DANIEL C. MATT: Bůh a velký třesk

Autor popisuje jako obyčejnou věc něco, co je pro nás nevšední.

Tóra, jak ji známe (5 knih Mojžíšových – Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri, Deuteronomium) není celou Tórou.
Je zajímavé, že ve skutečnosti neexistuje absolutně správný způsob čtení Tóry.

Autor klade otázku, proč je Tora napsaná bez samohlásek? (myšleno v hebrejštině)
A vzápětí si také odpovídá, že když přidáme samohlásky, slovo značí jen jednu věc. Bez nich lze Písmu rozumět na nesčetné, zázračné způsoby a Písmo si uchová svůj otevřený charakter.

Daniel zmiňuje první otázku položenou v Bibli, která se skládá z jediného slova, jímž se Bůh obrací na Adama:hebrejsky“Ajecha“ – „Kde jsi?“
Zaposloucháme-li se do této otázky, musíme si upřímně přiznat ve svém srdci , že vlastně zaznívá v každém z nás během pouti životem, i když ji často překrývá to, co víme nebo čeho se obáváme:“ Kde jsem? Jak nakládám se svým životem?“

 Naprosto revoluční myšlenka mi přijde ta, že Písmu svatému lze naslouchat právě nyní, jako by to bylo poprvé. V pasáži popisující příchod Izraelitů k hoře Sinaj, Exodus uvádí:“Třetího měsíce poté, kdy děti Izraele opustili egyptskou zemi, v tento den přišli k pustině Sinaje.“
Proč „v tento den“ a ne „onoho dne“?
Autor říká, že každý den, kdy je studováno Písmo, je to jako kdybychom jej právě v tento den obdrželi ze Sinaje.

 

Daniel píše o N A S L O U C H Á N Í a říká, že mlčení je základ.
Nemůžeme slyšet nic nového, jestliže v jednom kuse blábolíme nebo vedeme nepřetržitý vnitřní monolog.

Zjevení nepříchází jenom z nebes, z dáli, shůry, ale i z nitra.

Může se vám zdát troufalé chtít napodobit Abrahama, zakladatele víry, ale jsme k tomu povzbuzováni a vybízeni. („Ať se naše skutky přiblíží k těm Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým.“)

 

DON PIPER a CECIL MURPHEY: NEBE je SKUTEČNÉ

Jedna kniha, jeden životní příběh, který povzbudil už mnoho lidí.

Častěji, než si myslíme potřebujeme slyšet a číst o tom, že v našem každodenním životě jde o víc, než jen mít splněné pracovní povinnosti, zaplacené účty a plnou ledničku.

Tato kniha má ten dar, že umí vytrhnout z šedi všedního dne a dokud ji nepřečtete do konce, naděje, která z ní vyzařuje, vás spolehlivě provází. Když dočtete poslední stranu, říkáte si, že byste chtěli něco podobného také zažít a začnete uvažovat co dělat pro to, abyste na to "krásné místo" mohli jednou také přijít.

 

Don Piper měl hroznou autonehodu v lednu 1989 po níž byl prohlášen za mrtvého, což byla po dlouhých 90 minut pravda. Poté se však živý vrátil a prožil něco mimořádného. Byl v nebi.

O to, co zažil, se podělil se zbytkem světa a předal lidem naději a touhu žít jinak. Když si totiž uvědomíte, že každé rozhodnutí, které učiníte, je důležité a má "vesmírný" dosah, začnete se chovat jinak, zodpovědněji.

Přitom všem se nemusíte "bičovat", když zjistíte, že nejste schopni dodržet desatero tak, jak byste si přáli. Je tu Boží milost a krev Ježíše Krista, která Vás obmývá od každého vyznaného hříchu, kterého upřímně litujete.

George MacDonald (1824 - 1905)

Když jsem při četbě Lewisových knih narážela na jméno MacDonald, zajímalo mě, jak svou tvorbou mohl ovlivnit Lewise. Proto jsem začala pátrat na internetu, v antikvariátech a knihkupectvich, ale sehnat knihu v češtině od George MacDonalda byl úkol téměř nemožný.
Knihy, které se mi nakonec podařilo sehnat, byly v angličtině - Lilith a The Princess and the Goblin.
Obě knihy se pohybují na hranici fantasy a pohádky, což byla MacDonaldova specialita. Při četbě Lewisových knih (především Kosmické trilogie) jsem zůstala v úžasu nad autorovou genialitou a bohatou fantazií, s jakou tvořil nové světy a nevídané bytosti.

Když jsem ale četla Lilith, neměla jsem slov. Georgeova fantazie nezná mezí a líbil se mi jeden komentář, který upřímně přiznával, že MacDonaldovy knihy jsou "nezfilmovatelné" právě pro svoji jedinečnost, originalitu.

G. MacDonald napsal mnoho literárních děl (novely, básně, pohádky) ale mezi nejznámější patřily právě dvě výše uvedené a Phantastes (Snílci).
Autor sám o sobě prohlašuje, že nepíše pro děti, ale pro ty, kteří jsou "jako děti" ať už je jim pět nebo padesát let.
Tahle myšlenka mi připadá zvlášť přitažlivá - bez ohledu na to, kolik nám je, jsme stále dětmi. Není na tom nic špatného a jak říkal sám Ježíš, v jistém ohledu je to dokonce žádoucí.

"Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde." (Lukáš 18,17)

 

MacDonald byl jednoznačně originální a vyšel z něho nejen Lewis, ale i řada dalších světových autorů - Tolkien, Chesterton nebo Mark Twain!

Pro mě bylo zajímavé zjištění, že Lewisova "Narnie" má hodně společného se zemí "za zrcadlem", kterou stvořil MadDonald. Potom se neubráním otázce: Může vůbec být nějaký spisovatel ve své tvorbě stoprocentně originální anebo vždy částečně kopíruje svého "master", ač nevědomky?


Více o autorovi se dočtete na http://en.wikipedia.org/wiki/George_MacDonald