Je-li Bůh s námi, kdo proti nám

Na akci Noc kostelů jsem si letos vytáhla biblický verš: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8,31).
Neuměla jsem si představit, co to pro mě v praxi znamená. Je to skvělé, nadčasové a vítězné heslo, ale jak s ním naložit v běžném životě?
 
V denním shonu a péči o dvě malé holčičky (5 a 2,5 let) jsem na toto vítězné heslo pozapomněla a nechala se trápit v každodenním stereotypu.
Až se mi jednoho dne do ruky dostala kniha od Dereka Prince - Proměna života duchovní mocí - a já se modlila modlitbu Osvobození z prokletí (to mimo jiné obsahuje i prosbu o vysvobození z následků hříchů mých předků). Prožila jsem úžasnou radost ze svobody Boží dcery.
Tohle bylo ono - to praktické prožití, že vítězství Ježíše Krista na kříži je vítězství nad smrtí (nemocí, úzkostí...).
Je hrozné, že hřeším, ale Ježíš za moje hříchy prolil svoji svatou krev. A to znamená jednu důležitou věc - pokud tomu věřím a opravdu a upřímně lituji svých hříchů, neumřu. Jsem zachráněna a spasena pro přebohatou Boží milost.
 
A co je na tom nejkrásnější?
Že Ježíš chce, abychom naše životy žili v plnosti. Vždyť "Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy." (2 Timoteus 1,7)
A nesouvisí snad strach s nemocemi a úzkostmi? Představte si negativní a stresovou situaci, která se vám stane během dne a vy přestože jste křesťani se tou situací necháte ochromit. Jste zastrašeni, jinými slovy, máte ducha strachu. Následek můžou být i žaludeční potíže. Takhle to ale Ježíš nechtěl. Když do podobné negativní situace vstoupím, místo odevzdání se duchu strachu se začnu modlit a prosit Pána Ježíše, aby mě naplnil pokojem a situaci proměnil. Pozvu Pána Ježíše do té situace a vyprosím si Ducha síly, lásky a rozvahy. Je to napsané v Bibli, mám na to právo, můžu se tak modlit.
 
Najednou se vše odehrává jinak. Vše je jiné, lepší, plné Boha :-)
Je nádherné a nadějné, že už se nemusím nechat spoutávat duchem strachu, ale žít vítězný život pod vedením Pána Ježíše. Vždyť On je navěky vítěz. 
"Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

Co je pravý půst ?

Jaký půst se líbí Bohu?

Vypadat zkroušeně, zničeně a sklánět se k zemi jako rákos?

Ježíš řekl, že postit se je dobré, ale neměli by to na nás lidé vidět. Měli bychom mít radostnou tvář a ne naříkat, že máme hlad, protože jsme si odepřeli na pár dní nějaké jídlo.

V Izaiášovi 58 kapitole se praví: "Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší?"

A od 8 verše: "Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve:"Tu jsem!" Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem. Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí."

Zaujalo mě ty 4 body, které Bůh zmiňuje, když říká, jaký půst se Mu líbí.

ROZEVŘÍT OKOVY SVÉVOLE - svévolně jednám, když neposlouchám Boha. Jak mohu rozevřít okovy svévole ? Poprosit upřímně (s pokorou) Ježíše, že na to nestačím, že toužím umřít starému, hříšnému, svévolnému "Já" a že chci konat Boží vůli. Věřím, že z Boží milosti se tyto okovy svévole mohou rozevřít, a já jsem tak svobodná v Kristu a už neotročím hříchu. Jsem svobodná žít život, který pro mě Bůh připravil.

ROZVÁZAT JHA - věřím, že dalším logickým krokem, je osvobození od všeho, co nás pronásleduje z minulosti (často z dětství). Vždyť Bůh nechce, abysme měli deprese, pocit méněcennosti. Na to nás příliš miluje. Má pro nás úžasné plány a těší se, až ty plány začneme naplňovat.

DÁT UJAŘMENÝM VOLNOST - kdo je osvobozen od hříchu, naplněn Duchem svatým, prožívá život v plnosti, tak jak to zaslíbil Ježíš Kristus. A je také plný radosti a lásky. Chce tuto lásku dávat dál a pomáhat všem kolem sebe, aby poznali zázrak věčného života. Touží říkat lidem o Ježíši a o tom, co pro nás lidi udělal.

KAŽDÉ JHO ROZBÍT - kráčet v Boží moci, být sám uzdraven, to znamená, že chcete uzdravovat druhé a také to dokážete! resp. Bůh to dokáže skrze vás...

A opět je tam to připomenutí, že máme pomáhat lidem v nouzi. Že máme být milosrdni, nezavírat oči před utrpením druhých. Máme být aktivní. Potom budeme lidem okolo světlem a s Bohem povedeme intenzivní dialog.

I kdyby kolem nás nic nefungovalo, my víme, že stačí být stále u zdroje (živého Boha) a budeme jak zahrada zavlažovaná. Bůh nás nenechá bez pomoci, bez prostředků. Naplní nás pokojem a klidem, když na Něj spoléháme.

Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit

Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. "Dám ti všechnu moc a slávu těchto království." řekl mu ďábel, "neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje."

Ježíš mu odpověděl: "Je psáno:"Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit."

Lukáš 4,5-8

Je zajímavé, že ďábel nejdřív pokouší hladového Ježíše proměnou kamení v chleba. Když neuspěje, slibuje mu veškerou moc a slávu světa a zdá se, že za to mnoho nechce. Vyžaduje uctívání a klanění. Z našeho lidského pohledu to nevypadá až tak strašně, ale z Božího pohledu je to obrovský hřích. Klanět se někomu či něčemu jinému než Bohu je modloslužba a Bohu se oškliví. A přece je celý Starý zákon plný modloslužby a nemůžu si nalhávat, že se jí někdy nedopouštím i já.

V mém případě je to honba za pocitem, že toužím být dokonalá matka a manželka. Vše uklizeno, navařeno, děti čisté a poslušné za všech okolností...Že je můj přístup špatný poznám podle toho, že jsem nervní a nepříjemná na své okolí, když nevypadá domácnost dle mých představ. Což se bohužel děje dost často, protože s dvěma malými dětmi to "celé nějak nezvládám". Ráno, když vstanu, je to ještě dobré. Pomodlíme se, zazpíváme jednu, dvě chvály, přečteme něco z Bible - to už začíná problém, protože mi do toho neustále vstupuje 3letá dcerka. V hlavě mám harmonogram, co se musí ten den stihnout. Už během následující hodiny je mi ale jasné, že se dostávám do skluzu a nestihnu ani polovinu věcí, které jsem si předsevzala, že musím stihnout.

Mojí modlou se stala domácnost a touha mít vše v pořádku a mít vždy teplý oběd. Ty věci samy o sobě nejsou špatné, ale hrozné je to, co se mi stalo v postoji k těm věcem. Z mého vztahu k dětem a manželovi zmizela bezpodmínečná láska a já jsem generál, který prostě jen řídí svoji jednotku a nesnese odpor. S hrůzou jen sleduju, co to dělám.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. (Římanům 7,15)

Když konečně činím pokání, uleví se nejen mně, ale i mému okolí. Nemůžu uvěřit tomu, co se mi stalo. Podlehla jsem klamu a myslela si, že "to nějak půjde bez lásky". Ale stále zas a znovu se vracím k tomu, co řekl Ježíš.

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,34-35)

 

Víc pokory!

Lukáš 18,9-14

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Vždycky jsem tento text četla s tím, že se mě to netýká a říkala jsem si v duchu:“To je v pohodě, já přece nejsem tak namyšlená jako ten farizeus. A zákoník taky nejsem…ale vím přesně o lidech, kteří jsou namyšlení a Bohu vzdálení…“

Nedávno mi ale vyvstala věta z jedné přednášky Vojtěcha Kodeta, kdy říkal, jak po nějakém plamenném kázání za jedním knězem přišla paní a rozvášněně mu ho chválila slovy: “No teda pane faráři, to bylo kázání ! To se vám povedlo! Ta ženská, co seděla vedle mě to tak potřebovala slyšet!“ a kněz na ni chvíli hleděl a pak zahřímal:“ Vám jsem to říkal, ženská!“

Došlo mi, že jsem jako ten farizeus a díky Boží milosti mi i došlo, jak je to závažné! Farizeus se totiž chová a mluví, jako kdyby nepotřeboval Boha a všeho dosáhl vlastní pílí! On je tak disciplinovaný a perfektně se ovládá, že se zvládá postit 2x týdně. On je tak štědrý a takový lidumil, že dává desátky. To, jestli to dává ze srdce nebo jen z povinnosti a srdce mu krvácí s každou darovanou mincí, to už je vedlejší. Farizeus je tak báječný, že nikoho neokrádá, nevydírá, necizoloží. A to vše prosím zvládá z vlastních sil. Boha na to nepotřebuje. (Ovšem, to, že cizoloží pohledem na něco nepřístojného, co poskvrňuje jeho duši, to za hřích nepovažuje….to je přece maličkost!)

Celník má prázdné ruce a ví, že Bohu nic dát nemůže, protože vše co má, má od Něj. Vidí svoji bídu a prosí ho o smilování.

Chci být jako ten celník, přijít k Bohu v modlitbě a než spustím svůj monolog, nechat Bohu prostor. Naslouchat Mu. Vždyť já mu vůbec nenaslouchám! Chci mu otevřít své srdce a prosit ho o slitování, aby vyčistil všechnu tu špínu, co tam nepatří. Aby mě naučil pokoře. A bez pokory to vážně nejde. Vždyť Ježíš říká, že je tichý a pokorného srdce (Matouš 11 kapitola) a my se mu máme podobat. Vím předem, že tato modlitba bude jiná, než ty předchozí, a že si nebudu moci „odškrtávat“ ze svého modlitebního seznamu (splněno,splněno…) ale budu také osvobozena od toho farizejského :“uff,tak mám modlitby za sebou, přímluvy za všechny ze seznamu vykonány, jsem dobrý modlitebník, další den za mnou a já mám splněno,odmodleno, tečka.“

Ono je to hrozně složité. Na jednu stranu je důležité si vést modlitební deník, zapisovat modl. předměty, psát vyslyšené modlitby pro povzbuzení a mít v tom nějaký systém. Ale co když se mi ten můj deníček stane překážkou k spontánní modlitbě bez osnovy? Protože přiznávám, že jsem se octla v prekérní situaci, kdy mi trvá hrozně dlouho, než promodlím všechno a všechny z deníku a potom je už tak pozdě večer, že si řeknu: “No, měla bych teď sice naslouchat Bohu a čekat v tichu, ale nemám na to čas a navíc jsem děsně utahaná…“ Anebo (což se děje dost často) začnou děti plakat a mně začíná noční kolotoč.

Ale zpátky k celníkovi. On se vrátil domů ospravedlněný a ne ten farizeus. No koneckonců, on ten farizeus o ospravedlnění ani nestál. Byl si tak jistý sám sebou, že vůbec nepochyboval o vlastní bezhříšnosti! A celník byl jaké dítě. Stál vzadu, zkroušený, věděl co provedl,bál se oči pozvednout… Tomu říkám Boží bázeň! To je něco! S jakou láskou Bůh na celníka asi hleděl a objal ho. Jakou milostí ho zahrnul kvůli jeho pokornému postoji.

Pane, nauč mě být jako ten celník!

Amen.

Všudypřítomný prach a

Tak zase jednou přišel čas úklidu - luxování. Mám docela výhodu v tom, že nemáme nikde koberce (manžel je alergik) takže přímo vidím, jak vypadá podlaha "před" a "po". Je to báječný pocit vidět, že prach a nečistoty mizí v útrobách vysavače a já můžu s čistým svědomím vypustit své dvě malé ratolesti s tím, že bude-li chtít půlroční robátko ochutnat podlahu, nic hrozného se jí nestane.

Jen co skončí úklid a do místnosti zasvitne sluneční paprsek, nemilosrdně odhalí poletující částečky prachu. Teď by mohla začít zběsilá honička - já s vysavačem versus prach. Kdo asi zvítězí? Jenže je mi jasné, že prach je prostě všudypřítomný a boj je to nerovný. A tak mě napadá, jestli byl v zahradě Eden prach? Tuším,že ne.

S prachem je to jako s hříchem. Je prostě všude, pronásleduje mě a když si myslím, že už mám všechno uklizeno (vyznané hříchy, smyté Ježíšovou svatou krví), zasvitne slunce a ozáří další hříchy. Jsou možná malé, ale jsou tu a pokud nejsou vyznané, nejsem Bohu tak zcela a bezvýhradně odevzdaná, jak bych měla  (koneckonců, není malých a velkých hříchů - všechny musíme řešit). Nemůže mě naplnit Boží láska, radost a pokoj a já se ve snaze upřímně následovat Krista pořád plácám v prachu.

Nejvíc mě deptají ty stále se opakující hříchy. Jak je možné, že se nepoučím? Je to k uzoufání. Ještěže je ve Filipským 4,4 tento verš:"Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Překlad 21.století)

V modlitbě mi hodně pomohlo i slovo od Pána Ježíše a rada, že kdykoli se blíží negativní emoce (vztek, podráždění, nervozita, zoufalství...) mám s tím hned běžet za Ním a on emoci promění. Je báječné, že to funguje!  Vztek téměř zázračně mizí během několik vteřin a já se podivuhodně vnitřně uklidním. Mimochodem, je to velmi užitečné, když jste obklopeni malými dětmi. Tam je třeba tuna trpělivosti a to bez modlitby opravdu nejde.