Jaké je to dnes

Kniha Přísloví v Bibli působí dojmem, že bez moudrosti se nám na světě nemůže dobře dařit. Není tu přitom řeč o jen tak ledajaké moudrosti, ale o té, která je dána od Boha. Určitě je lepší mít boží moudrost, protože ta boží je té světské moudrosti nadřazená.

Jak se k ní ale dostat?

V Bibli se o moudrosti mluví jako o bytosti. Je to zvláštní, skoro záhadné, ale jej to tak. A tato bytost funguje jako zprostředkovatel mezi Bohem a lidmi.

Být moudrým a moudře jednat znamená podle Bible ctít a konat, co je Boží vůle. Pro křesťana to znamená řídit se přikázáním lásky (k Bohu a bližnímu). Ale především - počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.

Čtěme knihu Přísloví a přiživujme ve své duši a ve svém srdci touhu tuto bázeň před Bohem mít.

...jako v rajské zahradě

Naše maličká zahrádka před domem je zázračná. Úrodu sklízím každých 14 dní. Je to prostě jako v ráji. V Bibli se píše, že aniž Adam a Eva pracovali, stromy plodily ovoce každý měsíc. Bylo to zřejmě zázračnou vodou, která pramenila u Božího trůnu a napájela veškerý život v zahradě Gan Eden.  Takové stromy nemusely být nikým kultivovány a přesto plodily to nejdokonalejší a nejsladší ovoce, jaké si jen člověk může vysnít. Myslím, že kdybychom takové ovoce dnes snědli, naše chuťové pohárky by nad tou nebeskou hostinou pravděpodobně explodovaly.

Ale zpátky k naší zahrádce. Každých 14 dní nevěřícně zírám, že špenát a fazolky vypadají jakoby je nikdo nikdy netrhal.  Je to takový malý zázrak, já jen doufám, že do půdy odněkud neuniká nějaká chemická látka, která by způsobovala takovou přehnanou úrodu.  Prostě se mi nezdá, že tady na zemi může být taky něco ideální, zavánějící  filosofií "rajské zahrady".

Když nás někdo pozdraví jako první, přestože ho neznáme, odpovíme a v srdci se nám rozhostí hřejivé teplo a vědomí, že slušní lidé ještě žijí. Nebo když zápasíte s kočárkem před vstupem do nemocnice a někdo vám přidrží dveře, přestože tím zdržuje sám sebe, úplně vás to dojme a s vděčností máte chuť toho člověk obejmout. Anebo když se vám v lékárně věnuje magistra víc než má vlastně v popisu práce a ještě k tomu je milá, potom máte co dělat, aby slzička neukápla /pokud jste těhotná,nebo kojíte a hormony jsou "na pochodu"/.

Mít trochu toho ráje tady na zemi, to by byl život snesitelnější a ne tak bezútěšný. A je to jen o vztazích mezi lidmi. Vždyť někdy stačí se na někoho usmát a zlepšíte mu třeba celý den. A kdoví, jestli se ten den někdo zrovna nerozhodoval,zda chce dál žít. A vy jste mu svým úsměvem nebo vlídným slovem pomohli se rozhodnout, že život má smysl, když se lidé mají rádi, vzájemně si pomáhají a budují vztahy. Vždyť Ježíš říká, že druhé největší přikázání je "Miluj bližního svého,jako sám sebe." My na svém životě mnohdy zjišťujeme, jak je obtížné toto naplnit,ale zároveň jak smysluplné a "božské" to je. V Božích očích jsme Božími dětmi, tak podle toho také jednejme.

 

 

Vyhoď svůj pytlík s pískem!

Představte si, jak by to bylo báječné se vznést jako v létajícím balónu vysoko nad naše trable, starosti a koukat na ně z výšky. Určitě by nám pak připadaly mnohem méně závažné a nespoutávaly by nás tak těsně.

Napadlo mě, že když by ty starosti a potíže šly vyjádřit v pytlících s pískem, asi bych neváhala a koukala bych se jich co nejdříve zbavit, vyhodit je ven z balónu. Pak bych se konečně odrazila od země a postupně stoupala výš a výš. S každou odhozenou starostí bych na okolní svět koukala z větší perspektivy a tedy i objektivněji, než když v trablech vězím až po uší a jsem tím úplně zaslepená.

A teď si přiznejme, že mnohým z nás jakoby se zalíbilo vězet v těch starostech až po uši. A každému na potkání vyprávíme, jak jsme na tom strašně špatně, jak se nám děje bezpráví a máme ve všem smůlu. Sedíme na dně toho zpropadeného balónu, který představuje naše nejbližší okolí a litujeme se. A ty pytlíky se starostmi a trápeními leží všude kolem nás. A my při pohledu na ně bědujeme, jak hrozný osud to máme.

Ale pak jsou tu ti, kteří by ty pytlíky rádi vyhodili, jenže to nedovedou. Už si na tenhle utrápený život tak zvykli, že si neumí představit, jaké by to bylo, kdyby byli šťastní a měli vyřešené problémy. A taky potřebují pomoc někoho druhého, komu by vše mohli doprobna vypovědět (ale už ne s cílem se litovat, ale se záměrem problém vyřešit - popsat a zbavit se ho jednou provždy).

Chtěla bych tímto povzbudit nás všechny - neseďme na dně balónu a neutápějme se v sebelítosti. Vždyť létající balón je od toho, aby se vznášel nad zemí :-)

Bůh smysl pro humor

S manželem jsme svoji už nějaký ten pátek, a tak se okolí začalo nenápadně pídit, kdy že se to hodláme "rozmnožit". Není opravdu nic lepšího, než když se k vašim obavám z nemožnosti početí miminka přidají zvědavci, kteří vás denně "masírují" dotazy typu:"Tak co? Už máte zaděláno na sviště?" Tahle nemístná vlezlost způsobí dvě věci. Takovým lidem se začnete obloukem vyhýbat a při pohledu na ně vám naskakuje kopřivka, a další věc je ta, že samou nervozitou najednou každý měsíc zjišťujete, že "zase nic" a propadáte z toho zoufalství. Což je faktor, který zplození miminka moc nenapomáhá.

Plynuly měsíce a já pořád "nic". Jasně, že jsem se modlila, ale Bůh měl prostě na starosti zrovna někoho jiného. Jakoby to nestačilo, kdekdo v mém blízkém okolí byl těhotný, což zase živilo moji sebelítost. Po návštěvě obvodního lékaře jsem dostala doporučení na imunologii aby zkoumali, co je "se mnou špatně". A když se pak zjistilo, co je za problém, lékařka mě "potěšila" citlivým komentářem: "No jo, tak to je blbý, to nebudete moct mít děti..." Moje sebelítost zase hrála prim a já se duchu loučila s maličkými, dětskými prstíčky a roztomilým žvatláním.

Když sena to teď dívám zpětně, zajímavé, jak si má člověk tendenci všechno idealizovat, když to nemá. Nikdo vám před otěhotněním neřekne, jak porod bolí a jak je šestinedělí psychicky a fyzicky náročné a vyčerpávající (nemáte čas se vyspat a najíst). Bez pomocné ruky byste dlouho nevydrželi a nepřežili. Najednou čelíte úplně jiné realitě, ve které je dítě na prvním místě a vy neděláte nic jiného, než že ho krmíte, přebalujete, uspáváte a takhle pořád dokolečka. Mezitím máte vždycky tak slabou hodinku na spánek. Uznejte, to se dlouho zvládat nedá.

Abych se ale vrátila k tomu období "neplodnosti"... Doktoři se mě pokoušeli léčit, ale dítě se prostě nekonalo. Až když jsem vysadila léky (padaly mi vlasy a bylo mi špatně) a místo dítěte začala řešit zatékající střechu, dělníky v domě a manžela téměř na smrtelné  posteli po nezdařené dovolené v Tunisu, najednou ouha - pozitivní těhotenský test! Bylo to tak nečekané (opravdu jsem věřila doktorům a myslela, že dítě mít nikdy nebudu) že jsem vyšla s testem v ruce a v sedm ráno stála nad svým spícím manželem a nevěřícím hlasem řekla: "Já jsem asi těhotná..."

Jako budíček to bylo originální, no uznejte. A těhotenství přišlo přesně v dobu, kdy bych to nejméně čekala. Já myslela,že jsem ve stresu, ale moje tělo to vyhodnotilo jako ideální podmínky pro početí potomka. A tak se začala chystat na svět Sofie a my se těšili, že budeme rodina.

Marnotratný syn (dcera) a kdo jsme my

Kolem nás žijí lidé, kteří si naši lásku - dle našeho soudu - nezasluhují. Jsou to protivní ateisté, s kterými trávit čas prostě není nic příjemného. Jenže co nám k tomu říká Bible? My se nemáme povyšovat a distancovat od takových lidí. Kdoví jestli nám je Bůh neposlal do cesty právě proto,abychom se naučili žít podle přikázání "Miluj bližního svého jako sám sebe."

Milovat druhé takové, jací jsou. Bez předsudků, bez soudů. Kdo z nás to dokáže?

V Matoušovi 22,34 se jeden zákoník ptá Ježíše:"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" On mu řekl:"Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné. "Miluj bližního svého jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci."

Láska. Takové běžné, denně užívané slovo. Co je na tom složitého? Jasně,že mám rád svého bližního, říkáme si a v duchu se utěšujeme, že zase nejsme tak špatní. Jenže Ježíš není Bohem "zbytků". On chce vše. Máme milovat Boha maximálně, jak to jen dokážeme. A druhé lidi máme milovat jako sami sebe. Fííha, co to ale znamená? Když jdu po Praze a potkám lidi, co žebrají a chtějí peníze, říkám si, možná mají hlad. Já nesnáším hlad. No tak jim musím dát peníze, aby se najedli (soudě podle sebe). Jenže neudělám ani pár kroků a další žebrák. A když takhle chodíte každý den z práce stejnou trasu, za chvíli zjistíte,že máte prázdnou peněženku. Trochu to teď přeháním, ale dělám to záměrně. Sama si totiž nevím rady s tím přikázáním "Miluj bližního svého..."

Když čteme Podobenství o marnotratném synu, Lukášovo evangelium 15,11, všímáme si role otce,jak zde vystupuje,jak se chová ke svým synům a hledíme v úžasu na tu nekonečnou, štědrou Boží lásku bez hranic. Vždyť ten povedený synáček se vrací domů po prohýřených dnech a nocích, hladový a bez peněz, které si na otci vyžádal. Vrací se zkroušený a lituje toho,co udělal,chce se otci omluvit,ale ten ho ani nepustí ke slovu. Hned jak syna spatří, běží k němu, hnut lítostí, objímá ho a líbá. A to je ta skutečná láska, která nic nežádá nazpět, která se naopak sama dává. takovou láskou tedy máme milovat Boha a své bližní.

Lukáš 6,36 "Buďte milosrdní, jako je milosrdný Váš Otec."

Matouš 7,12 "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci."

Matouš 5,48 "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."