Co pro nás Pán Ježíš udělal (14)

Rafa: (přibíhá k sedící Růži) Teto, teto! Já se ptala paní vychovatelky na Ježíše!

Růža: A copak ses dozvěděla?

Rafa: Paní vychovatelka mi řekla, že Ježíš je Boží Syn.

Růža: To ti řekla dobře – on je doopravdy Syn Boha Nejvyššího.

Rafa: No ale ona mi ještě řekla, že Ježíš zemřel za naše hříchy. (posmutněle) A já nevím, co to znamená.

Růža: Tak to ti pověděla pravdu, Rafo. On musel zemřít, aby nás zachránil.

Rafa: Zachránil? A od čeho?

Růža: Viděla jsi už někdy požár, Rafo? Víš, co to je?

Rafa: Takový velký ohníček, viď?

Růža: Ano. A když hoří třeba takový dům, tak je to moc nebezpečné.

Rafa: Tak zavoláme hasiče, že jo, teto?

Růža: Správně, Rafo. A teď si představ, že přijedou a začnou hasit požár. Ale co se nestane! Z domu se ozývá pláč!

Rafa: Někdo tam je!

Růža: A proto jeden z hasičů vyšplhá po žebříku do toho okna, odkud slyší pláč.

Rafa: Ten je ale statečný!

Růža: To tedy je. Nejenže uhasí oheň, ale vytáhne dítě z hořícího domu.

           A takhle podobně tě Ježíš přišel zachránit.

Rafa: Ježíš nás zachrání před ohněm?

Růža: Ano. Kdyby nás nevytáhl z ohně, tak bychom umřeli.

          Víš, Rafo, hřích je něco moc špatného. Bůh se moc hněvá, když ho děláme. A potrestá každého, kdo hřeší.

Rafa: Dá mu výprask?! (se strachem)

Růža: Ne. Je to jinak. Každý, kdo hřeší, zemře.

Rafa: Jejdanánku! To je strašné…

Růža: Ale Bůh to vymyslel tak, abychom nemuseli zemřít. Poslal Ježíše, aby zemřel místo nás. Už rozumíš, Rafo?

Rafa: Ale když já… Já pořád nevím, co to ten hřích je…

Růža: Tak se hezky posaď vedle mě na židli a já ti to vysvětlím.

Představ si, že jdete s paní vychovatelkou na procházku.

Rafa: Já moc ráda chodím na procházky!

Růža: A jak tak jdete, tak najednou uvidíte kluka, jak strká do psa klackem. Je tam s ním i jeho táta.

Rafa: To je ale zlý kluk! To se přece nedělá!

Růža: Ale ten kluk si nedá pokoj. Pořád do psa šťouchá klackem a pokřikuje na něho. Myslí si, že mu to projde. Jenže v tu ránu se po něm ten pes ožene a chce ho kousnout.

Rafa: Tak ať ho kousne! Zlého kluka!

Růža: Jenže ten pes kousne do ruky jeho tátu.

Rafa: Tátu? Proč ne toho kluka?

Růža: Když táta vidí, že ten pes otvírá tlamu a chce kousnout, rychle se sehne dolů a strčí svoji ruku mezi psa a svého syna.

Rafa: To se mi nelíbí! (zuří) Já chci, aby kousnul toho protivného kluka!

Růža: Protože si to zaslouží za to, jak zlobil?

Rafa: Ano!

Růža: Tak vidíš, Rafo. A takhle je to i s hříchem.

Když děláš něco špatného – jako ten kluk s klackem – je to hřích. A zasloužila bys za to potrestat.

Rafa: (mumlá si pro sebe) Zlobivá žirafa… Zlobivá…

Růža: Tak se netrap, Rafo. Vzpomeň si na Ježíše, o kterém jsem ti před chvílí povídala.

On je jako ten hodný táta, který se nechal pokousat!

Rafa: (opakuje po tetě) Hodný táta… Ale já tátu nemám!

Růža: Máš tátu v nebesích – tvůj táta je samotný Bůh!

Rafa: (usmívá se) Tak já mám tátu. To je prima! (zatleská)

Růža: A když se k němu modlíš, tak mu můžeš říkat „Nebeský tatínku“… I Ježíš mu tak říkal, když se modlil.

Rafa: (radostně volá) Já mám tátu! A můžu si s ním povídat!

Růža: A teď když to víš, tak to se budeš určitě modlit častěji, viď Rafo?

Rafa: Každý den! Když teď vím, že Bůh je můj táta v nebi. To se budu moc modlit, abych byla pořád s Ním.

Růža: (usmívá se) A vidíš, jak je to snadné. Nepotřebuješ na to žádný telefon. Stačí se začít modlit a Bůh tě hned uslyší.

Rafa: A teto, jak to dopadlo s tím zlobivým klukem a hodným tátou?

Růža: To všechno se dozvíš příště, Rafo.