Jak to bylo s liškou Eliškou a rozbitou panenkou (16)

Rafa: (povídá si sama pro sebe) Ty lišky jsou protivné… S tou Eliškou bych se teda nekamarádila. Trhat panenkám hlavy, fuj!

Růža: Co si to tu bručíš pod fousy?

Rafa: Ahoj, teto! Už tu na tebe čekám! Povíš mi, jak to bylo dál s tou liškou Eliškou?

Růža: To víš, že povím. Proto jsem také přišla…

Pamatuješ, jak Eliška rozbila panenku?

Rafa: To se ví, že pamatuju!

Růža: A jak tak sedí Eliška na zahradě a drží rozbitou panenku, začne plakat.

Rafa: Tak, tak! Jen ať brečí!

Růža: A to tě ani nezajímá, proč je tak smutná?

Rafa: Já vím proč! Pláče, protože si nemá s čím hrát a že se s ní ostatní nebaví!

Růža: To se mýlíš, Rafo. Ona pláče, protože pochopila, co udělala. Že rozbila něco, s čím si zvířátka ráda hrála. A že zklamala paní vychovatelku. A také se bojí trestu, který přijde, když panenku neopraví!

Rafa: Bojí se… Hm, to já bych se taky bála výprasku! Co teď bude dělat, teto?!

Růža: To neví, a proto pláče. A najednou vidí paní vychovatelku, jak k ní kráčí a drží něco v ruce.

Eliška se poleká, neví, co se bude dít. Ale tu uvidí, co má v ruce. Jehlu a nit.

Rafa: Na co to má?

Růža: To Eliška také neví a řekne paní vychovatelce, že moc zlobila a že si za tu rozbitou panenku zaslouží výprask. A že ji ani neumí opravit.

Rafa: Tak ona ta liška chce sama výprask! Podívejme se na ni – konečně se stydí!

Růža: A protože ji má paní vychovatelka ráda, tak se nad ní slituje a pomůže jí s opravou panenky. Přišije hlavu k tělíčku.

Rafa: Ona to udělá místo té lišky! Ta je ale hodná…

Růža: Přesně tak, Rafo. Ta paní vychovatelka dobře ví, že je Elišce líto, co udělala. A že už to podruhé neudělá, když vidí, co způsobila.

Rafa: A ty myslíš, teto, že se Eliška polepší a že už to příště neudělá?

Růža: To víš, že ano. Vždyť kdo by chtěl podruhé stát přede všemi a být potrestán? Ty snad ano, Rafo?

Rafa: Vůbec ne! Ani za nic! Moc bych se styděla…

Růža: A stejné to měla ta liška Eliška. Poděkovala paní vychovatelce za pomoc a před zvířátky přiznala, že panenku neopravila sama. A že už nebude nikdy rozbíjet hračky.

Rafa: (zatleská) Tak ona se opravdu polepšila! Já se těším, až to všechno řeknu Agátě.

Růža: Můžeš jí to všechno hezky vyprávět a říct, že jako ta paní vychovatelka vykonala trest za lišku, tak Pán Ježíš zemřel za Agátu.

Rafa: Fíha, no to až jí povím, tak to se jí bude určitě líbit! (radostně volá a zvedá se k odchodu)

Růža: Kam to běžíš, Rafo? (udiveně)

Rafa: Za Agátou! Všechno jí to povykládat!! Ahóóój!

 

 

 

 

Jak to dopadlo s klukem, který zlobil (15)

Ozývá se štěkot psa a křik malého chlapce.

Rafa: (rozrušeně) Koukni se!! On ho kousne! Teto, teto! Pojď se honem podívat!

Růža: Co je to za křik? Co se tam děje!

Rafa: Ten pes ho skoro kousnul, kdyby ho ten táta nezachránil! (vzrušeně vypráví)

Růža: To je jako ten příběh, který jsem ti vyprávěla minule. Pamatuješ, Rafo?

Rafa:  Pamatuju si  toho zlého kluka, který bil psa. A taky toho hodného tátu, který se nechal pokousat od psa.

Růža: To si pamatuješ moc dobře. Ale to není všechno. Když ten kluk uviděl tátu, jak mu teče krev z ruky, tak začal brečet.

Rafa: Proč brečel?

Růža: On brečel, protože mu bylo líto táty, který musel vydržet tu velikou bolest.

Rafa: Zlý kluk (bručí) Ať si brečí!!!!

Růža: Já myslím, že už nebyl tak zlý. Teď viděl, co způsobil, když zlobil toho psa. Viděl, že je místo něho pokousaný někdo jiný.

A nejen tak někdo – jeho vlastní táta, kterého měl ten kluk určitě rád!

Rafa: A jak to dopadlo, teto?

Růža: Museli jet do nemocnice, kde mu píchli injekci proti tetanu – aby do rány nedostal otravu, víš?

A ten malý kluk seděl celou dobu vedle táty a byl na něho moc hrdý.

Rafa: Proč hrdý??

Růža: Hrdý proto, že má tak hodného a silného tátu, který ho vždycky ochrání.

Rafa: A mě chrání Bůh ! Můj táta je Bůh! To se mám, heč! (chlubí se)

Teto, víš co jsem udělala?

Růža: Povídej.

Rafa: Já jsem to všecko řekla Vincencovi i Agátě! O tom, že máme tátu v nebi a že je to velký Bůh. A že nás má rád!

Růža: Ti určitě koukali, viď Rafo?

Rafa: Koukali na mě a říkali, že by radši chtěli živého tátu. Opravdického, víš teto?

Já jim říkala, že je lepší mít tátu v nebi. Ale oni ne…

Růža: A o Ježíši jsi jim pověděla taky?

Rafa: To jsem jim taky řekla! A taky o tom hasiči a o tom psovi a klukovi… ale Agáta tomu nerozuměla.

Růža: Asi proto, že jsem ti povídala o tátovi a synovi… Ona by asi chtěla slyšet o někom, kdo je jí bližší, že?

Rafa: (dychtivě) Ano! To by chtěla!

Růža: Tak víš, co Rafo? Já ti teď povím příhodu, která se stala jedné malé lišce. A která by se mohla dost dobře přihodit i tvé kamarádce Agátě.

Rafa: Tak to jsem zvědavá, co se té lišce stane!

Růža: Je to docela obyčejná liška, která chodí do domova stejně jako ty.

Rafa: A jak se jmenuje ta liška?

Růža: Je to liška Eliška. A je to neposlušná liška, která má nepořádek ve svých věcech. Ani si neumí hezky hrát s ostatními. Vždycky všechny hračky rozhází.

Rafa: To se na nás paní vychovatelka vždycky moc zlobí, když děláme nepořádek. (povzdychne si) To já znám.

Růža: Jenže ona je Eliška navíc zlomyslná, a tak se jednou stane, že při hře utrhne panence hlavu.

Rafa: Jémine! Utrhne!

Růža: A co si myslíš, že se stane, když se to paní vychovatelka dozví.

Rafa: Já myslím, že Eliška dostane pořádný výprask!

Růža: Paní vychovatelka to nemůže nechat být. Ostatní viděli, jak Eliška utrhla panence hlavu a kdyby za to nebylo potrestána, tak by si potom každý dělal, co by mu napadlo! A tak to nejde.

Rafa: Tak to nejde! (rychle souhlasí a zvědavě se ptá) A dostane ta Eliška výprask?!

Růža: Eliška si přede všemi vyslechne trest – musí panenku opravit. A protože se to stane přede všemi, moc se potom stydí. Paní vychovatelku má totiž moc ráda a teď si od ní musí vyslechnout pokárání.

Rafa: Dobře jí tak! Nemá ničit hračky!!

Růža: Ale, ale, ty jsi nějaká rozčilená! To ti není Elišky ani trochu líto?

Rafa: Není a není! Taková zlá liška, co rozbíjí panenky! Že jí není hanba!

Růža: Já myslím, že Eliška je teď moc smutná. Ostatní zvířátka jsou na ni nazlobená, že jim rozbila hračku. A sama Eliška neví, jak hračku opravit. A jak tak sedí sama na zahradě,  najednou vidí, že k ní přichází paní vychovatelka.

Rafa: A teď dostane výprask!! Dostane nebo ne, teto?

Růža: Na to, jak to s liškou dopadne, si budeš muset počkat do příště. Dnes už ti to neprozradím.

Rafa: (povzdechne si) Už aby bylo příště…

 

 

 

Co pro nás Pán Ježíš udělal (14)

Rafa: (přibíhá k sedící Růži) Teto, teto! Já se ptala paní vychovatelky na Ježíše!

Růža: A copak ses dozvěděla?

Rafa: Paní vychovatelka mi řekla, že Ježíš je Boží Syn.

Růža: To ti řekla dobře – on je doopravdy Syn Boha Nejvyššího.

Rafa: No ale ona mi ještě řekla, že Ježíš zemřel za naše hříchy. (posmutněle) A já nevím, co to znamená.

Růža: Tak to ti pověděla pravdu, Rafo. On musel zemřít, aby nás zachránil.

Rafa: Zachránil? A od čeho?

Růža: Viděla jsi už někdy požár, Rafo? Víš, co to je?

Rafa: Takový velký ohníček, viď?

Růža: Ano. A když hoří třeba takový dům, tak je to moc nebezpečné.

Rafa: Tak zavoláme hasiče, že jo, teto?

Růža: Správně, Rafo. A teď si představ, že přijedou a začnou hasit požár. Ale co se nestane! Z domu se ozývá pláč!

Rafa: Někdo tam je!

Růža: A proto jeden z hasičů vyšplhá po žebříku do toho okna, odkud slyší pláč.

Rafa: Ten je ale statečný!

Růža: To tedy je. Nejenže uhasí oheň, ale vytáhne dítě z hořícího domu.

           A takhle podobně tě Ježíš přišel zachránit.

Rafa: Ježíš nás zachrání před ohněm?

Růža: Ano. Kdyby nás nevytáhl z ohně, tak bychom umřeli.

          Víš, Rafo, hřích je něco moc špatného. Bůh se moc hněvá, když ho děláme. A potrestá každého, kdo hřeší.

Rafa: Dá mu výprask?! (se strachem)

Růža: Ne. Je to jinak. Každý, kdo hřeší, zemře.

Rafa: Jejdanánku! To je strašné…

Růža: Ale Bůh to vymyslel tak, abychom nemuseli zemřít. Poslal Ježíše, aby zemřel místo nás. Už rozumíš, Rafo?

Rafa: Ale když já… Já pořád nevím, co to ten hřích je…

Růža: Tak se hezky posaď vedle mě na židli a já ti to vysvětlím.

Představ si, že jdete s paní vychovatelkou na procházku.

Rafa: Já moc ráda chodím na procházky!

Růža: A jak tak jdete, tak najednou uvidíte kluka, jak strká do psa klackem. Je tam s ním i jeho táta.

Rafa: To je ale zlý kluk! To se přece nedělá!

Růža: Ale ten kluk si nedá pokoj. Pořád do psa šťouchá klackem a pokřikuje na něho. Myslí si, že mu to projde. Jenže v tu ránu se po něm ten pes ožene a chce ho kousnout.

Rafa: Tak ať ho kousne! Zlého kluka!

Růža: Jenže ten pes kousne do ruky jeho tátu.

Rafa: Tátu? Proč ne toho kluka?

Růža: Když táta vidí, že ten pes otvírá tlamu a chce kousnout, rychle se sehne dolů a strčí svoji ruku mezi psa a svého syna.

Rafa: To se mi nelíbí! (zuří) Já chci, aby kousnul toho protivného kluka!

Růža: Protože si to zaslouží za to, jak zlobil?

Rafa: Ano!

Růža: Tak vidíš, Rafo. A takhle je to i s hříchem.

Když děláš něco špatného – jako ten kluk s klackem – je to hřích. A zasloužila bys za to potrestat.

Rafa: (mumlá si pro sebe) Zlobivá žirafa… Zlobivá…

Růža: Tak se netrap, Rafo. Vzpomeň si na Ježíše, o kterém jsem ti před chvílí povídala.

On je jako ten hodný táta, který se nechal pokousat!

Rafa: (opakuje po tetě) Hodný táta… Ale já tátu nemám!

Růža: Máš tátu v nebesích – tvůj táta je samotný Bůh!

Rafa: (usmívá se) Tak já mám tátu. To je prima! (zatleská)

Růža: A když se k němu modlíš, tak mu můžeš říkat „Nebeský tatínku“… I Ježíš mu tak říkal, když se modlil.

Rafa: (radostně volá) Já mám tátu! A můžu si s ním povídat!

Růža: A teď když to víš, tak to se budeš určitě modlit častěji, viď Rafo?

Rafa: Každý den! Když teď vím, že Bůh je můj táta v nebi. To se budu moc modlit, abych byla pořád s Ním.

Růža: (usmívá se) A vidíš, jak je to snadné. Nepotřebuješ na to žádný telefon. Stačí se začít modlit a Bůh tě hned uslyší.

Rafa: A teto, jak to dopadlo s tím zlobivým klukem a hodným tátou?

Růža: To všechno se dozvíš příště, Rafo.