SAMOTA JE NADĚJÍ A NADĚJE POČÁTKEM VŠEHO (rok 2001)

Prázdné ulice. Opuštěný starý dům s vymlácenými okny. Zanedbaná zimní zahradu vzadu za domem a zničený skleník. Alej plná starých, zubožených stromů. Neudržované chodníky a místy díry v dlažbě, která už dávno zapomněla význam slova „nová a upravená“.

Liduprázdné a smutné místo, které kdysi dozajista přímo hýřilo životem a barevnostmi dne. Ale teď vyschlé a opuštěné jako ulita, ve které už žádný živý tvor nepřebývá.

A nad tím vším vévodila našedlá obloha s tmavě zbarvenými mraky, které nevěstily nic dobrého. Každý, kdo měl jen trochu rozumu pohromadě, spěchal z tohoto bohem zapomenutého místa co nejdál. Pryč…

Do mrtvého ticha jen občas přerušeného křikem nějakého zbloudilého ptáka náhle vpadl cizí a neznámý zvuk. Skřípění písku pod podrážkami bot. Něčí klidné a rozvážné kroky prorážely tu hustou mlhu tak jistě a pevně, jakoby odjakživa nedělaly nic jiného. Byly blíž a blíž, až bylo možné rozpoznat, zda jsou to mužské či ženské kroky. Nebyl pochyb o tom, že muž kráčející ulicí není na tomto poprvé. Jeho kroky byly tak pravidelné, jakoby kýmsi pečlivě vyměřené.

Náhle zpomalil a jeho pozornost se soustředila na nízkou, polorozbořenou chalupu, která se navenek jevila jako neobyvatelná. Ale opak byl pravdou. V jednom malém, zaprášeném okénku svítilo slabě malé světlo. Z cizincova hrdla se vydralo překvapené zachrčení. Zřejmě nepředpokládal, že na tomto místě ještě někdo přebývá.

Okamžik setrval na místě, jakoby nevěděl, co dělat, ale vzápětí vykročil do nitra dvora. Na chvíli zaváhal před zavřenými dveřmi, aby na ně posléze zabušil se slovy:“Kontrola zdemolovaných pozemků…pusťte mě dovnitř!“ stiskl kliku, ale bylo zamčeno. Několik minut setrval v naprostém tichu občas přerušovaném skřípěním parket z nitra obydlí.

„Vím, že jste tam, tak mi otevřete… jménem Jednotné Unie!“

Jeho slova přerušil nějaký zvuk z nitra domu doprovázený kroky. Ozval se zvuk odjištěné západky a dveře se se skřípěním dokořán rozevřely. Výkonný velitel pracující pro Institut Ochrana životního prostředí Jednotné unie tak stanul tváří v tvář obyvateli polorozpadlé barabizny odolávající statečně zubu času. To by snad ani nebylo tak překvapivé jako fakt, že tím obyvatelem byla žena. Ta skutečnost mu vyrazila dech, a proto nebyl schopen jediného slova. Neznámá žena na to ihned zareagovala jízlivě:“Nějak vám došly argumenty…že by Jednotná Unie zaměstnávala takové bláznivé žvanily? To se mi nechce věřit,“ popíchla ho.

Na to se ovšem velitel probral z prvotního šoku a jeho výraz se změnil v nepřístupný a chladně strojený. „Podle zákona č.254/2700 o vystěhování občanů z míst silně znečištěných nebo zdemolovaných vás žádám o okamžité opuštění této oblasti!“

„Ani nápad,“ odtušila vzpurně, “na tomhle místě jsem žila už od narození a nikdo a nic mě nepřinutí odsud odejít. Vy jste stejně pěknej spolek. Zničíte všechno kolem sebe a pak od toho utíkáte jinam, abyste v ničení pokračovali. Co vás zastaví? Co až nebude kam utéct? Chcete s tím pokračovat na jiné planetě?“ rozohnila se.

„85% obyvatel Země už přes padesát let žije na Marsu. Zdejší podmínky nejsou k životu, a proto se musíme přemístit jinam. Tady zůstala polovina pracovníků Jednotné Unie, kteří se ještě pokouší Zemi zachránit s pomocí ozdravných programů a potom ti, kteří musí prohledávat celé oblasti, jestli někde někdo nezůstal.“ Vysvětloval jí.