Jako sen

Vidím ho před sebou jako by to bylo včera. 

Starobylý, pyšnící se svojí architekturou tak okázale, až se kolemjdoucí musí zastavit při pohledu na něj.
Je to jako závan nostalgie v dnešním, moderním světě.
Fascinuje mě na něm to, že i když je obklopen ze všech stran moderními budovami, nic mu to neubírá na majestátu, kterým se honosí. A právem!
Měla jsem tehdy hodně mizerný den. Vyletěla jsem od zkoušky z mikroekonomie. Na ekonomické škole je toto stěžejní předmět a „mikro“ musí mít každý student této fakulty v malíčku.
V představách jsem už odevzdávala index a loučila se s vidinou studia na VŠ. Do toho se mi v nitru odehrávalo citové drama, ve kterém hrál hlavní roli jeden kamarád z fakulty.
Nemohla jsem se tedy utěšovat slovy:“….o.k., vyletěla jsem z mikra, ale to mi může být fuk…mám další termín! Nejdůležitější je, že mě Martin miluje. Na tom teď záleží…“
Když jsem si v hlavě zhodnotila svoji nepříliš lichotivou situaci, mohla jsem udělat dvě věci – brečet do polštáře a do roztrhání těla a duše se litovat anebo….
Anebo.

Číst dál