Velikonoce v Egyptě (13)

Ozývá se bzučení… Bzzzz…

Růža: Rafo, podívej se – včeličky!

Rafa: A jak bzučí! (napodobuje) Bzzz…

Růža: Není to krása? Jaro je tady a všechno krásně kvete.

Rafa: Mně se líbí ty včelky… (a po chvíli rozhodně) Teto, já chci včelku!

Růža: Copak bys s ní dělala?

Rafa: Strčila bych si ji do skleničky. Já bych se na ni koukala, jak krásně bzučí!

A Ríša, můj méďa, by ji měl taky rád.

Růža: Ale Rafo, včelky tu nejsou od toho, aby se zavíraly do skleniček. Musí létat od květiny ke květině, aby je opylovaly. Jak by se tobě líbilo, kdyby si tě někdo zavřel do skleničky? (po chvíli změněným hlasem)

Jestlipak ale víš, proč je jaro tak jedinečné.

Rafa: Že všecko kvete a ptáci hezky zpívají?

Růža: (usměje se) Protože jsou teď Velikonoce, Rafo.

Rafa: Já vím, že jsou. Agáta říkala, že v pondělí nás přijdou žirafáci vymrskat… A že jim za to musíme dát čokoládu.

Růža: To je všechno hezké, ale Velikonoce jsou úplně o něčem jiném.

Rafa: A o čem?

Růža: Abych ti to mohla hezky vysvětlit, musíme se vrátit do Egypta k Mojžíšovi.

Představ si, Rafo, že tam mají také jaro a Izraelci slaví Velikonoce.

Rafa: A mají velikou večeři jako my?

V domově máme vždycky hodně jídla. Proto se všechny žirafy těší na Velikonoce. Že si nacpou bříška.

Růža: Já myslím, Rafo, že na to neměli Izraelci ani pomyšlení. Mojžíš jim totiž oznámil, že se musí všichni připravit na dalekou cestu.

Rafa: Na cestu? A kam?

Růža: Konečně nadešla chvíle, na kterou všichni Izraelci čekali – mohli odejít z Egypta a putovat do nového domova.

Rafa: Mohli jít domů? Jéé, to já bych taky chtěla jít… Domů, za maminkou… (povzdychne si)

Růža: Ano. Bůh to tak dobře zařídil, že mohli odejít.

Byla to radostná chvíle pro všechny Izraelce – mámy, táty… i děti se radovaly. A aby nezapomněli, jak je Bůh vysvobodil, uspořádali slavnost. Nebyla to jen tak ledajaká slavnost. Říkalo se jí „hod beránka“.

Rafa: Jaký beránek? Co s beránkem? Jsem z toho celá popletená! (začíná zuřit)

Růža: Když přestaneš vyvádět, hned ti to vysvětlím.

„Hod beránka“ se tomu říká proto, že každá rodina vybrala jednoho beránka a…

Rafa: (skočí jí do řeči) A hráli si s ním. Viď, že si s ním hráli, teto?!

Růža: Oni toho beránka neměli na hraní, žirafo. Oni ho měli na to, aby ho zabili a snědli.

Rafa: Ne a ne a ne! Beránek je na hraní! A basta!

(a po chvíli plačtivě) Zabili beránka….

Růža: Tak ty pláčeš pro beránka… Ale jen si představ, co by se stalo, kdyby beránka nezabili.

Ráno by ležel na postýlce každý nejstarší syn dočista mrtvý!

Rafa: Aaah… (hlasitě se ulekne)

Růža: Tak to totiž dopadne, když se neposlouchá Boží příkaz.

Rafa: A co s tím beránkem bylo, teto?

Růža: Bylo to takhle. Každá rodina měla zabít beránka; větvičkou nabrat trochu krve a potřít svoje dveře. Tak Bůh poznal, že ho poslechli a ta rodina byla v bezpečí. Nic se jim nestalo a ráno se mohli radovat, protože jejich syn byl živý a zdravý.

Rafa: A já tomu nerozumím! (vzteká se) Chudinka beránek umře a… A vůbec! Já beránka v domově nemám.

(ulekne se) A nejstarší je žirafáček Eda! Tak on umře! (začne naříkat)

Růža: Nic takového se mu nestane, Rafo. Neboj se.

Rafa: Ale víš to jistě, teto?!

Růža: Docela jistě. Dnes už nemusíme zabíjet beránky a potírat jejich krví dveře.

Rafa: Že nemusíme?! (a po chvíli spokojeně) To je dobře, že nemusíme.

Růža: Máme totiž někoho, kdo je mnohem větší a důležitější než všichni beránci dohromady.

Rafa: A koho máme?

Růža: Ježíše, Božího Syna, o kterém si tu povídáme.

Rafa: A je ten Ježíš taky tak hodný jako Pán Bůh?

Růža: Ano, a stejně tak veliký a mocný. A má moc rád všechny žirafy, všechny lidi…

Rafa: I pavouka Vincence?

Růža: I toho má rád.

Rafa: A co protivnou Agátu? Tu taky?

Růža: (směje se) Ježíš má rád i Agátu. Má rád všechny, a abys věděla, jak moc má všechny rád, tak ti něco prozradím. Ježíš se nechal kvůli nám zabít.

Rafa: Jako ten beránek?!

Růža: Přesně tak. Nechal se zabít jako ten beránek, aby nás zachránil. Mě i tebe, Rafo.

A proč to všechno dělal a před čím nás zachránil, to ti prozradím příště.