Víc pokory!

Lukáš 18,9-14

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Vždycky jsem tento text četla s tím, že se mě to netýká a říkala jsem si v duchu:“To je v pohodě, já přece nejsem tak namyšlená jako ten farizeus. A zákoník taky nejsem…ale vím přesně o lidech, kteří jsou namyšlení a Bohu vzdálení…“

Nedávno mi ale vyvstala věta z jedné přednášky Vojtěcha Kodeta, kdy říkal, jak po nějakém plamenném kázání za jedním knězem přišla paní a rozvášněně mu ho chválila slovy: “No teda pane faráři, to bylo kázání ! To se vám povedlo! Ta ženská, co seděla vedle mě to tak potřebovala slyšet!“ a kněz na ni chvíli hleděl a pak zahřímal:“ Vám jsem to říkal, ženská!“

Došlo mi, že jsem jako ten farizeus a díky Boží milosti mi i došlo, jak je to závažné! Farizeus se totiž chová a mluví, jako kdyby nepotřeboval Boha a všeho dosáhl vlastní pílí! On je tak disciplinovaný a perfektně se ovládá, že se zvládá postit 2x týdně. On je tak štědrý a takový lidumil, že dává desátky. To, jestli to dává ze srdce nebo jen z povinnosti a srdce mu krvácí s každou darovanou mincí, to už je vedlejší. Farizeus je tak báječný, že nikoho neokrádá, nevydírá, necizoloží. A to vše prosím zvládá z vlastních sil. Boha na to nepotřebuje. (Ovšem, to, že cizoloží pohledem na něco nepřístojného, co poskvrňuje jeho duši, to za hřích nepovažuje….to je přece maličkost!)

Celník má prázdné ruce a ví, že Bohu nic dát nemůže, protože vše co má, má od Něj. Vidí svoji bídu a prosí ho o smilování.

Chci být jako ten celník, přijít k Bohu v modlitbě a než spustím svůj monolog, nechat Bohu prostor. Naslouchat Mu. Vždyť já mu vůbec nenaslouchám! Chci mu otevřít své srdce a prosit ho o slitování, aby vyčistil všechnu tu špínu, co tam nepatří. Aby mě naučil pokoře. A bez pokory to vážně nejde. Vždyť Ježíš říká, že je tichý a pokorného srdce (Matouš 11 kapitola) a my se mu máme podobat. Vím předem, že tato modlitba bude jiná, než ty předchozí, a že si nebudu moci „odškrtávat“ ze svého modlitebního seznamu (splněno,splněno…) ale budu také osvobozena od toho farizejského :“uff,tak mám modlitby za sebou, přímluvy za všechny ze seznamu vykonány, jsem dobrý modlitebník, další den za mnou a já mám splněno,odmodleno, tečka.“

Ono je to hrozně složité. Na jednu stranu je důležité si vést modlitební deník, zapisovat modl. předměty, psát vyslyšené modlitby pro povzbuzení a mít v tom nějaký systém. Ale co když se mi ten můj deníček stane překážkou k spontánní modlitbě bez osnovy? Protože přiznávám, že jsem se octla v prekérní situaci, kdy mi trvá hrozně dlouho, než promodlím všechno a všechny z deníku a potom je už tak pozdě večer, že si řeknu: “No, měla bych teď sice naslouchat Bohu a čekat v tichu, ale nemám na to čas a navíc jsem děsně utahaná…“ Anebo (což se děje dost často) začnou děti plakat a mně začíná noční kolotoč.

Ale zpátky k celníkovi. On se vrátil domů ospravedlněný a ne ten farizeus. No koneckonců, on ten farizeus o ospravedlnění ani nestál. Byl si tak jistý sám sebou, že vůbec nepochyboval o vlastní bezhříšnosti! A celník byl jaké dítě. Stál vzadu, zkroušený, věděl co provedl,bál se oči pozvednout… Tomu říkám Boží bázeň! To je něco! S jakou láskou Bůh na celníka asi hleděl a objal ho. Jakou milostí ho zahrnul kvůli jeho pokornému postoji.

Pane, nauč mě být jako ten celník!

Amen.