to, moje milá Rafo, že lidé, kteří nevěří v Boha, jsou jako slepí. Nevidí a neslyší.

Rafa: Ale… (pomaličku, přemýšlivě) kdybych šla za faraonem já… Třeba by uvěřil.

Růža: (usměje se) Myslíš, že když neposlechl Mojžíše, že si dá říct od malé žirafky? Na tom něco je, Rafičko. Bůh si moc rád používá maličké a slabé, aby zahanbil veliké a silné.

Rafa: Tak, tak. Až to povím v domově, to se budou žirafky radovat, že jsme tak důležité pro Boha.

Růža: To jsme. Každý z nás.

A žít život s Bohem je moc velké dobrodružství. Ale počkej, tobě už se klíží očka, a ještě jsem ti nepověděla, co bylo s faraonem dál.

Rafa: (potichu) Rozmyslel si to?

Růža: Mojžíš za ním přišel znovu, aby ho opět požádal o propuštění Izraelitů do pouště. Řekl mu, že když neposlechne, Bůh skrze Mojžíše pošle na Egypt další ránu.

Rafa: Áchich, další hady?

Růža: Bylo to něco docela jiného, ale to se dozvíš příště.