SAMOTA JE NADĚJÍ A NADĚJE POČÁTKEM VŠEHO (rok 2001) - 4. strana

Příjemné teplo a podivné ticho mísící se s jemně zvonivými, kovovými zvuky. 

Do Sophiina vědomí pronikly něčí tiché hlasy. Ten první žensky něžný se mísil s druhým, chraptivým barytonem. „Nevím, mluvila jsem s Coguet, ale říkala mi, že ta dívka bude v pořádku. Její krevní obraz je více než podivný. Na to, že tak dlouho žila v tom prostředí, je překvapivě zdravá.“
Muž ji přerušil. „Počkej Uncanny, zdá se, že se probouzí.“
Sophie otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla příliš zesláblá na to, aby jí přišlo divné, co vidí kolem sebe. Jen mlčky zírala do stropu.
K lůžku přistoupila ta tmavovlasá dívka a pohlédla zblízka na Sophii. „Už ti nic nehrozí. Tady jsi v bezpečí.“
„Kde to jsem?“ Vydralo se přes Sophiiny od mrazu popraskané rty a snažila se zaujmout sedící polohu.
Uncanny se váhavě otočila směrem k muži, se kterým se před malou chvílí bavila, jakoby čekala na jeho svolení.  Muž kývnul a Uncanny oznámila ležící dívce, že se nachází v hlavním centru Zdravotnického úseku Jednotné Unie.
Ta slova zapůsobila na Sophii jako jedovatý šíp. Trhla s sebou a tváří jí projel odmítavý výraz. „Cože? Co tady dělám? Proč jste mě nenechali být?“
Uncanny byla zjevně v šoku ze Sophiiny nepřátelské reakce, protože údivem otevřela ústa, aby je vzápětí zase zavřela. Sophie jí nedala žádnou šanci na vyslovení názoru, protože se s vypětím všech sil nadzdvihla na lůžku a směrem k neznámým lidem vyslovila prosbu,“kde je ten muž, který za mnou byl a chtěl mě odvést? Chci mluvit jen s ním!“ Po těch slovech klesla zpět na lůžko a znovu opakovala,“zavolejte ho prosím vás.“
Uncanny od ní opatrně ustoupila a nebylo jí vůbec proti mysli, když musela na příkaz toho muže opustit místnost, aby vykonala rozkaz. Náladovost oné cizinky ji znervózňovala. Byla ráda, že už u ní nemusí být.
Sophiin hrudník se rychle nadzdvihoval a zase klesal rozrušením z nastalé situace. Všemi smysly kolem sebe cítila cizí a nepřátelské ovzduší Jednotné Unie a ten podivný pach jí celou prostupoval. Násilím tiskla víčka k sobě a odmítala jakýkoliv vizuální kontakt s okolím.
- Ach bože, vědět, že mě odvezou sem, radši bych se už neprobudila, - letělo jí hlavou právě když se se zasyčením otevřely dveře a dovnitř vešel ten, jehož tvář znala. Jeho funkce v Unii musela být velmi respektovaná, protože ten, co tu před malou chvílí mluvil s tmavovlasou dívkou okamžitě zmizel.
Sophie uklidněná přítomností někoho, koho znala, zaujala polosedící polohu a odhrnula si vlasy z čela. Okamžik na sebe oba mlčky zírali. Jako první přerušila ticho Sophie. "Věděl jste, že sem nechci. Radši umřu tam, než žít prázdnou věčnost tady." Vyhrkla ze sebe výčitku místo poděkování.
Udělal několik drobných kroků směrem k jejímu lůžku. "Nebyla jiná možnost. Chtěl jsem s vámi jen mluvit...ale dnes brzy ráno se něco stalo. Zemi hrozila smrtelná srážka s vesmírným tělesem. Nedošlo k nejhoršímu, ale přesto k malému vychýlení Země. Proto se počasí na Zemi dramaticky změnilo. Kdybychom vás okamžitě nedostali sem, zřejmě byste byla touto dobou mrtvá."
Sophie necítila ani teď potřebu poděkovat za záchranu života. Pomalu si v hlavě srovnávala fakta. "Chcete říct, že už se tam nebudu moct nikdy vrátit? Už takhle tam bylo nebezpečné žít, teď už je to nemožné?" Pootevřená ústa se jí chvěla a její pleť byla popelavě šedá.
"Situace se rapidně zhoršuje, ještě pár měsíců a můj legitimovaný titul můžu klidně poslat na oběžnou dráhu kolem Země," věnoval Sophii sarkastický škleb, ale vzápětí opět zvážněl, protože si uvědomil závažnost situace.