Maminko,nezabíjej mě, chci žít.

Znám ženu, která se po celý život setkává s odmítnutím a neláskou. Všechno to začalo už když byla jako malé miminko u své matky v bříšku a její  matka se ji pokoušela "potratit". Je to kruté a ještě strašnější je to, že to matka své dceři řekla.

Teď mě napadá, kolik takových malých dětí takto prosilo v těle matky o svůj život. Kolik jich bylo donošeno , kolik jich zemřelo?

Myslím, že každé miminko v těle matky, ať už v jakémkoliv stádiu vývoje, má právo žít. Věřím, že kdybychom uměli pořídit záznam toho, co si dítě v břiše matky myslí, hodně by nás překvapilo, co všechno dítě v děloze prožívá a co ho ovlivňuje.

Dnes se hodně mluví o dětech, které byly zavražděny už v těle matky. Co ale životy lidí, kteří přežili a žijí s tím, že byly nechtěné a od počátku trpěly neláskou? Kdo se o ně zajímá? Vždyť nemohou žít naplněný život, protože i kdyby vedle sebe měli milujícího partnera (a to štěstí má málokdo) tak jeho lásku nedokážou přijmout, nedokážou se z ní radovat a "užít si ji". Jsou tak pomačkaní a poranění, že se skrývají . Mnozí jsou povrchní, lhostejní nebo krutí. Každý se s tím vyrovnává po svém a nemůžeme jim to mít za zlé.

Je pro ně naděje prorazit ten bludný kruh nelásky a utrpení a začít konečně žít? Je vůbec možné odpustit rodičům, kteří dítě nemilovali a tím ho deformovali?

Když hledáte odpověď  na poli psychologie, zjistíte do hloubky jak velký máte problém a dostanete depresi z toho, že jste ztraceni. Díky psychologii zjistíte všechny možné informace, jen ne způsob, jak své bolavé srdce uzdravit bez pomoci medikamentů.

Uzdravit bolavé srdce, zraňující minulost - dokonce tak vzdálenou, jako je to, co se nám stalo, když jsme byli ještě v těle naší matky, to dokáže Ježíš Kristus. Když k Němu přicházíme s prosbou o uzdravení, nevyžene nás ven. On umí obejmout tak jako nikdo. Jeho láska nezná mezí. Možná se neuzdravíte ze dne na den a možná ano. S každým člověkem jedná Ježíš úplně jinak. Respektuje totiž jedinečnost lidské bytosti. Nikdy nic nezlehčuje, ale ani vás nebude podporovat v sebelítosti. Na svém životě, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání nám mnohé zjevil. Ne všechno chápeme, ale důležitá je ta snaha porozumět Mu a následovat Ho. Kdo Ho prosí o uzdravení, odpuštění a lásku, toho Ježíš neodmítne. Vždyť proto přišel na zem, aby přinesl osamělým a svázaným hříchem svobodu a věčný život. Na nás je to přijmout.

Jaké je to dnes

Kniha Přísloví v Bibli působí dojmem, že bez moudrosti se nám na světě nemůže dobře dařit. Není tu přitom řeč o jen tak ledajaké moudrosti, ale o té, která je dána od Boha. Určitě je lepší mít boží moudrost, protože ta boží je té světské moudrosti nadřazená.

Jak se k ní ale dostat?

V Bibli se o moudrosti mluví jako o bytosti. Je to zvláštní, skoro záhadné, ale jej to tak. A tato bytost funguje jako zprostředkovatel mezi Bohem a lidmi.

Být moudrým a moudře jednat znamená podle Bible ctít a konat, co je Boží vůle. Pro křesťana to znamená řídit se přikázáním lásky (k Bohu a bližnímu). Ale především - počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.

Čtěme knihu Přísloví a přiživujme ve své duši a ve svém srdci touhu tuto bázeň před Bohem mít.

Bůh smysl pro humor

S manželem jsme svoji už nějaký ten pátek, a tak se okolí začalo nenápadně pídit, kdy že se to hodláme "rozmnožit". Není opravdu nic lepšího, než když se k vašim obavám z nemožnosti početí miminka přidají zvědavci, kteří vás denně "masírují" dotazy typu:"Tak co? Už máte zaděláno na sviště?" Tahle nemístná vlezlost způsobí dvě věci. Takovým lidem se začnete obloukem vyhýbat a při pohledu na ně vám naskakuje kopřivka, a další věc je ta, že samou nervozitou najednou každý měsíc zjišťujete, že "zase nic" a propadáte z toho zoufalství. Což je faktor, který zplození miminka moc nenapomáhá.

Plynuly měsíce a já pořád "nic". Jasně, že jsem se modlila, ale Bůh měl prostě na starosti zrovna někoho jiného. Jakoby to nestačilo, kdekdo v mém blízkém okolí byl těhotný, což zase živilo moji sebelítost. Po návštěvě obvodního lékaře jsem dostala doporučení na imunologii aby zkoumali, co je "se mnou špatně". A když se pak zjistilo, co je za problém, lékařka mě "potěšila" citlivým komentářem: "No jo, tak to je blbý, to nebudete moct mít děti..." Moje sebelítost zase hrála prim a já se duchu loučila s maličkými, dětskými prstíčky a roztomilým žvatláním.

Když sena to teď dívám zpětně, zajímavé, jak si má člověk tendenci všechno idealizovat, když to nemá. Nikdo vám před otěhotněním neřekne, jak porod bolí a jak je šestinedělí psychicky a fyzicky náročné a vyčerpávající (nemáte čas se vyspat a najíst). Bez pomocné ruky byste dlouho nevydrželi a nepřežili. Najednou čelíte úplně jiné realitě, ve které je dítě na prvním místě a vy neděláte nic jiného, než že ho krmíte, přebalujete, uspáváte a takhle pořád dokolečka. Mezitím máte vždycky tak slabou hodinku na spánek. Uznejte, to se dlouho zvládat nedá.

Abych se ale vrátila k tomu období "neplodnosti"... Doktoři se mě pokoušeli léčit, ale dítě se prostě nekonalo. Až když jsem vysadila léky (padaly mi vlasy a bylo mi špatně) a místo dítěte začala řešit zatékající střechu, dělníky v domě a manžela téměř na smrtelné  posteli po nezdařené dovolené v Tunisu, najednou ouha - pozitivní těhotenský test! Bylo to tak nečekané (opravdu jsem věřila doktorům a myslela, že dítě mít nikdy nebudu) že jsem vyšla s testem v ruce a v sedm ráno stála nad svým spícím manželem a nevěřícím hlasem řekla: "Já jsem asi těhotná..."

Jako budíček to bylo originální, no uznejte. A těhotenství přišlo přesně v dobu, kdy bych to nejméně čekala. Já myslela,že jsem ve stresu, ale moje tělo to vyhodnotilo jako ideální podmínky pro početí potomka. A tak se začala chystat na svět Sofie a my se těšili, že budeme rodina.

...jako v rajské zahradě

Naše maličká zahrádka před domem je zázračná. Úrodu sklízím každých 14 dní. Je to prostě jako v ráji. V Bibli se píše, že aniž Adam a Eva pracovali, stromy plodily ovoce každý měsíc. Bylo to zřejmě zázračnou vodou, která pramenila u Božího trůnu a napájela veškerý život v zahradě Gan Eden.  Takové stromy nemusely být nikým kultivovány a přesto plodily to nejdokonalejší a nejsladší ovoce, jaké si jen člověk může vysnít. Myslím, že kdybychom takové ovoce dnes snědli, naše chuťové pohárky by nad tou nebeskou hostinou pravděpodobně explodovaly.

Ale zpátky k naší zahrádce. Každých 14 dní nevěřícně zírám, že špenát a fazolky vypadají jakoby je nikdo nikdy netrhal.  Je to takový malý zázrak, já jen doufám, že do půdy odněkud neuniká nějaká chemická látka, která by způsobovala takovou přehnanou úrodu.  Prostě se mi nezdá, že tady na zemi může být taky něco ideální, zavánějící  filosofií "rajské zahrady".

Když nás někdo pozdraví jako první, přestože ho neznáme, odpovíme a v srdci se nám rozhostí hřejivé teplo a vědomí, že slušní lidé ještě žijí. Nebo když zápasíte s kočárkem před vstupem do nemocnice a někdo vám přidrží dveře, přestože tím zdržuje sám sebe, úplně vás to dojme a s vděčností máte chuť toho člověk obejmout. Anebo když se vám v lékárně věnuje magistra víc než má vlastně v popisu práce a ještě k tomu je milá, potom máte co dělat, aby slzička neukápla /pokud jste těhotná,nebo kojíte a hormony jsou "na pochodu"/.

Mít trochu toho ráje tady na zemi, to by byl život snesitelnější a ne tak bezútěšný. A je to jen o vztazích mezi lidmi. Vždyť někdy stačí se na někoho usmát a zlepšíte mu třeba celý den. A kdoví, jestli se ten den někdo zrovna nerozhodoval,zda chce dál žít. A vy jste mu svým úsměvem nebo vlídným slovem pomohli se rozhodnout, že život má smysl, když se lidé mají rádi, vzájemně si pomáhají a budují vztahy. Vždyť Ježíš říká, že druhé největší přikázání je "Miluj bližního svého,jako sám sebe." My na svém životě mnohdy zjišťujeme, jak je obtížné toto naplnit,ale zároveň jak smysluplné a "božské" to je. V Božích očích jsme Božími dětmi, tak podle toho také jednejme.

 

 

Vyhoď svůj pytlík s pískem!

Představte si, jak by to bylo báječné se vznést jako v létajícím balónu vysoko nad naše trable, starosti a koukat na ně z výšky. Určitě by nám pak připadaly mnohem méně závažné a nespoutávaly by nás tak těsně.

Napadlo mě, že když by ty starosti a potíže šly vyjádřit v pytlících s pískem, asi bych neváhala a koukala bych se jich co nejdříve zbavit, vyhodit je ven z balónu. Pak bych se konečně odrazila od země a postupně stoupala výš a výš. S každou odhozenou starostí bych na okolní svět koukala z větší perspektivy a tedy i objektivněji, než když v trablech vězím až po uší a jsem tím úplně zaslepená.

A teď si přiznejme, že mnohým z nás jakoby se zalíbilo vězet v těch starostech až po uši. A každému na potkání vyprávíme, jak jsme na tom strašně špatně, jak se nám děje bezpráví a máme ve všem smůlu. Sedíme na dně toho zpropadeného balónu, který představuje naše nejbližší okolí a litujeme se. A ty pytlíky se starostmi a trápeními leží všude kolem nás. A my při pohledu na ně bědujeme, jak hrozný osud to máme.

Ale pak jsou tu ti, kteří by ty pytlíky rádi vyhodili, jenže to nedovedou. Už si na tenhle utrápený život tak zvykli, že si neumí představit, jaké by to bylo, kdyby byli šťastní a měli vyřešené problémy. A taky potřebují pomoc někoho druhého, komu by vše mohli doprobna vypovědět (ale už ne s cílem se litovat, ale se záměrem problém vyřešit - popsat a zbavit se ho jednou provždy).

Chtěla bych tímto povzbudit nás všechny - neseďme na dně balónu a neutápějme se v sebelítosti. Vždyť létající balón je od toho, aby se vznášel nad zemí :-)