Bůh je lepší než čokoláda

Dvě malé děti, nedostatek spánku a téměř žádná energie. Už to stačí, aby se člověk cpal čokoládou ve vypjatých situacích - např. když brečí obě děti a řešíte, které dřív utěšit. Uff. Anebo když oblékáte děti na procházku ven. Miminko brečí protože v horizontální pozici netuší, co se bude dít, pro něj je to vždycky nuda a děsivé neznámo, pokud ho zrovna nechová máma. Takže začínáte rychle oblékat staršího potomka, spěcháte, takže to logicky vůbec nejde, do toho se dítě válí po zemi a sabotuje vaše snahy o převlečení. Vy se můžete vzteky pominout a dítě z toho má legraci a ohromně se baví. Vždyť je to přece hra! Poté, co celí zpocení připravíte děti na odchod z domu, zjistíte, že jste zralí na sprchu a úplnou změnu garderoby. Na to samo sebou není čas, řvoucí miminko v kočárku vyžaduje okamžité houpání a pohyb, poté utichne a usne.

Teď je ten pravý čas na čokoládu. Jenže tady nastává potíž. Jeden kousek nikdy nestačí. Jak sníte jeden, zjistíte, že musíte mít další. Nicméně svědomitě po každém kousku čokoládu zabalíte na znamení, že už "nebudete" až někdy zítra. Jenže omyl - postupně se k zabalené čokoládě vracíte, až zjistíte, že tam zbývá jen poslední řádek. Krátce uvažujete, zda nechat na další den, nakonec ale vyhodnotíte situaci jako skutečně velmi stresovou, takže zbytek mizí ve vás a obal od čokolády v odpadkovém koši.

Do toho perlí moje téměř tříletá dcera, která zavětří, když se k ní skláním, abych jí pomohla doobout botičky:"Cítím...cítím...čokoládu!" Naštěstí se nedožaduje zakázané pochutiny, protože vize procházky je silnější. Už běží ven ze dveří.

Pokud se scénář každý den opakuje stejně, spotřeba čokolád enormně roste. Situace začíná být neúnosná, když se jednou letmo zahlédnete v zrcadle. Zděsíte se tukového polštáře. A potom dostanete hloupý nápad vlézt si na váhu, abyste si ověřili, zda zrcadlo mluví pravdu. Hmm,váha je zřejmě rozbitá, ta čísla na ní jsou nesmyslně vysoká, bude třeba ji dát do opravy.

Najednou můj pohled spočine na Bibli, která leží na stole. No tedy, po tom všem nervování si konečně vzpomenu, že bych o sílu a energii měla prosit Všemohoucího. Docela ostuda u někoho, kdo žije s Kristem už pár let. Ale lepší pozdě než-li vůbec.

Na modlitbě je úžasné to, že po tom neztloustnete, nekazí se vám zuby a máte radosti ze života víc, než po pozření vagónu čokolád. A má to vedlejší účinek v tom, že se stáváte díky Boží milosti trpělivější a laskavější mámou. A to nemluvím o báječném pocitu, že jste zvítězili nad obsedantní potřebou cpát do sebe bez přestání něco sladkého.

Takže to v konečném důsledku ocení nejen vaše peněženka, děti a manžel, ale jistě se ze změny vašeho přístupu raduje i Bůh.