Jaká je PRAVDA a kde ji hledat?

Pravda, to zdánlivě prosté slovo.

Každý by řekl,že je to ta nejpřirozenější věc na světě, kterou všichni musíme znát.

A přece , pravdy je v lidech jako šafránu, poskrovnu. Proto je tak cenná.

Kdo z nás vlastně může říct, že žije v pravdě?

Pravda je prostá, jednoduchá, a někdy se může zdát nudná. Možná proto většinu lidí tak fascinuje lež a uchylují se k ní častěji než k pravdivým výrokům.

Pro mnoho lidí není Pravda důležitá, protože chtějí žít podle potřeb těla a nechtějí se vzdát své vlastní pravdy. Odtud jejich zájem o různé esoterické nauky,které jim zdánlivě ponechávají dostatek svobody,ale zároveň uspokojí jejich touhu po poznání. Proč říkám zdánlivě: protože když jednou člověk zabředne do okultismu, zpočátku má báječný pocit,že přichází na kloub smyslu života, celého bytí a cítí se být důležitý, výjimečný, nepostradatelný a hlavně začne pohrdat druhými lidmi,kteří se tomuto nevěnují. Připadají mu nudní a "zaostalí". Asi největší trik a klam je ale v tom,že lidé odmítající křesťanství jako nudné a "zastaralé" si při studiu esoterických nauk neuvědomují, že svobodu už ztratili. Nejde být neutrální. Buď se rozhodnete pro PRAVDU nebo pro LEŽ. Nic mezitím neexistuje. A buď jste podřízeni Bohu nebo sloužíte Satanovi. (I když v případě Satana si to lidé ani neuvědomují, že mu slouží. Považují se za ateisty a chytré, racionálně uvažující jedince, kteří přece Boha nepotřebují pro svůj život. ) Iluze je tak dokonalá, že oni si dokonce myslí, že každé rozhodnutí, které učiní, je jejich vlastní a tedy svobodné.

A to, zda zvolíme PRAVDU nebo LEŽ, to určuje celou naši další životní cestu.

Satan je opakem pravdy, nabízí jen LEŽ a ILUZI. Svádí lidi a třídí je na milovníky Pravdy, tedy milovníky Boha a na milovníky iluzí a fantazie.

Ježíš řekl:"Já jsem ta CESTA, PRAVDA a ŽIVOT. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Jan 14,6

Ježíš, Boží syn je touto Pravdou. Pokud ho tedy vyznáváme jako svého Pána a Spasitele, v Něm se pohybujeme, žijeme a jsme, potom kráčíme cestou pravdy a máme život v plnosti.

Být skutečnou ženou může být těžké

Neříkám, že jsem si nikdy v časopisech neprohlížela ty oblíbené články o proměně vzhledu. Ale jedno vím bezpečně. Žádné pleťové krémy, líčení ani značkové oblečení neudělají z ženy skutečnou krásku, protože opravdová krása je vnějším odrazem vnitřní spokojenosti.

Skutečná krása vychází ze srdce. A když máte radost ze života (máte po boku partnera,kterého milujete, máte práci a jste zdraví) promění vás to tak, že zkrásníte. To je tedy ten ideální případ, kdy být šťastná a zářit vás nestojí žádné úsilí, prostě si užíváte, že "štěstena" se na vás usmála.

Jenže, co když se nám nedaří?

Bible je plná příběhů žen, jejichž život se neodvíjel tak, jak si naplánovaly.

Eva asi netušila, jakou ohromnou lavinu problémů spustí, když přestoupí Boží příkaz a pojí ze stromu poznání.

Můžeme jen hádat, jestli si Sáraj, žena Abrahamova, byla vědoma toho, co dělá, když svému muži nabídla svoji služku Hagar, aby z ní měl dítě. Jistě, ona sama dítě mít nemohla a byla už pokročilého věku, jednala tak z čirého zoufalství. Ale důsledek jejího rozhodnutí vidíme dodnes - syn Hagar, Izmael, z něhož vzešli muslimové nejsou právě v přátelském vztahu k židovskému národu, který vzešel z Izáka, syna Sáraj a Abrahama.

Nebo jak se asi cítila Noemi, když místo početného potomstva porodila svému manželovi jen dva neduživé chlapce, kteří navíc umřeli ještě za jejího života. Dožít se smrti svých potomků je asi to nejhorší a nejbolestnější, co může matku potkat. Myslím, že takhle si svůj život nepředstavovala. Vždyť se také už nechtěla nechat nazývat Noemi (rozkošná), ale Mara(hořká).

A to nemluvím o královské dceři Támar, kterou znásilnil její vlastní bratr, Amnón. Její původně báječné vyhlídky na budoucnost vzaly tímto za své, protože po zbytek života skončila zavřená v královských komnatách bez možnosti lukrativního sňatku.

Věřím pevně tomu, že všechny tyto ženy toužily žít a naplňovat Boží vůli. Přesto, jak se nám dnes s odstupem času zdá, chybovaly. A mnohdy tak, že tíživé důsledky jejich rozhodnutí neseme dnes i my jako břímě.

To mě přivádí k myšlence, že když jedno jejich takové rozhodnutí ovlivňuje masy lidí dnes, jak může nějaké naše životní rozhodnutí ovlivnit budoucí lidstvo? Že ty důsledky neuvidíme v našem životě neznamená, že žádné nebudou. A jak to udělat, aby byly pozitivní a ne negativní?

Když se necháme vést Duchem Svatým, věřím, že naše cesty budu správné. S Ježíšem je cesta vždy přímá a vede do nebe.

Kam s naším egem?

Kdo se někdy začetl do Nového zákona a jeho evangelií, jistě ho naprosto zaskočil způsob, jakým Ježíš svým následovníkům vysvětluje různé věci. Tak třeba v Matoušově evangeliu praví, že každý, kdo slyší Jeho (Ježíšova) slova, ale neplní je, se podobá muži-bláznu, který postavil svůj dům na písku.

Ono slyšet je jedna věc, ale jednat podle toho je věc druhá. Kolikrát se přistihneme, že v dobré víře nějakému člověku odkýveme jeho názor, nápad či požadavek, ale pak ho "jaksi" zapomeneme splnit. Někdy je to kvůli naší roztržitosti a zapomnětlivosti (což je v dnešní hektické době naprosto běžné), jindy se nám ale naše nerozvážné "odkývání" rozleží časem v hlavě a rozumem si zdůvodníme, proč bychom neměli slib dodržet.

Když čteme, co od nás Ježíš žádá (a nežádá toho věru málo), do určitého okamžiku se přistihneme, že kýveme a v duchu si říkáme, že ho budeme poslouchat, že to chceme udělat. Jenže pak dojdeme při čtení (a věřte mi, dojde k tomu pokaždé) k pasáži, kde od nás Ježíš žádá nás samotné, naše ego, naše životy. Chce, abychom se cele vydali, abychom ho ve všem a vždy poslouchali a nejen, když se nám to hodí. A tehdy odkládáme Bibli, protože cítíme, že upřímně nejsme schopni toto učinit. Dostáváme se do neznámé krajiny, kde už nejde "hrát na jistotu".

Jak je pro naše ego těžké žít podle evangelia...A přitom je vzdání sebe sama jedinou cestou nechat se zcela a úplně naplnit Duchem Svatým, nechat se samotným Bohem vést po cestě života. Kdo jednou vykročil do tohoto "neznáma", zjistil že kráčí z Boží síly a radostně a že i když ho čeká nějaké to utrpení, konečně žije svůj život naplno.

Já si vždycky v souvislosti s tímto krokem do "zdánlivé nicoty" vzpomenu na pohádku Princ a večernice, kde princ musí dokázat svoji odvahu a pevnou vůli, když kráčí zachránit svoji vyvolenou a nesmí uhnout z cesty ani napravo ani nalevo,ať už na něj padá cokoliv. V jednom okamžiku kráčí k propasti a zdá se,že ten další krok bude znamenat pád do nicoty. Jenže opak je pravdou a v okamžiku, kdy on prokáže svoji víru, země se pod jeho nohama sama utvoří a on kráčí klidně dál. A věřím, že potom už nebude nikdy takový jako dřív.

Jít s Ježíšem Kristem vyžaduje odvahu začít "znovu a jinak". Nebojme se toho kroku víry, protože to, co tím naše duše získá, nelze slovy vyjádřit, přesahuje to totiž čas, tak jak ho známe.

Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo

Tato část Žalmu 36, z Bible, mě nepřestává uchvacovat svojí hloubkou. Nepopírám, že moje chápání tohoto textu je na hony vzdálené tomu, jak to myslel autor tohoto Žalmu, ale pokusit se o pochopení můžu - vždyť proto nám Bůh dal rozum, abychom ho používali :-) 

"U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo," je celé znění verše 10. 

Naskýtá se otázka: - Znamená to tedy, že když je mi světlem vše kromě Boha, tak nepoznávám světlo v jeho pravé podstatě? A žiji ve lži? 

Každému z nás se už v životě stalo, že jsme měli nějakou "mystickou" duchovní zkušenost. Dokonce i ti,kteří se nehlásí ke křesťanské víře zažili minimálně jednou za život něco, co je vytrhlo z denní všednosti, něco, co je raketovou rychlostí vyneslo dál , mimo naši galaxii. A tento okamžik byl pro některé impulsem k dalšímu hledání - vždyť v životě musí jít přece o něco víc, než jen o to chodit do práce, jíst, pít, spát...

Mám další otázku:- Když je naším světlem nekonečný Bůh, kráčíme tedy ke světlu tou správnou cestou a poznáváme okolní svět, dění a Boha pravdivě? Já věřím,že ano.

Pořád je tu ale ta "věc" s komunikací, která mi nedává spát. Nedávno jsem byla na duchovním rozhovoru a ten dotyčný kněz mi řekl, že většina důležitých informacích,které k nám proudí, které vnímáme (byť nevědomky) a které nás ovlivňují jsou neverbální povahy. Já byla přesvědčená, že v rozhovoru jde hlavně o "ta slova". Skutečnost, že 80 procent zabírá neverbální komunikace a je to paradoxně právě to, co k nám vysílá druhá osoba při komunikaci a co má na nás největší vliv, mě víc než překvapila. Kněz uvedl dobrý příklad s malým nemluvnětem. V prvních měsících života se opravdu nedá mluvit o komunikaci-rozhovoru a přesto dítě všechno maximálně vnímá, nasává každým pórem svého těla. A mnozí psychologové se shodují, že právě to, v jakém prostředí dítě žije a zda je mu předávána láska v tomto raném období, to určuje jeho pozdější charakter, osobnost.

Pokud je to tedy tak, že to hlavní, co na nás lidé vnímají, nejsou slova,ale způsob našeho vystupování, výraz tváře, gestikulace,atd. Pak můžeme slova volit jakkoliv uváženě, ale pokud to nebude odpovídat tomu,jak neverbálně působíme na druhé, nesetká se to s odezvou. 

Na co narážím - jestliže chci druhým lidem přiblížit Krista a sama nežiji upřímně podle evangelia a není to na mém životě znát, těžko druhé přesvědčím, že Kristus je cesta, pravda a život. Neverbálně vyzařuji něco odlišného, než co sděluji verbálně.

Nejtěžší na tom ovšem je, že si ani nemusíme být vědomi tohoto našeho vnitřního rozporu. Co když děláme "co můžeme" a přesto se "nic neděje"? Co když se snažíme poctivě žít v souladu s Božími přikázáními, a přesto naše okolí žije v odporu vůči Bohu? Potom asi nezbývá, než kriticky a upřímně pohlédnout na své nitro a položit si otázku - Je mým světlem opravdu Kristus? Protože pokud ano, potom nemohu jinak, než spatřovat toto světlo a Krista pravdivě. A pak ho jistě uvidí i lidé kolem mě.-

Černá díra a naše

Co jsou černé díry a jak se projevují asi většina lidí ví. Podle definic je natolik hmotná s tak silným gravitačním polem , že ji v podstatě žádné těleso nemůže opustit. Zajímavé ovšem je, že ji nemůže opustit ani světlo, proto ji nemůžeme vidět.

Albert Einstein ji teoreticky předpověděl v rámci obecné teorie relativity.

Smysl existence černých děr mi uniká. Jediné, co chápu je, že je to pro nás hrozba z kosmu. Vždyť my ji ani nemusíme zpozorovat a ona se může natolik přiblížit, že nás pohltí.

Taková černá díra může představovat i člověka, který shromažďuje věci jen pro sebe a myslí jen na sebe (sobec).

Člověk, který se "chová" jako černá díra, prostě jen pořád pohlcuje vše kolem sebe a nikdy nemá dost. Není přitom ani nijak zvlášť šťastný. Většina lidí netouží být dlouho v blízkosti takového "psychického upíra". Už také proto, že v jeho blízkosti vnímáte jen temnotu, marnost a nepříjemné pocity. Nevyzařuje žádné "duchovní světlo" - jak by tedy mohl někoho zaujmout? Snad jen toho, kdo má "sebevražedné tendence" a je rád někým "pohlcován".

Takových "černých děr" je kolem nás víc, než si myslíme.

Jsou to lidé, kteří jen berou a nic nenabízí. Stále mluví jen o sobě a na strastech druhých jim nezáleží. Bývají to i nenapravitelní mluvkové, kteří vás ani nepustí ke slovu a po setkání s nimi se cítíte bez energie a unavení.

Možná by stálo za úvahu se zamyslet, zda náhodou nesloužíme jako potrava "černé díry". A pokud ano, bylo by dobré vymanit se z jejího vlivu.